O pohodě, Chlapech a malichernosti

23. 10. 2005 | | Cestování

Ujídám z talíře mušlí, popíjím k tomu francouzské víno, červené samozřejmě, z oblasti Bordeaux. Můj spolustolovník Milan má zasněný pohled a nepřítomně sleduje cvrkot na Rue Franklin. Na dohled je megalomanské sídlo Evropské komise. Milan v Bruselu strávil sedm let, je to jeho druhý nebo možná i první domov a teď se s ním loučí. Já se s centrem evropského dění naopak seznamuju, protože mě sem zavály pracovní povinnosti. Seznamování to rozhodně nepříjemné není.

Ujídám z talíře mušlí, popíjím k tomu francouzské víno, červené samozřejmě, z oblasti Bordeaux. Můj spolustolovník Milan má zasněný pohled a nepřítomně sleduje cvrkot na Rue Franklin. Na dohled je megalomanské sídlo Evropské komise. Milan v Bruselu strávil sedm let, je to jeho druhý nebo možná i první domov a teď se s ním loučí. Já se s centrem evropského dění naopak seznamuju, protože mě sem zavály pracovní povinnosti. Seznamování to rozhodně nepříjemné není.

Ne nadarmo se říká, že belgické hlavní město je nejseverněji položené středomořské město. Jí se na ulicích, lidé nikam nespěchají, usmívají se. V zácpách na sebe nervózně ale netroubí a ten, kdo nechá přejít chodce po přechodu, není považován za totálního kripla. Blinkr se používá jen v krajním případě, ale přesto jsou havárie výjimkou. Ohleduplnost je heslem na silnicích.

Nespěchají ani číšníci. Co na tom, že byste mohli odejít o dvacet minut dřív, kdyby byli rychlejší, a uvolnit jim tak stůl pro dalšího zákazníka? Večeře přece nemůže trvat méně než hodinu a půl. Na digestiv si pak zajdeme přes ulici k Zelenému kanárkovi.

„Musíš ochutnat ještě ty nejlepší hranolky na světě,“ velí Milan. A žene mě klikatými uličkami centra. Přes Grand Place až na Jourdan „k Antoinovi“. Obří kusy brambor se skvělými omáčkami pojídá snad každý okolo. Smí se s nimi i do blízkých restaurací, kde k nim ochotně podávají pivo. Nejčastěji Stellu. Výběr je ale široký. Třeba polotmavé silné pivo, které se pije ze skleniček, jež připomínají titrační baňky a patří k nimi dřevěný stojánek, protože na kulatém dně by to samozřejmě neustály.

Brusel je úchvatný. Hodinu rychlovlakem do Paříže. Můžete se vydat i na druhou stranu – do Amsterodamu k moři to trvá autem také hodinku. Sice se v něm teď spíš koupat nedá, všichni sedí na pláži v bundách. Ale to kouzlo pikniku na písku, který omývá slaná voda…

Teď jen najít byt a pak poznávat dál krásy Bruselu. Vcházím do trafiky, místní Annonce se jmenuje VLAN. Má francouzština je dost tragická, ale větu: „Máte VLAN?“ spatlám i já, a to dokonce s patřičným přízvukem. Jenže potřebuju jen odpovědi ano-ne, jinak se začínám okamžitě ztrácet. Paní za pultem však začíná něco vyprávět a můj stále více vytřeštěný pohled jí napovídá, že tudy cesta nepovede. Má nabídka němčiny či angličtiny zase nesedí očividně jí a ptá se po mé mateřštině. „Čeština,“ odpovídám s trochou nedůvěry, že bude vůbec tušit, kde se tak asi mluví. Jenže paní bryskně spustí polsky a domluvíme se, že je lepší si časopis koupit až na druhý den, protože vyjde čerstvý.

V široké nabídce pak najdu několik bytečků, které by připadaly v úvahu. Vzhledem k tomu, že se teď stávají středobodem mého světa evropské instituce, vybírám si miniobydlí v evropské čtvrti. Je tu útulno, nájem snesitelný, domácí příjemný. K Evropské komisi je to jen dvě stě kroků.

Večer unaven si pohodou Bruselu zapínám televizi. Na obrazovce je Sigourny Weaver a Anthony DaPaglio. Film se jmenuje Chlapi. Chvíli koukám dost nedůvěřivě, co to je zas za hloupý hollywoodský brak. Jenže není. Je to film věnovaný hasičům, kteří zahynuli 11. září při útocích na Světové obchodní centrum. Žádné padající věže, žádné srdceryvné záběry statečných hasičů. V troskách věží zahynulo 343 z nich. Příliš velké číslo na to, aby si je člověk dokázal představit. Ve filmu se však píší smuteční řeči jen pro čtyři z nich. Z počátku se zdá, že o nich není co říci. Všechny proslovy jsou ale nakonec dojemné, velmi osobní. Takové, že si člověk uvědomí, že se takové tragédie týkají každého z nás. Nebo by alespoň mohly. Ať už jsme v Bruselu, Praze či New Yorku.
Pohoda se mi rozpadá pod rukama. Musím přemýšlet. Myslím na všechny své kamarády, přátele, známé. Rozloučil jsem se s nimi správně? Řekl jsem jim, že je mám rád? To asi neřeknem nikdy včas. Přesto jsem vzal rychle telefon a aspoň těm nejbližším jsem zavolal. Nechápali, co to do mě vjelo. Tak jsem raděj přepnul. Dávali Kokosy na sněhu. Veselá nálada se vrátila.

Zašel jsem zase k Zelenému kanárkovi. Na baru se dávám do řeči s vedle sedícím úředníkem. Tíží ho problém nové evropské legislativy, přesto si chce raděj povídat o tom, jaké je to v Praze. Stejné jako tady, povídám, všichni se něčím trápíme, ale vlastně nám je všem moc dobře, protože naše problémy jsou často malicherné.

Mohlo by vás zajímat: