Proti proudu řeky Léthe

1. 4. 2001 | | Názory, Studentský život

Jsem jednou z vás, procházím místy, kde mě vaše zraky provázejí. Pozoruji prostředí, které společně sdílíme, a snažím se vůči jeho provázanosti nalézt jistou distanci. Je to dost nesnadný úkol, neboť se nacházím ve stejném bludném (dez-)informačním kruhu jako vy a bojuji o svou další existenci v podhoubí téhož systému příkazů a zákazů. Ale právě tento fakt mi klade do cesty stále větší množství otázek po smyslu systému, jehož se stáváme otroky.

Jsem jednou z vás, procházím místy, kde mě vaše zraky provázejí. Pozoruji prostředí, které společně sdílíme, a snažím se vůči jeho provázanosti nalézt jistou distanci. Je to dost nesnadný úkol, neboť se nacházím ve stejném bludném (dez-)informačním kruhu jako vy a bojuji o svou další existenci v podhoubí téhož systému příkazů a zákazů. Ale právě tento fakt mi klade do cesty stále větší množství otázek po smyslu systému, jehož se stáváme otroky – a on naším tyranem. Proč přijímáme jeho diktát s takovou apatií, lhostejností, jeho neosobní strukturu a síť omezenosti, do níž jsme byli v prvním ročníku vrženi?

Stáváme se pravěkými „lovci a sběrači“ nesmírného množství informací a nevíme, kam svou pozornost soustředit. Chceme (musíme!) vědět co nejvíce, proto se po hlavě vrháme do sféry informací a hledáme k nim příslušné kauzální řetězce. Zahlceni daty z nejrůznějších oblastí poznání tak propadáme resignaci na veškeré vědění, stáváme se misomusy, nevzdělanci, tedy těmi, kdo nenávidí složité texty, obsáhlé knihy, přemýšlení nad písmem, hledání souvztažností. Nestavíme dům na pevných základech . Zachvátila nás horečka zvaná POLYMATHIA, mnohovědění.

„Víme o všem všechno, ale v celku o ničem nic.“ Utápíme se v mnohosti. Povrchnost pohřbívá svobodné myšlení. Nedostatek času v průběhu semestru ničí tázání se po pravé podstatě jevů. Chybí dialog. Chybí lidskost jak ze strany učitelů, tak studentů. Pochybnosti se snaží odstranit „exaktní vědy“ svými výpočty a návody, jaké závěry mohou z daných výsledků vyplynout. Student si vnitřně zmechanizuje určitý postup, dojde k výsledku a naučí se možné interpretace. Ale vůbec netuší JAK je ta či ona věc dána. Vidí jen CO je dáno. „Objektivně“ důležitá jsou prý noemata, nikoli noese. Co chybí, je vhled, „zu den Sachen selbst“. Není čas, není čas.!?!

Z člověka jakožto subjektu se stává objekt. Já je v cartesiánském postoji redukováno na objekt, zreifikováno. Čím více lidí, tím větší se rodí lhostejnost. Já nežije pro Ty. Já pracuje jen pro své Já. Ty se ztrácí v točivém, strhujícím víru chaosu. Ty se stává jednou z mnoha věcí, které Já potřebuji k životu. Člověk se stává prostředkem, nikoli účelem o sobě, jak by připomněl Kant. Já je znicováno jen na číslo v seznamu mnohých, na věc, na příjmení a rodné číslo, jimiž se „objekt“ prokazuje. Číslo lze ze seznamu škrtnout, vymazat. Jak snadno!! Jak snadno lze indiferentně rozhodovat o budoucnosti neznámého mladého člověka! Jak snadno se den ze dne pohřbí ideály, kterých je svět v naší mysli plný! Číslo je pouhou abstrakcí, která směřuje ke konkrétnosti. Ale právě tato konkrétnost je zde, v tomto „ústavu“, nezajímavá, nepodstatná… cílem je přece splnit prefabrikované osnovy, zbytek ponechat samostudiu, vše učinit co nejrychleji, … a  zakončit celý proces slovní hříčkou kroužkovacích testů…, který děsí svou relativností, a přesto se v očích normotvůrce-učitele zjevuje svou absolutností, a to zejména při zápisu výsledku do indexu… vše je přece tak „clare et distincte“… proč se tedy nad takovými exaktnostmi pozastavovat?

Mohlo by vás zajímat: