Práce jako nejdražší koníček

3. 2. 2006 | | Kariéra, Rozhovory

Vladan Antonovič, vedoucí honorárního konzulátu pro rakouské spolkové země Tyrolsko a Vorarlberg, je příkladem toho, že člověk nemusí být tím, co vystuduje. Jinak by totiž dnes přednášel dějiny umění nebo pracoval v nějaké kulturní instituci. A je také příkladem toho, že zažitá představa diplomata jako prošedivělého pána s nekompromisním výrazem ve tváři není až tak úplně pravdivá – je jen o desítku let starší než studenti druhých ročníku VŠE.

Vladan Antonovič, vedoucí honorárního konzulátu pro rakouské spolkové země Tyrolsko a Vorarlberg, je příkladem toho, že člověk nemusí být tím, co vystuduje. Jinak by totiž dnes přednášel dějiny umění nebo pracoval v nějaké kulturní instituci. A je také příkladem toho, že zažitá představa diplomata jako prošedivělého pána s nekompromisním výrazem ve tváři není až tak úplně pravdivá – je jen o desítku let starší než studenti druhých ročníku VŠE. Obléká se ve stylu nedbalé elegance a na rozhovory si přichází o půl hodinku později.

Jednat rychle je základ

Honorární konzulát České republiky pro Tyrolsko a Vorarlberg funguje v Innsbrucku krátce. Před třemi lety byl založen za asistence profesora Bodnera, jehož syn zde působí jako honorární konzul. Každý takový diplomat má právo vybrat si svého tajemníka, který je tak trochu „sám vojákem v poli“. Plní nejrůznější pokyny velvyslanectví, reprezentuje Českou republiku při společenských a kulturních akcích, doprovází osobnosti při návštěvách Tyrolska. „Ale to jsou spíš ty třešničky na dortu. Jsme tady hlavně pro české krajany, kteří se do Rakouska vydají a potřebují naši pomoc,“ říká doktor Antonovič a pokračuje: „Například když potřebujete vystavit pas, chcete se v Tyrolsku oženit nebo vás někdo okrade, obracíte se na konzulát České republiky v dané zemi. Fungujeme také jako matrika a notářství,“ vysvětluje. V těch méně veselých případech připravuje konzulát podklady k rozvodu česko-rakouského manželství a kontaktuje rodiny, pokud se stane nějaké neštěstí.

Český konzulát má své úřední dny a hodiny, těmi se ale doktor Antonovič nemůže striktně řídit. „Když se zraní člověk na sjezdovce v sobotu odpoledne, nemůžete prostě čekat až do pondělí. Stejně tak nenecháte okradeného tustistu spát pod mostem,“ vysvětluje. Musel se prý naučit především jednat rychle. „A proto mě ta práce baví,“ říká.

Nicméně podle svých slov musí mít ještě dvě další zaměstnání, aby se uživil. „Často slýchávám od rodiny, že je tato práce tím nejdražším koníčkem, který jsem si mohl dovolit,“ usmívá se Antonovič, jehož pracovní týden čítá šedesát hodin.

Ve vězení jsem byl letos nejméně desetkrát

Turistická sezóna trvá v Tyrolsku téměř celý rok a dveře konzulátu se netrhnou. Jeho služeb využívají nejen Češi trvale žijící pod Alpami či turisté v nouzi, ale také čeští občané, kteří se dostanou do konfliktu se zákonem. „Ani jedna zimní sezóna se neobejde bez českých zlodějů lyží a aut,“ svěřuje se s nelichotivou statistikou Antonovič.

V takovém případě je jeho prvním úkolem tlumočení pro policii. Následně musí kontaktovat rodinu obžalovaného v Česku a v konečné fázi shání právníka. Ten většinou nemluví česky, takže se opět dostane k tlumočení. „Také jsem v kontaktu s médii. Vždycky mě zaráží ten jejich hlad po tragických událostech, zatímco diskuzi prezidenta republiky s nositeli Nobelovy ceny na prestižním fóru bez povšimnutí,“ rozhořčuje se tajemník.

Jestli Antonoviče něco rozčílí, tak je to občasná ignorance a neznalost Rakušanů, kteří přicházejí s dotazem, jak že to je v tom Československu s Temelínem, kde údajně pálíme jaderné tyče.

Při nejrůznějších státních svátcích pořádají konzuláty či zemská vláda především recepce anebo tzv. empfang (přijetí pozn. red.), při nichž konzul musí prokázat jistou zdatnost v oblasti diplomatického protokolu. „A nejde jen o to rozpoznat, kterou vidličkou máte jíst dort. Musíte také vědět, jak koho oslovit a kdy se s kým pozdravit,“ říká Antonovič. Existuje žebříček, podle nějž musíte například nejdřív oslovit biskupa a potom až zemského hejtmana.

A zvolit správné oblečení také není jen tak. „Jednou jsem zastupoval českého vojenského atašé na recepci pořádané vojenským komandem v Tyrolsku. Mezi všemi těmi vojáky v zeleném jsem se cítil v tmavém obleku jako černá ovce,“ vzpomíná tajemník. Zároveň přiznává, že při tradičních pochodech vojenských spolků v historických uniformách musí i on zvolit oblek, který by v Česku nebudil pozornost snad jen na mysliveckém plese.

Vladan Antonovič se do funkce tajemníka honorárního konzula dostal díky profesoru Ernstu Bodnerovi, který před sedmi lety operoval v Innsbrucku Václava Havla – tento úřad v podstatě díky dobrým vzájemným vztahům našeho bývalého prezidenta a pana Bodnera vznikl. O své práci absolvent Palackého univerzity v Olomouci říká, že je nesmírně zajímavá, přináší cenné zkušenosti a také setkání a konfrontace s nevšedními osobnostmi i událostmi. „Na druhé straně je to ale práce za hubičku,“ tvrdí.

Mohlo by vás zajímat: