Město, kde parkuje Aurora

Město, kde parkuje Aurora

7. října 2004 – Martin Pardupa
Cestování - Reportáže - Květen 2004

„Suomi! Suomi! “ Taková smska mi přišla asi měsíc poté, co jsem před rokem vyplnil všechny formuláře a testy nutné pro cestu do zahraničí. Nejdřív jsem nevěděl, co tím mí přátelé chtějí říct, ale pak mi to došlo. Následující zimní semestr jsem dostal možnost studovat na univerzitě ve finském městě Turku. Nezůstalo však jen u studia. Čas od času jsem si udělal výlet na různá zajímavá místa, a to nejen ve Finsku. Ze všech navštívených míst a měst na mne snad nejvíce zapůsobil ruský Petrohrad.

Do Petrohradu jsem cestoval organizovaně spolu s dalšími zahraničními studenty z univerzity v Turku autobusem, ke kterému se v půli cesty přidal také průvodce. Mladý Rus trvale žijící ve Finsku byl pro nás jedinou oporou v neznámém světě. Nikdo z nás totiž neuměl rusky.

Odjíždět jsme měli v pět ráno, autobus se ale na cestě z Ruska někde porouchal, takže jsme čekali v mrazivém finském ránu na autobus náhradní, tentokrát již pro jistotu z Finska. Cesta jižním Finskem probíhala pokojně: dálnice a kolem ní jezera a lesy. Žádné vesnice. Rostoucí blízkost hranic s největším státem světa se dala vyčíst ze stále většího počtu aut s azbukou na značce a několik kilometrů před ní také podle kolony čekajících kamionů na cestě uprostřed krajiny močálů.

Petrohrad

Přes hranice na třikrát

Pasová kontrola proběhla standardně na obou stranách, všechna naše ruská víza byla platná, tak jsme si při přecházení kolem nápisu Venäjä (finsky Rusko) s úlevou oddechli. Hned za finskými hranicemi je jiný svět. O poznání jiná kvalita vozovky, i když nelze říct, že by byla na naše poměry špatná, jenom ve srovnání s finskou se jevila jako návrat minimálně o desetiletí nazpátek. Kolem cesty ležely odpadky od čekajících řidičů kamionů, drobné kamení, odstavená stará rezavá auta a všudypřítomný ostnatý drát.

Do nejbližšího města Vyborg jsme procházeli pasovou kontrolou ještě dvakrát. Průvodce nám vysvětlil, že kolem celého Ruska jsou vytvořeny ještě jako pozůstatek ze sovětských dob jakési zóny, do nichž lze vstoupit jenom na speciální povolení. Přes město Vyborg jsme jenom projeli, protože kvůli jeho strategické poloze na pomezí Ruska a Finska bylo několikrát velice poničeno a již nikdy se mu nevrátil jeho bývalý lesk.

Město plné žigulíků a rádoby Fordů

Další hodina cesty a záře na večerním horizontu již z dálky dávaly vědět, že Petrohrad se blíží. Zpočátku nové, asi dvacetipatrové paneláky a nákupní centra, po nich kancelářské budovy a nábřeží řeky Něvy, v jejíchž vlnách se odrážely osvětlené mosty, televizní věž a reklama na Coca-Colu. Prodírali jsme se městskými tepnami plnými žigulíků, mezi kterými se objevovala také novější auta. Zaujala mě nová Volha, která se neskutečně podobala nejednomu americkému autu. Nejvíc snad Fordu a vypadala dosti dobře.

Poté nás autobus vyložil u hostelu na břehu řeky Něvy, nedaleko od typického petrohradského zvedacího mostu. Naše noclehárna pro nejbližší dny se vyznačovala brouky na pokojích, slabým těsněním v oknech a s tím související zimou vevnitř, společnými záchody a koupelnami, vedle kterých působí společné sociální zařízení na Jarově „déčku“ jako luxus

Petrohrad

Reklama se v Petrohradě nenosí

Za hodinu se i neukázněná různorodá skupina výměnných studentů dokázala ubytovat a vydala se metrem do města. Cesta dolů eskalátorem trvala pět minut (někdo to stopoval) a na konci schodiště seděla v dřevené budce bábuška. Její funkci jsem zcela nepochopil, neboť tam četla knihu. Poté nás čekala v jednom z petrohradských kanálů turistická loď. Pohled z vody na město byl úchvatný: nasvícené mosty, chrámy a nikde žádné reklamní neony ani lidé a všudypřítomná pravá ruská zima.

Další dny jsme navštívili Ermitáž a různá jiná muzea. Nevynechali jsme ani kostely ve kterých bily do očí zejména dvě skutečnosti: Ruští carové neznali v pompéznosti míru a vše „carské“ proto bylo velmi odosobněné. Druhý postřeh se vztahuje k faktu, že na ruských školách je návštěva muzeí součástí výuky, a proto jsme se při obdivovaní obrazů tlačili s početnými třídami místních základních škol za pokřiku bábušek, které posedávaly v každé místnosti muzea. Vstup do světoznámých muzeí byl pro studenty buďto zdarma, anebo za směšné vstupné.

Ruské holky mají zápaďáky rády

Noční život v Petrohradě je pestrý, ale kvůli obavám našeho průvodce se celá skupina výměnných studentů přesunula do nejdražšího místního nočního podniku, podobného svým charakterem Karlovým lázním v Praze. Po vstupní prohlídce viditelně ozbrojenými strážníky a detektorem kovů, kdy nám dokonce zakázali konzumaci žvýkaček, jsme se ocitli v kotli relaxujících bezstarostných lidí a různých hudebních stylů. Na nedostatek zájmu ze strany petrohradských dívek na parketu i mimo něj si nikdo z pánů stěžovat nemohl – byly velmi přátelské, i když po zjištění země mého původu, na rozdíl od francouzských a německých kolegů, již takové nadšení neprojevovaly...

Při pařbě v Petrohradu je třeba mít na paměti, že město je protkáno kanály. Lodě z vnitrozemí při cestě k moři používají řeku, na které leží město. Nejfrekventovanější jsou právě noční hodiny, kdy se otevřou petrohradské zvedací mosty a oba břehy města jsou od sebe odříznuty. Pro zahraniční studenty v klubu to znamená rozhodování, zda jít do hostelu o půl dvanácté anebo až o půl páté. Volba je zcela jasná. Transport na ubytovnu se nad ránem a za hrozné zimy řeší dohadováním s několika řidiči neoznačených otlučených žigulíků pomocí posunkové řeči. Důsledky půlnočního rozhodnutí jsme pak nesli další den, protože jsme kvůli nabitému programu vstávali už po třech hodinách spánku. Italští kolegové si však pospali o něco déle a kvůli nim se pak celodenní program o hodinu opozdil. Většině studentů to ale vůbec nevadilo a během čekání na ně v autobusu před hostelem ještě trochu dospávali.

Tři komíny s dělem na Něvě

Příští den se opět nesl v návštěvě pamětihodností. Křižník Aurora, který jsem v první třídě základní školy kreslil se třemi komíny a velikým dělem, docela dobře splnil má očekávaní. Kolem se nacházelo několik stánků se suvenýry: od matrjošek přes trička až po odznaky – stejně jako v Praze u Karlova mostu.

Večer následoval volný program. Po krátké diskuzi jsme opět zvolili návštěvu nočního klubu jako nejvhodnější způsob poznávání místní kultury. Tentokrát jsme ale zůstali sedět u stolu a u „našich“ vlastních studentek. Předešlá noc byla znát, a proto jsme se ještě před půlnocí doplazili zpátky na ubytovnu.

Petrohrad

Po třetí noci strávené v mrazivém pokoji jsme měli před sebou poslední den ve městě. Navštívili jsme památník obětem druhé světové války, kdy bylo město téměř tři roky obleženo nacisty. Asi patnáct kilometrů od Petrohradu, ve městě Puškin, se nachází Letní palác ruských carů, ke kterému se dostali němečtí vojáci, vyplenili jej a ukradli všechny kazety ze světoznámé Jantarové komnaty, které se pak již nikdy nenašly. Ani šedesát let od osvobození není letní sídlo carů zcela zrestaurováno. I tak je jedním z největších turistických lákadel města, což bylo znát, když jsme v mrazu čekali jeden a půl hodiny na lístky. Nakonec zašel náš průvodce za strážným, který pouštěl skupiny dovnitř a po soukromém rozhovoru mimo náš dohled jsme se dostali na řadu neočekávaně i my.

Fotografovat celníky přísně zakázáno!

Po prohlídce jsme se vydali na zpáteční cestu do Finska. Tentokrát jsme se ve Vyborgu zastavili a v místním supermarketu jsme vykoupili takřka všechny zásoby vodky, piva a cigaret, ale také různé salámy a čokolády. Místní ceny byly ve srovnání s Finskem někdy i o 90 procent nižší. Vše se muselo vejít do limitu, který pro dovoz zboží do Finska platí, a tak jsme všichni pečlivě propočítávali jeden litr tvrdého alkoholu a 15 litrů piva na hlavu. Poté již následovala jenom celní prohlídka, kde jsme se opět díky italskému kolegovi, který si ze zájmu fotil ruskou celnici, zdrželi další hodinu a nakonec byl rád, že mu celníci jeho digitální fotoaparát mu nezabavili.

Dny v Rusku na mě působily jako hezký návrat v čase: lidové ceny potravin a služeb, žigulíky v ulicích města a pokojní lidé nejevící známky stresu. Díky loňským oslavám třístého výročí založení města carem Petrem Velikým se mnohé památky dočkaly restaurování a zpřístupnění veřejnosti. Město se ale dále vyvíjí, a proto jsem si jistý, že při každé návštěvě nabídne všem něco nového.


Diskuse pod článkem

Diskuse čtenářů iLISTu je neredigovaná a nemoderovaná. Redakce nenese odpovědnost za obsah jednotlivých příspěvků ani neručí za skutečnou identitu jejich autorů.

Reklama

Přihlášení