Orlické hory skrz naskrz: hvězdná obloha a podnapilý autobusák – část 2

25. 2. 2017 | | Cestování východ slunce

Zdolání Orlických hor pěšky může být velmi zajímavé. Cestou narazíte na svérázné horaly, dáte si svačinu přímo ve zbytcích opuštěné vojenské pevnosti a ke konci vás čeká veget na přehradě, kde se proplavete jako v Chorvatsku. O začátku naší cesty jsem psal minule. Během prvního dne jsme zažili neočekávané zážitky s podezřele veselým autobusákem na cestě do Orlických Hor. Vyškrábali jsme se na vršky, kde jsme přespali ve stanu. Za svitu kupy hvězd na nádherné noční obloze, kterou lze vidět už jen na horách. Druhý den jsme hned ráno zdolali nejvyšší horu pohoří a pokračovali dále po hřebeni.

Sem tam jsme nahoře narazili na bunkry pohraničního opevnění. Většinou jsou ale neudržované a vnitřek hatí halda odpadků. Po chvíli jsme ale narazili na větší bunkr, který byl opraven i natřen. Ze shora na něj navezli zeminu, aby lépe splýval s krajinou. Vršek zdobila hezky upravená tráva, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký zahrádkář. Uprostřed trávníku potom vyčnívala střelecká hlavice se střílnami natřená khaki barvou. Už vidím nějakou aktivní důchodkyni, která by na tom místě viděla základ pro vybudování skalky s levandulemi. Na pevnůstce jsme si udělali pár fotek, jen škoda, že byla uzavřena a nemohli jsme dovnitř. O kousek dále po silnici stál další bunkr, který byl zčásti ohraničen i ostnatým drátem. Nahoře vlála česká vlajka. Dovnitř nás ale opět nepustila mříž.

Po pár kilometrech jsme došli na Anenský vrch, kde se tyčila asi padesátimetrová rozhledna s fascinujícím výhledem – téměř až na Jeseníky. Pro někoho ale pohledy z výšky byly fascinující až příliš. Když jsme se vyškrábali nahoru, potkali jsme u zábradlí turistu s ručníkem na hlavě, který něco zmateně mumlal. Když nás zahlédl, ukázal rukou na vzdálený horizont. Protože jsme nato nijak nereagovali, mávl rukou a odběhl dolů po schodišti. Já mám taky nepříjemný pocit z výšek, ale jsem rád, že to na mě nemá takový vliv. Společně s kamarády jsem si užil krásných výhledů a ve zdraví sešel dolů do podhůří.

Těšili jsme se, že projdeme přes tvrz Hanička, jednu z větších pevností československého opevnění. Pevnost s libozvučným názvem mohla nadělat německé armádě pěknou paseku. Skládala se ze šesti povrchových pevnůstek spojených podzemními chodbami o délce dvou kilometrů. Kdyby se stihla před válkou dostavit, mohla se v objektech umístit posádka o síle 426 mužů.

Spaní pod širákem a další kilometry v nohách

Když jsme přišli k objektu, trochu nás zklamal její zanedbaný stav. Na druhou stranu byla vystavěna z železobetonu, takže mohla být téměř nepoškozená. Z jedné strany jí kryl vybetonovaný příkop široký asi čtyři metry. Nakonec jsme tedy vyšplhali na pevnost ze strany pokryté zeminou a nahoře jsme si dali přestávku.

Dále už jsme pokračovali opět z kopce. Po půl hodině jsme narazili na další menší bunkr. Kolem něj bylo směrem z kopce do údolí rozloženo asi třicet ježků. Stačí si představit malého kovového ježka v hlavolamu, asi třistakrát ho zvětšit a několik z nich rozmístit dokola. Přes takovou „hradbu“ se nedostane žádný tank. Možná proto nám je Němci za války ukradli a vysázeli do Normandie proti invazi.

O kousek dále jsme se rozhodli, že pro dnešek skončíme. Bylo sice půl čtvrté, ale už jsme byli unavení – měli jsme za sebou dvacet kilometrů. Odpoledne uteklo jako voda a hned jak padla tma, šli jsme si lehnout.

Inspirovali jsme se naším kamarádem, který spal pod širákem. Zkusili jsme tedy být pod širákem alespoň zčásti s hlavou venku a nohama ve stanu. Musím říct, že usnout pod hvězdnou oblohou má svoje kouzlo. Jenže kamarád má spacák do mínus třinácti stupňů a my pouze letní. Kolem jedenácté, nebo dvanácté proto zalézáme opět do stanu.

V neděli jsme měli před sebou poslední kus trasy. Čekalo nás šestnáct kilometrů do obce Pastviny, odkud jel v půl šesté autobus do Prahy. Vedle této vesnice se nachází i Orlická přehrada, takže jsme se těšili, že se v krásném počasí osvěžíme.

Cestou se na nás i usmálo štěstí a konečně jsme nahlédli dovnitř jedné pevnůstky. I když rozstřílená a s roztoucími stromy uvnitř, se přesto drží jako skála natruc bývalým okupantům. Tenkrát tu sídlila skupina vojáků připravená bránit nás do posledního muže před nepřáteli. Dokonale vyzbrojena. Pokud by nás Němci skutečně dobývali, stálo by je to nespočet životů. Uprostřed krizové doby ale naši vojáci museli proti své vůli odejít a nechat tyto výspy Němcům napospas.

Hned, jak okupanti obsadili pohraničí, snažili se tyto pevnosti zničit.  Neúspěšně. Masivní nálože dynamitu dokázaly jen zlehka narušit svrchní stěny. V jednom případě se dokonce celý bunkr nadnesl po výbuchu nad nestabilní podloží. Neporušen dopadl zpět. Musím říct, vskutku skvěle odvedená práce našich lidí. Když jsme odházeli z pevnosti, i po více než osmdesáti letech stála téměř neporušená. Z větší vzdálenosti nebyla skoro vidět, jak skvěle splývala s krajinou.

Osmělení v Orlici dalo zabrat

Naše další cesta potom ubíhala příjemně podél řeky Orlice. Dopoledne jsme se stavili v jedné vesnici před Pastvinami na pivo. To nejenže hospodskému dost pěnilo, a tak to zkoušel několikrát po sobě, ale když nám ho konečně donesl, žádal ještě padesát korun zálohu na sklo. Asi se bál, že bychom mu ty skleničky ukradli, když budeme na zahrádce před hospodou.

Celé dva dny jsem byl v kondici, ale když jsem se rozležel v hospodě, pocítil jsem najednou tíhu celého víkendu. Poslední tři kilometry jsem zvládal jen obtížně. V Pastvinách jsme znovu zašli do hospody, kde jsme si dali oběd a proseděli tu skoro hodinu. Pak jsme se vydali k přehradě, ale nedalo se říci, že by nám to posezení v hospodě pomohlo v naší únavě. Tedy alespoň mě ne.

Probrala mě až voda v Orlici. Začínalo září a voda byla tedy pořádně studená. Jeden kamarád se opláchl a potom po chvíli radši vylezl ven. Zpátky už se mu nechtělo. Tvrdil nám, že je to patok plný sinic.

S druhým kamarádem jsme se trochu hecli. Rozhodli jsme se přeplavat na druhou stranu, tedy asi padesát metrů. Na druhý břeh jsme se v pohodě dostali za pár minut, potom jsme plavali k blízkému molu, kde jsme si odpočinuli. Zpátky jsme si dali stejnou trasu podél opačného břehu. Když jsem vyšel z vody, cítil jsem se krásně osvěžený. Kupodivu ani nohy už mě nebolely. Relaxaci jsme zakončili ještě jednou v hospodě. Navečer nás čekala pohodlná cesta autobusem domů do Prahy.

Foto: autor článku

Mohlo by vás zajímat: