Profesionální lyžařka: Učení se věnuji vždycky až po závodě či tréninku

26. 6. 2019 | | Kariéra, Rozhovory, Sport jarvis_5a73093e498e83d1d978354d

Helena Schrommová je studentkou magisterského oboru na Fakultě mezinárodních vztahů (FMV). Tato rodačka ze severní Moravy se věnuje sjezdovému lyžování. Ačkoliv již od malička aktivně sportuje, k závodění se dostala až po dovršení osmnácti let. Po sportovně zaměřené škole netoužila a jelikož její otec podniká a Helenu baví cestování a jazyky, byla pro ni Vysoká škola ekonomická (VŠE) jasnou volbou pro start její životní cesty, pokud by sportovní kariéra nevyšla.

Jak začala tvá lyžařská kariéra?

Rodiče mě vedli vždy ke sportu, napovídá tomu i moje bydliště. Hrála jsem tenis, ale nebránila jsem se třeba ani windsurfingu. Zkrátka mě sport baví. V Jeseníku, kde bydlím, má běžecké lyžování tradici. Bohužel u mě se běžky nesetkaly s úspěchem. Miluju sníh, a tak jsem začala v lyžařské škole v 6 letech. Můj táta je cyklista a udělal si lyžařské trenérství – zároveň vede i sportovní firmu. Takže to všechno do sebe zapadalo. Každopádně já jsem měla lyžování dlouho jen jako koníček, jezdila jsem na několik závodů, ale vážně jsem to začala brát až v 18 letech. Rodiče nechtěli abych zanedbávala školu.

Co byl ten impuls, který tě přesvědčil, že chceš dělat lyžování naplno?

Poznala jsem nějaké lidi z branže – třeba kanadského lyžaře Honzu Hudce, který je napůl Čech. Jeho táta, který byl taky lyžař, se na mě podíval a řekl, že mám predispozice pro rychlostní disciplíny. Jenže většina začíná zkrátka dříve. Když jsem si zkusila právě Super G (sjezdařská disciplína v alpském lyžování, pozn. red.) a neměla jsem žádné zábrany, řekla jsem si – to je ono, s tím chci začít a teď je ta pravá chvíle. Ta rychlost mě opravdu bavila. Nemám v lyžování vidinu peněz ani slávy, není to můj cíl. Chci jen prostě jezdit z kopce dolů.

Spojení profesionálního lyžování a vysoké školy může někomu přijít nemožné. Jak se ti daří z toho „nezbláznit“? Jsou učebnice a sešity pravidelnou součástí tvé výbavy na závody?

Můj úspěch je, že jsem žádnou zkoušku nemusela opakovat, ale měla jsem momenty, kdy jsem s učením chtěla seknout. Dřív byly chvíle, kdy jsem si brala na lanovku slovíčka do kapsy. Trenéři se divili, ale já se to ve volných chvílích učila. Teď už si s sebou studijní materiály neberu. Dnes už jezdím vyšší úrovně závodů a kdybych se naplno nesoustředila na závod, tak to může být i nebezpečné. Párkrát jsem na to už doplatila. Nechci se zranit, učení se věnuji vždycky až po závodě či tréninku. Když mě štvou lyže tak se jdu učit, a když mě nebaví učení, jdu lyžovat. Funguje to krásně. Někdy si jdu zaběhat, zacvičit. Vím, že mám zkrátka vždycky únikovou cestu. Aktuálně to mám tak, že si zapíšu ve škole spoustu předmětů do jednoho až dvou dnů. Bakaláře jsem prodlužovala, a stejně tak to asi bude i na magistru.

Když potřebuješ trochu oddechnout, vychází ti škola vstříc?

O individuální přístup neprosím, vím, jaký je tu na profesionální sportování názor. Chtěla jsem si nechat uznat povinnou stáž jako lyžování, kterou bych uzavřela písemnou prací, byla bych zaměstnaná sama sebou. Nebylo mi to umožněno. Školu ale nechci shazovat. Vybrala jsem si ekonomickou školu tak jsem nemohla počítat s tím, že mě všichni budou podporovat ve sportu. Na druhou stranu vím o lyžařích z Karlovy univerzity z Právnické fakulty, kteří nemají problém s individuálním přístupem.

Předpokládám, že lyžování ti generuje určitý obnos peněz. Uživíš se tím aktuálně?

Ano, nějaké peníze dostanu, ale daleko víc stejně utratím. Peníze musím vyúčtovat, ale pokryjí mi alespoň nějaké náklady.

V takovém případě ti tedy naopak škola možná trochu pomohla. Zvládáš účetnictví?

Přesně tak, to bych ráda podotkla. Asi nejsložitější systém jsou dotace, se kterými jsem se už setkala. Jsou to malé peníze, ale já si jich vážím. Jde akorát o složitý systém plný slovíčkaření. Nerada bych platila zbytečné pokuty, takže v tomhle ohledu mi studium základů účetnictví určitě pomohlo. To si všechno, i díky škole, zvládnu udělat sama.

Vraťme se ke sportování. Máš za sebou poměrně vážné zranění nohy a letos jsi prožila víceméně konečně úplnou sezonu. Bylo těžké odblokovat se od toho, co se stalo a vrátit se na svah?

Pravda je, že jsem se ve 20 letech zranila. Bylo to pro mě takové první vážné zranění a já si do té doby myslela, že jsem nedotknutelná. Rozdrtila jsem si holeň, kterou mám teď sešroubovanou. Jsem trochu jako Ironman. Čekaly mě čtyři operace a dvě sezony byly pryč. Ale byla jsem ohromně namotivována. Nechtěla jsem skončit, všichni říkali, že to bude těžké. Naštěstí mě žádný blok ani strach nezahltil. Bohužel jsem se letos v lednu před Mistrovstvím České republiky, kde jsem měla obhajovat bronz, opět zranila. Novináři se ptali, proč nejsem na MČR. Nakonec jsem tvrdila, že z osobních důvodů na MČR nepojedu.

Takže jsi musela opět přerušit sezonu?

Ano, vypadalo to ještě hůře než předchozí zranění. A věděla jsem, že všechno nepůjde zase hned lusknutím prstu. Navíc jsem byla v předběžné nominaci na mistrovství světa. Vracet se na sjezdovku po zraněních znova a znova je těžké, obzvlášť když tahle sezona pro mě byla vážně skvělá.

Tvoje disciplína jsou tedy sjezd a Super G. Čím tě oslovil právě sjezd?

Je to hlavně rychlost. Všichni začínají na slalomu. Slalom jsem musela po zlomenině přerušit. Honza Hudec mladší se chtěl vrátit do ČR a jezdit v českých barvách, zrovna když jsem měla zmíněné zranění. Táta byl jeho servisman a second coach, takže já jsem mohla jezdit s nimi. To byla pro mě ohromná zkušenost. Miluju adrenalin, takže jsem si k tomu přišla sama, ale Honza v tom určitě velkou roli měl, dneska je mým mentorem.

Jak velký máš realizační tým a figuruje v něm rodina?

Táta je můj hlavní trenér. Nemám tým „na plný úvazek“, který je se mnou všude. Není na to dostatek financí. To je hlavní kámen úrazu a teď aktuálně musím sehnat sponzory. Vtipné je, že mám vlastně tři domovy. Žiju v Linzi, studuju v Praze a bydlím v Jeseníku. Takže mám tři fyzioterapeutky. Na stálého fyzioterapeuta je potřeba hodně peněz. Rakušanka s námi jezdí nejčastěji po závodech a kempech. Ale tým se tedy skládá z dvou až tří trenérů a jedné fyzioterapeutky. Můj táta je zároveň i servisman. Pro dost lidí je těžké si představit být tak často se svým rodičem v tomhle věku, ale i ve světovém lyžování bývá jeden rodič nebo třeba sourozenec v týmu jako závodníkova opora.

Přestože bydlíš i v Rakousku, předpokládám, že bys chtěla reprezentovat Česko, mám pravdu?

Určitě! Ve sportu se to běžně děje, že sportovec reprezentuje jinou zemi než svoji rodnou, ale já bych nechtěla. Řeším teď spíš takovou kuriozitu. Někdo možná slyšel o Liberlandu. Vít Jedlička přišel s tím, že bych mohla jezdit za Liberland, jeho projekt mě zajímá, ale nevím, jestli je to vůbec reálně možné.
Mimo jiné jsem fanoušek kryptoměn. O tento fenomén se zajímám už nějakou dobu. Chtěla bych být první lyžařka, která by byla sponzorována firmou pomocí kryptoměn. Fanoušci si mohou všimnout i samolepky Bitcoinu na mé helmě.

Vyhrála jsi bronz na MČR 2018. Po medaili z MČR musí být i nějaký vyšší cíl, protože tě to hezky katapultovalo. Čeho bys chtěla dosáhnout v nejbližší době?

I když je medaile pro někoho víc, pro mě jsou ty malé ale významné kroky jinde. My máme tři hlavní seriály závodů. V evropském poháru je velká konkurence z Rakouska. Takže Honza Hudec mi říkal, že by bylo mnohem lepší jít rovnou do světového poháru. Cíl je tedy jasný. Chtěla bych jezdit velké akce, právě jako jsou třeba „svěťáky“ a mistroství světa. Nepochybně Olympiáda je sen každého sportovce.

Může se tedy klidně stát, že tě už příští sezónu uvidíme ve světovém poháru?

Hrozně bych ráda. Je to takový můj cíl na příští sezónu.

A olympiáda v roce 2022 je v tvém hledáčku?

Ano je, samozřejmě, ale uvidíme, jak vydrží zdraví. Teď je to pro mě i se školou docela náročné. Budu určitě prodlužovat a také se chystám na povinnou stáž. Na druhou stranu do roku 2022 budu mít už dostudováno. Nejdůležitější jsou pro mě teď sponzoři, každopádně na Olympiádu myslím. Moje přání je dostat se do reprezentace. Roste nám mladá nadějná generace, ale v mé věkové kategorii je teď mezera, pominu-li Ester Ledeckou. Prostor tu tedy je, jen musím udělat dobré výsledky.

Sponzoři – není to na jednu stranu trochu smutný fakt, že kolikrát i nadějný sportovec musí spoléhat na peníze od sponzorů, protože jinak se neprosadí?

Je to smutné, ale tak to funguje. Bohužel jsou dobří lyžaři, kteří kvůli nedostatku financí museli skončit. Ale nechci kolem toho fňukat, taková je realita. V Rakousku je to nastavené jinak. Můj přítel je Rakušan a netušil vůbec, jak to tady funguje. Jestli si někdo myslí, že vše dostaneme takzvaně „až pod nos“ – my vlastně nedostaneme vůbec nic. Třeba v Rakousku je tenhle sport číslo jedna, takže se do něj investuje hodně peněz. Rodiče tam nemusí mladým závodníkům skoro nic platit. V Česku si každý musí hledat sponzory sám. V podstatě teď jezdím za rodinné peníze a já si toho ohromně vážím a věřím, že to jednou rodičům vrátím. Minulý rok jsem byla na měsíc v Chile a letos bych potřebovala jet znovu. Chci lyžovat na světové úrovni a jakýkoliv partner by mi to ulehčil.

Média už o tobě ale moc dobře vědí. Řekl ti už někdo, že jsi pro něj vzorem?

Nějaké děti mi to říkali. Nad tímhle nikdy nepřemýšlíš, ale je to fajn pocit a potěší to. Jsem stále nohama na zemi, ještě na to nemám, abych se pasovala do této pozice. Cíle mám vysoké a ráda bych zažila moment, kdy všechny překvapím. Budu dřít, abych sobě i lidem kolem sebe ukázala, že na to mám. Chci motivovat i v tom, že se dá leccos zvládnout, není to jen o medailích nebo penězích.

No a když tedy studuješ FMV, jaký je tvůj případný „plán B“?

Asi bych nechtěla odejít ze sféry sportu. Aktuálně se chystám na stáž do sportovní firmy, která zastupuje velké značky na úrovni B2B. Mezinárodní obchod mě baví, ale myslím, že v budoucnu zůstanu pouze v Evropě. Láká mě i marketing nebo prodej. Přišly mi už i pracovní nabídky, ale neměla jsem moc příležitost se tomu věnovat. Teď jsem mladá a zkusím lyžování, v 50 letech už bych sjezdovky asi nebrázdila.

Foto: archiv Heleny Schrommové

 

Mohlo by vás zajímat: