Práce v Turecku a na Ukrajině mi otevřela oči

17. května 2012 – AIESEC

Jmenuji se Veronika a jsem studentka VŠ. Nikdy jsem nebyla ten typ, kterému by stačilo nasednout jednou ročně do autobusu, nechat se odvézt do anonymního hotelu a jen tak se týden povalovat na přeplněné pláži s dalšími „účastníky zájezdu“. Spíš mě lákalo zažít opravdové dobrodružství, procestovat kus světa a doopravdy poznat země, které navštívím, jejich kulturu, obyvatele a zvyky. A když už jsem si říkala, že by to chtělo zase někam vycestovat, zmínila se mi kamarádka o možnosti vyjet s AIESEC na zahraniční stáž. Zjistila jsem si všechny informace a ani jsem se nenadála a stála jsem na letišti v Turecku.

V době, kdy se únorová Česká republika potýkala s mrazem a sněhovými bouřemi, jsem si já užívala příjemné počasí na své šestitýdenní stáži v tureckém městě Izmir, přesněji šlo o tzv. rozvojovou stáž v rámci programu Culture Experience Program. Spolupracovala jsem na projektu na tureckých středních školách, jehož cílem bylo prohloubení kulturního porozumění mezi státy. Mým úkolem bylo prezentovat Českou republiku a snažit se místní děti o naší zemi něco naučit. Naštěstí jsem na to nebyla sama, projektu se totiž účastnili i další zahraniční stážisté. Měla jsem tedy možnost poznat nové lidi z různých koutů světa, naučit se něco o jejich kulturách a procvičit si angličtinu, protože právě v angličtině probíhala veškerá komunikace.

Bydlela jsem přímo v jedné turecké rodině, a tak se mi splnilo přání doopravdy poznat zemi, kterou navštívím. Postupně jsem tak zjistila, že Turci mají vždy na všechno dost času a nikam nespěchají. Přesný čas většině nic neříká. To mě velmi překvapilo a občas i vyvádělo z míry. Myslím, že Turek by u nás moc dlouho nevydržel:). Ve volném čase jsem měla možnost navštívit spoustu zajímavých tureckých památek, ochutnávat jídla v místních restauracích a bavit se s místními lidmi.

Když stáž skončila, ještě se mi nechtělo vracet se domů, a tak jsem si své dobrodružství o několik týdnů prodloužila a cestovala po Evropě. Přestože jsem si prohlédla opravdu velký kus Evropy, brzy po návratu do Česka se mi po dobrodružném životě začalo stýskat. Naštěstí tu byla možnost vyjet s AIESEC na další stáž, tentokrát jsem si vybrala Ukrajinu, město Lugansk.

Na Ukrajině jsem pracovala na projektu realizovaném na dětských letních táborech. Na prvním táboře mělo být mou pracovní náplní připravovat program pro děti a zapojit do něj i angličtinu a prezentaci mojí země. Ale vzhledem k tomu, že ne všechno probíhalo tak, jak bych si představovala, např. vázla komunikace s mým nadřízeným, tak AIESEC zajistil, abych se dostala do jiného tábora. Tam už byl můj aktivní přístup vítaný a tak jsem připravovala hodiny angličtiny pro budoucí stážisty, organizovala různé další aktivity a užívala si horké letní počasí.

I během mého pobytu na Ukrajině jsem došla k několika zajímavým zjištěním o mentalitě místních lidí a zemi jako takové – to, jak je země velká, zapříčiňuje velké rozdíly mezi jednotlivými oblastmi. Já jsem byla ve východní části státu, která se v lecčems podobala Česku před 20–30 lety. Takové věci jako teplá voda ve sprše nebo stále fungující elektřina tam ještě zdaleka nejsou tak běžné, jak jsem si myslela. A tomu se uzpůsobilo i myšlení lidí – většina z nich přistupuje k problémům s větou „zůstaňme v klidu, však ono se to jednou nějak vyřeší“, což mě občas dokázalo pořádně naštvat.

Kdybych teď měla shrnout své dojmy z obou stáží, musím říct, že ne všechno probíhalo podle mých představ – objevily se jazykové bariéry, podmínky pro mou práci nebyly vždy ideální a musela jsem řešit rozličné problémy. Ale tyto nepříjemnosti mou zkušenost jen prohloubily, protože ani v životě není vždy vše tak, jak si to naplánujeme. Práce v zahraničí mi jednoduše „otevřela oči“ a přinesla mi toho spoustu do mého budoucího života. Na jedné straně jsem získala zkušenosti, které budu moci využít ve své práci – například prezentování před lidmi, používání angličtiny v praxi, učení dětí nebo organizování různých akcí. A na druhé straně mě stáže v jistém smyslu změnily jako člověka. Teď už vím, že se dokážu vypořádat i s problémovými situacemi, naučila jsem se chápat rozdílnosti mezi kulturami, být samostatná, rozhodovat se sama za sebe a vážit si v životě i zdánlivých maličkostí. Zkrátka jsem ráda, že jsem měla tak skvělou příležitost cestovat, pomoci druhým lidem a zároveň lépe poznat sama sebe.