Proč nevěřit žebříčkům v médiích

31. 10. 2008 | | Názory

Richard Bolles jednou pravil, že člověk je tvor srovnávací, a tak jsme si již zvykli, že v první třetině roku na nás vždy zaútočí nejčtenější média se svými žebříčky českých vysokých škol.
Proč tedy tento komentář přichází na konci září? Důvody jsou dva. Prvním je, že před několika týdny byl publikován opravdový žebříček, který vydává šanghajská Jiao Tong University. Druhým pak skutečnost, že tento článek se nebude věnovat srovnávání škol, ale srovnávání žebříčků samotných.

Richard Bolles jednou pravil, že člověk je tvor srovnávací, a tak jsme si již zvykli, že v první třetině roku na nás vždy zaútočí nejčtenější média se svými žebříčky českých vysokých škol. Proč tedy tento komentář přichází na konci září? Důvody jsou dva. Prvním je, že před několika týdny byl publikován opravdový žebříček, který vydává šanghajská Jiao Tong University. Druhým pak skutečnost, že tento článek se nebude věnovat srovnávání škol, ale srovnávání žebříčků samotných.

Začněme pár fakty. Žebříčky srovnávající úroveň vysokých škol se výrazněji zpopularizovaly v osmdesátých letech minulého století. V současnosti jsou celosvětově uznávané dva z nich: QS World University Ranking, který vychází v příloze o vzdělávání britských The Times a Academic Ranking of World Universities (ARWU) vydávaný univerzitou v Šanghaji. V Čechách jsme poněkud zaspali, a tak to probuzení bylo dosti nepříjemné. Ostudu mezi akademiky a odborníky si získaly Lidové noviny (LN) v roce 2006, které spoustu fakult do srovnání vůbec nezařadily. O rok později se z jejich chyb poučila MF Dnes, ovšem k dokonalosti měla také daleko.

Principy a kritéria
ARWU hodnotí školy dle následujících kritérií: počet absolventů oceněných (Nobelovými) cenami, počet oceněných vyučujících a četnost jejich citací dle citačních rejstříků, počet článků v odborných časopisech a publikacích v databázi Web of Knowledge a zohledňuje i poměr počtu vyučujících ve vztahu k předchozím indikátorům. Z celkem dvou tisíce institucí určuje pořadí prvním pěti stům.

Naproti tomu Lidové noviny ve spolupráci s agenturou SC&C zvolily kritéria tato: index zájmu o fakultu (jaké procento přihlášených studentů přijde k přijímacím zkouškám), výběrovost fakulty (procento přijatých), index konkurenceschopnosti (kolik procent přijatých studentů se zapíše ke studiu) a úspěšnost při vstupu na pracovní trh.

Je také důležité zmínit, že roku 2004 vznikla organizace IREG (International Ranking Expert Group), která publikovala tzv. Berlínské principy tvorby žebříčků vysokoškolských institucí. Těch je celkem šestnáct. Mezi ty nejvýznamnější patří to, že by se mělo srovnávat srovnatelné, tedy respektovat nejen zaměření škol, ale i jejich cíle (univerzity zaměřené na vědu oproti univerzitám zaměřeným na praxi), dále musí být kompletní metodika sestavení žebříčku transparentní, kritéria srovnávání by se měla vybírat dle relevance nikoli dostupnosti dat a s publikováním celkových výsledků by se mělo zacházet opatrně, spíše univerzity hodnotit ve skupinách dle pravidla prvního.

Prohřešky Lidových novin
Co tedy pokazily například Lidové noviny? Při hodnocení použily tři kritéria týkající se přijímacích zkoušek a jedno porovnávající úspěšnost při vstupu na pracovní trh. Budeme-li se, věrni našemu studiu, zabývat ekonomickými fakultami, zjistíme, že všechny vykazují zaměstnanost svých absolventů kolem devadesáti procent a rozdíl mezi nejlepší a nejhorší (z 21 škol) je pouhých pět procentních bodů. Možná je to jen můj dojem, ale mám pocit, že toto výsledky nijak neovlivní a kritérium je zde zbytečné.

Všechna tři zbývající se týkají výhradně přijímacích zkoušek. Copak lze úroveň fakult posuzovat jen podle toho, jaký zájem o ně mají neznalí maturanti?! A vůbec, proč je metodika ARWU a LN diametrálně odlišná? Chápu, že by asi nemělo smysl porovnávat fakulty podle počtu jejich pedagogů oceněných Nobelovými cenami (dopadli bychom podobně jako u zaměstnanosti), ale LN se bohužel provinily proti jednomu z Berlínských principů – kritéria hodnocení totiž stanovovaly podle dostupnosti dat a ne podle relevance.

Ona to totiž není žádná legrace zjistit citovanost děl stovek pedagogů na desítkách fakult, i když citační rejstřík Web of Science to dokáže zjednodušit (mimochodem, můžete si to zkusit sami, je totiž přístupný online všem studentům z webu školy). Naopak požádat o potřebná data v Ústavu informací ve vzdělávání (ÚIV) a Středisku vzdělávací politiky UK (odtud LN čerpaly), prohnat je vhodným softwarem a publikovat výsledky zas tak obtížné není. Pak se ale nemůžeme divit, že sestavení žebříčku ARWU trvá rok, zatímco LN tím strávily… raději to ani nechci slyšet.

Pak se nabízí otázka, jestli má tvorba takového žebříčku smysl. Pro LN nepochybně ano. Svou publikací vyvolaly mimořádný ohlas, což zajisté prospělo prodejnosti těchto novin. Fakt, že na sebe vzaly zároveň zodpovědnost, už redakci asi zajímá méně. V zástupu poškozených tak byla například Národohospodářská fakulta, která žebříček letos vyhrála, nicméně v prvním ročníku nebyla vůbec zařazena, nebo Fakulta informatiky a statistiky, která je opakovně začleněna mezi ekonomické fakulty (což je v rozporu s dalším z Berlínských principů – srovnávat srovnatelné). Poškozeni jsou ale bohužel i čtenáři, kteří nemohou vždy podrobně zkoumat metodiku sestavení žebříčku a musí mu buď věřit, nebo ne.

Věřit nebo ne?
Co tedy českým deníkům poradit? LN by měly v první řadě rozšířit kritéria hodnocení, protože žebříček sestavený podle dat z přijímacích zkoušek může reflektovat opět jen vlastnosti výběrového řízení. MF Dnes sice zařadila do srovnání ocenění pedagogů, ale potýkala se s již zmíněným problémem, že na českých školách nepůsobí žádný nositel Nobelovy ceny a ani v databázi 250 nejcitovanějších autorů z každého vědního oboru nejsou žádní pracovníci českých univerzit. Navíc naprosto nepochopitelně smíchala obory a porovnávala například fakultu s celou univerzitou.

Kéž by tedy česká média přistupovala k podobným srovnáváním jinak, než jako k prostředku zvýšení pozornosti čtenářů. Věřím, že by se našla alespoň jedna chytrá hlava a dokázala vytvořit metodiku, která by odpovídala poměrům v našem akademickém světě. Ve spojitosti s uvolněnými potřebnými prostředky na provedení hodnocení by pak mohl vzniknout žebříček, který by jistě uspokojil studenty i vyučující. Do té doby nám však nezbývá, než fandit Univerzitě Karlově, která jako jediná z českých škol bojuje na začátku čtvrté stovky světově uznávaného žebříčku ARWU.

Mohlo by vás zajímat: