Očima Tomáše Nýdrleho

17. 2. 2009 | | Názory

Dávno před dávnými časy, kdy lidé nebyli ještě tak vzdělaní a kulturně vyspělí jako my, se odehrál tento příběh.

Dávno před dávnými časy, kdy lidé nebyli ještě tak vzdělaní a kulturně vyspělí jako my, se odehrál tento příběh.

Za devatero řekami, jednou dálnicí a dvěma tepelnými elektrárnami žilo bylo jedno malebné městečko. Lidé v něm byli pracovití a pilní. Každé ráno kolem páté hodiny vstávali z péřových duchen a vydávali se na svá pracoviště. Několik z nich mělo úsměv na tváři, když pozorovali vycházející slunce, ranní mlhy a dýchali o trochu méně špinavý vzduch. Měli uznání pro šéfa, který trávil v práci už druhou noc, a celkově byli tak nějak šťastní. Avšak z jiných vyzařoval neklid a zášť ve tváři. Představovali si totiž, jak ten jouda účetní a ty slepice z kanceláře, co celý den jen pijou kafe, ještě odfukují v peřinách. S naprostou jistotou věděli, že tyhle kancelářské krysy celý den jen sedí na židli a jejich produktivita práce se limitně blíží produktivitě zemědělství za dob trojpolního systému. Navíc měla tahle verbež byrokratická o pětistovku měsíčně víc než oni. To ale nebyl jediný důvod ke starostem. Kolem desáté přijeli šéfové a manažeři v luxusních vozech a jejich plat radši ani nedomýšlet.

Po osmé hodině ranní se zapojili do pracovního procesu členové byrokratického aparátu. Někteří z nich s vědomím, že život na úředním dokumentu a realita jsou věci poněkud odlišné, se snažila dělat svou práci dobře, tedy lidsky. Jiní, nechtíc přiznat světu svou postradatelnost, se snažili předstírat svou nepostradatelnost. Vyplňovali kolonky, používali tabulátory a otravovali lidi. Kolem desáté dorazil management, klíčoví techničtí pracovníci, no prostě celý vrchol řídící a produkční struktury podniku. Jedni zdravili zaměstnance, podali ruku nové recepční, občas zašli do podnikové jídelny na oběd. Zkrátka byli dost silní na to, aby si nemuseli na nic hrát a chovali se normálně, tedy lidsky. Druzí patřičně hrdí na své vzdělání, nový oblek a krásnou přítelkyni, která spotřebovala třetinu jejich platu, měli přísný obličej. O níže postavených zaměstnancích prohlašovali, že jsou to lidé, kteří dokážou pouze závidět úspěch a bohatství jiným. Chudobu brali jako vinu chudých, neúspěch jako problém neúspěšných. Bohužel se s žádným podřízeným nikdy skutečně nesblížili, o chudobu se nezajímali a neúspěšným se vyhýbali. Šťastní ovšem nebyli, museli být stále ve střehu, aby ukazovali svou velikost, měli správnou značku spodního prádla, jezdili na správnou dovolenou, bydleli ve správné čtvrti, bavili se se správnými lidmi a vůbec chovali se jako správný otrok.

Tak lidé žili v tomto městečku, někteří šťastně a jiní nešťastně.

Mohlo by vás zajímat: