Očima Zuzky Šenoltové

27. 4. 2006 | | Nezařazené

Z části jsme oheň a z části – sen. Kdopak tohle řekl? Nikdo. Nikdo, který vládne nehostinné zemi dálničních nadjezdů a přivaděčů. Dvoumetrovými písmeny to vysprejoval na betonovovou zeď. Jedu si tak tramvají, civíme na sebe, mrtvé obličeje. Myšlenky v mé hlavě jedou podobnou tramvají, každá z nich si žije svým osamoceným, uraženým životem.

Z části jsme oheň a z části – sen. Kdopak tohle řekl? Nikdo. Nikdo, který vládne nehostinné zemi dálničních nadjezdů a přivaděčů. Dvoumetrovými písmeny to vysprejoval na betonovovou zeď.

Jedu si tak tramvají, civíme na sebe, mrtvé obličeje. Myšlenky v mé hlavě jedou podobnou tramvají, každá z nich si žije svým osamoceným, uraženým životem. A pak do mé tramvaje drze naběhne tenhle aerosolový výkřik a málem mi to tam všechno vykolejí.

Asi tak v těchto místech jsem se musela u každého svého editorialu chtě nechtě hbitě přehoupnout od věcí nevážných zpět k akademické realitě. Už nemusím. Prostě nemusím! Tohle je kulturní editorial, útvar, který si budeme s kolegy redaktory půjčovat, přičemž každý do něj vloží své oči. Takže v mých očích…

…by vám kultura měla udělat přesně to, co mě ten nápis. Je jedno, kolik dalších lidí to osloví, kolik vás to bude stát nebo jak se na ten kulturní zážitek kouká zbytek národa. Neříkám, že jste to vyhráli, když to, co vy intoušsky žerete, nikdo jiný nechápe. Zároveň neříkám, že jste marný, když vás baví něco, co bývá častováno hrubými výrazy jako „komerční“ nebo „populární“. Nebo třeba dechovka. Po této lekci z kulturní tolerance doufám SL okamžitě nezahodíte, když si dovolím namítnout, že na Korn valčík na plese prostě nedáte. O polce nemluvě.

Vůbec nejlepší je, být kulturní sobec. Řídit se svými prožitky a krapet se vykašlat na to, jaký druh kulturního vyžití by zřejmě dobře zapadal do vašeho stylu. Ono se to nezdá, ale není úplně lehký jen tak jít a tyhle představy zbořit. Opustit pózu, o který jste nejdřív přesvědčili sami sebe a pak ještě pracně ostatní. Přiznat se, že vás tahle super cool elektronická zvuková avantgarda vlastně moc nebaví a že byste radši u vohýnku zpívali Tři kříže.

Základ je, nenechat si do toho moc kecat. Proto byste již něměli přečíst ani řádku – padne tu pár jmen umělců a nějaké to hodnocení. Ale klid. Vždyť poslední slovo máte přeci vy – dohodli jsme se, že jsme kulturní sobci.

A co tedy proniklo očima hluboko do mysli a zaseklo drápek? Film Capote. Čtyři rakve, dva vrazi a jeden šišlavý spisovatel. Ač se to nezdá, silná sestava oceněná Oscarem. Trochu jsem ten film podceňovala. Věděla jsem, o čem bude. A o tom taky byl. Do puntíku. Žádný omračující dějový zvrat. Až se na ten film mrknete, dejte mi vědět, čím vás dostal. Protože mě dostal úplně bezvýhradně – a vůbec netuším čím!

Oproti němu je Brokeback Mountain zívačka. Homosexualní motiv, v Capote nevyřčený (snad jen zašišlaný), je tentokrát v hlavní roli. Zkrocená hora vypráví o zkroceném životě, o zkrocené touze, a co zlého z toho vzešlo. Tak si přestaňme předstírat a pojďme se zaregistrovat, než bude pozdě. Nicméně, nasazení chlapci jsou pěkní a jejich fyzické sblížení zvláštním způsobem patřičné. Prý i prudérním Američanům připadá korektní, nicméně nedá se říci, že by kamera cudně klopila zrak. A mají pěkné koně. Takže mě se to líbilo.

Honza tu minule nakousl Placebo a jejich zánovní album Meds v souvislosti se sdílením hudby na síti. Nějak jsem z toho nedokázala vydedukovat, zda se album mu líbí, či ne. O to víc mě zajímalo. Tak jsem si ho sehnala (neříkám jak) a vstřebávám teď charakteristické Placeboidní tóny. Ty třeba v kousku Space Monkey doplňuje překotný šepot jako z faithlessí zahrádky. Nezdá se sice, že by bylo zaděláno na hit formátu Every You Every Me, ale je to pořád ten styl, který mě před lety bavil. Meds se dobře poslouchá, ale hvězdičku zatím nedostane. To výše zmínění Korni ode mě schytali už čtyři, jednu za otvírák alba See You On The Other Side pojmenovaný Twisted Transistor a hnedle tři za píseň Liar. Ale jak říkám, polku na to netancuju.

Mohlo by vás zajímat: