Rusové nevěděli, proč jsou v Československu

29. 10. 2008 | | Rozhovory, Zprávy ze školy

Ivan Reus se podílel na budování AIESECu v Československu v šedesátých letech. Zažil invazi, při níž se snažil informovat ruské vojáky o tom, co se tu děje. Brzy ho ale normalizace dostihla. Jako podezřelou osobu ho sledovala i Státní bezpečnost.

Ivan Reus se podílel na budování AIESECu v Československu v šedesátých letech. Zažil invazi, při níž se snažil informovat ruské vojáky o tom, co se tu děje. Brzy ho ale normalizace dostihla. Jako podezřelou osobu ho sledovala i Státní bezpečnost.

Proč jste začal studovat na VŠE?
Původně jsem měl trošku jiné záměry, ale táta mě směřoval tímto směrem. A když to mělo být takhle, vybral jsem si zahraniční obchod v Praze. První obtíž byla dostat se na školu, protože jsem nebyl tam, kde jsem maturoval, příliš oblíbený ve stranických orgánech. Jako student jsem měl kapelu a hráli jsme na čajích. Za to jsem si vysloužil posudek, ve kterém stálo, že nemám vztah k dělnické třídě. Ten poslali na školu. Pohovory jsem nějakým řízením osudu musel udělat velmi dobře, takže jsem byl i přesto přijat.

Kdy začalo Vaše působení v AIESECu?
U vzniku AIESECu jsem byl de facto od počátku, kdy ho Miloš Motoška zakládal. Nejdřív jako tzv. aktivista jsem pomáhal při organizování různých akcí. V roce 1966 se ustavoval lokální výbor na VŠE v Praze, druhý byl v Bratislavě, více ekonomických škol nebylo. Celé to zastřešoval federální AIESEC Československa (AČS). V roce 1967 jsem byl zvolen prezidentem lokálního výboru na VŠE v Praze, o rok později pak federálního AIESECu.

Sledovala komunistická strana AIESEC?
Samozřejmě, že ano, ale nepřímo. AIESEC vznikal jako organizace, která byla hlídána a zastřešována Ústředním výborem Československého svazu mládeže (ÚV ČSM). Všechny cesty do zahraničí jím musely být schváleny. Bylo tam speciální oddělení, které všechny tyto tzv. „oborové organizace“ hlídalo. A asi fungovala i státní bezpečnost, která skrytě přes kontakty organizaci monitorovala.

Stalo se Vám, že někdo nebyl puštěn za hranice na praxe?
My jsme politickou příslušnost nesledovali. Pokud jsme někoho vybrali a prošel pohovory, ÚV ČSM nedělalo problémy. Možná to tam nějak schvalovali, ale to nevím. Nepamatuji, že by kvůli politickým důvodům někdo nedostal výjezdní doložku.

Měli studenti povinnost referovat o jejich pobytu v zahraničí jako třeba sportovci?
Ne, takovou povinnost neměli. Jenom jsme chtěli zprávu v AIESECu, ne politickou. Ptali jsme se, u které firmy byli, jaké měli zaměstnání, jak s nimi bylo zacházeno, jak praxi hodnotí.

Co pro Vás a organizaci, kterou jste vedl, znamenal rok 1968?
Byl velmi významný. Když jsem se stal prezidentem AČS, byl můj velký cíl osamostatnit ho zpod křídel ÚV ČSM. K tomu směřovalo devadesát procent mého úsilí. Bylo potřeba vypracovat stanovy, jednací řády organizace a podobně. Dokumenty pak putovaly na ministerstvo vnitra se žádostí o právní subjektivitu. Byla to spousta práce. To se povedlo na jaře 1968. AIESEC měl kulaté úřednické razítko a získal vlastní účty, předtím to vše byly podúčty ÚV ČSM. Rozhodovali jsme si o finančním hospodaření sami. Nicméně rok 1968 znamenal i postupný zánik naší subjektivity. Trvala myslím do začátku roku 1970, kdy nastala ta tuhá normalizace. Potom lidi, kteří organizaci v té době vedli, šli kulaté razítko vrátit, protože měli strach, že jinak bude činnost AIESECu úplně zakázána.

Jak jste trávil 21. srpen 1968?
Shodou okolností jsem se stal v únoru 1968 místopředsedou Svazu studentů Čech a Moravy (SSČM) na sjezdu v Olomouci. Byl jsem tam v delegaci VŠE. Snad i proto, že jsem měl nějaké zkušenosti z oblastí stanov a jednacích řádů. A 21. srpna jsme měli zasedání předsednictva SSČM v Dejvicích. Najednou v deset hodin začala létat letadla v koridoru na Ruzyň. My jsme se dívali na oblohu, přelétalo jedno letadlo za druhým. Tušili jsme, že je něco špatně. Volal jsem na sekretariát Dubčeka, kam jsem měl kontakty, a tam nám potvrdili, že je to pravda, že začíná invaze.

Co to vyvolalo?
Zmatek, obrovský zmatek. Nikdo tomu nechtěl věřit. Těžko se to vstřebávalo. Já jsem potom jel z Dejvic, zastavil jsem nějaké auto do centra, tramvaje nejezdily. To už bylo kolem dvanácté. První cesta vedla na svaz, kde jsem si začínal uvědomovat, že to může být špatné. Nejdřív jsem volal domů mamce, že se tohle stalo. Ona to ještě nevěděla a taky jsem ji chtěl uklidnit, aby o mě neměla strach. Věděl jsem, co se dělo v Budapešti v roce 1956. Když nastoupila Kádárova vláda, tak se zatýkalo podle seznamů. Měl jsem obavy, že to u nás bude jako v Maďarsku, a byl jsem připraven emigrovat.

Co následovalo?
Byl jsem u toho, když přijížděly první tanky k ÚV KSČ. Když ho obsazovaly a zvedaly hlavně na Dubčekovu kancelář. To bylo hodně dramatické. Chodil jsem pak asi do dvou hodin po městě. To už se začali lidi shlukovat a houkat auta, začínalo to být napjaté. Pěšky jsem pak v noci zamířil na kolej na Jarov. Tam jsem se snažil nějak usnout, což se mi nepodařilo. Pak jsem ráno kolem sedmé vyrazil do města a na svaz. Tam už se scházeli lidé a diskutovali jsme o tom, co můžeme dělat.

Podařilo se Vám něco vymyslet?
Moc vymyslet toho nešlo. A to, co jsem vymysleli, tady říkám poprvé v životě. Rozhodli jsme se, že je třeba hlavně informovat ruské vojáky. Čechy nebylo třeba mobilizovat. Ale věděli jsme, že ti Rusáci ani netuší, kde jsou a proč. Informovaností jsme chtěli docílit toho, aby vojáci pochopili situaci a snížili tak riziko, že nastane masakr.

Co jste tedy dělali?
Začali jsme organizovat letákovou kampaň. Z katedry ruského jazyka jsme si „vypůjčili“ ruský psací stroj, sehnali rozmnožovací blány a získali ke spolupráci jednoho učitele ruštiny z naší školy, který souhlasil s tím, že bude překládat materiály. Jednalo se o prohlášení ÚV KSČ, vlády a Národního shromáždění a různé další dokumenty, které se objevovaly v těch prvních dnech, samozřejmě v češtině. Po přeložení, přepsání a namnožení v porodnici v Londýnské ulici, kde jsme je tiskli, jsme je předávali jiné skupině studentů, kteří je rozdávali Rusům. Akce to byla dost komplikovaná, protože nic nefungovalo a mosty byly obsazené. Používali jsme různé triky. Shodou okolností jsem byl na festivalu studentstva v Sofii v červnu 1968, odkud mi zůstala modrá průkazka s nápisem „propustka“ v ruštině. Když nás stavěli na těch mostech, vzadu v autě jsme měli schované letáky, tak já vytáhl modrou „propustku“ s červeným pruhem a oni nás pak pouštěli přes mosty. Takhle to fungovalo asi dva týdny.

Viděli jste nějaké reakce vojáků?
Osobně jsem těch papírů na tanky moc neroznesl. Dělali jsme konspiraci, takže rozdávání měla na starosti hlavně druhá skupina. Kolega to od nás přebíral a dál měl síť svých lidí, kteří to roznášeli na ty tanky. Nám přišlo zbytečné mobilizovat naše občany, ta atmosféra byla zcela jednoznačná a nebylo potřeba nikoho přesvědčovat, takže jsme dělali toto.

Jak se začaly měnit poměry po roce 1968?
Po invazi jsem viděl, že bude zle. Můj cíl bylo co nejrychleji dodělat školu. V páťáku, začátkem roku 1968, jsem udělal všechny zkoušky až na angličtinu a přerušil studium, abych mohl všechny ty funkce, co jsem měl, stíhat. V prosinci 1968 jsem se pak rychle snažil udělat poslední zkoušku a začal pracovat na diplomce. Tou dobou také skončilo moje působení v AIESECu. Od února 1969 jsem nastupoval na katedru jako asistent a diplomku už obhájil jako asistent na katedře zahraničního obchodu. Tam jsem vydržel tři roky.

Jak zasáhla normalizace školu?
Dramaticky. V roce 1970 to už bylo velmi tvrdé. Byl tu jistý pan Fiala, který se stal takovým vrchním normalizátorem na škole, byl předsedou prověrkových komisí a de facto řídil i rektora. Situace začala být neúnosná. Fiala šel po několika lidech a jeden z prvních na seznamu jsem byl já. Kvůli tomu, že jsem vykonával studentské funkce v organizacích, které byly označeny za kontrarevoluční. Ale těch lidí, na které se Fiala zaměřoval, bylo víc. On si dal za cíl, že je musí zlikvidovat. Byla to éra prověrek, kterých bylo několik etap. A když se panu Fialovi nezdál výsledek, musel dotyčný znovu a znovu.V roce 1971 jsem kvůli němu musel odejít z VŠE.

Zvažoval jste emigraci?
Ano, velmi silně. V týdnech po invazi jsem nevěděl, co se bude dít. Měl jsem strach, že se bude zatýkat. Podruhé jsem emigraci zvažoval někdy v září či říjnu 1968, kdy jsme se dvěma kolegy jeli autem do Západní Evropy a objížděli jsme univerzity, kde byli naši studenti, hlavně z AIESECu. Začínali tam vytvářet vlastní výbory, my jsme je objížděli v Belgii, Francii, Rakousku či Itálii a snažili jsme se s nimi navázat kontakt, abychom věděli, kde jsou, co tam dělají a neztratili styk. V té době jsem několik nocí řešil tu otázku, jestli se mám vrátit do republiky, nebo ne. Pak jsem se rozhodl, především kvůli rodičům, se vrátit. Navíc jsem tehdy školu ještě neměl dokončenou.

Kde jste pracoval po Vašem odchodu z VŠE?
Šel jsem do Československé televize (ČST), byl jsem v útvaru mezinárodních styků ČST, kde jsem měl na starosti německy a některé anglicky mluvící země. Měl jsem jazykovou výbavu a vzali mě tam, nevěda co činí. Pak nastaly potíže. Pan Fiala si stěžoval přes výbory KSČ, že zaměstnávají kontrarevolucionáře. Ani tehdejší ředitel televize Zelenka mě tam nebyl schopen udržet, tlaky byly příliš velké. Řešilo se to až u Biľaka (tehdejší vysoký komunistický funkcionář, pozn. redakce). Přešel jsem do TELEXPORTU. Prodávala se tam vysílací práva na večerníčky do zahraničí. Dělal jsem tam vlastně účetnickou práci v ekonomickém oddělení. Na vedlejší úvazek jsem dále přednášel v angličtině na Univerzitě 17. listopadu. Po dvou letech jsem dostal nabídku na práci ve Státní bance Československé jako specialista na měnovou oblast. Takže jsem tam rád přešel.

Dá se říct, že Vás nakonec „dostali“?
Dostali mě tím, že jsem měl různé zákazy a disciplinární řízení na krku. Jedním z výsledků bylo, že jsem nesměl pracovat na úseku zahraničních styků, proto jsem musel do TELEXPORTU. Měl jsem zákaz jezdit do zahraničí, protože jsem byl činný v této oblasti v roce 1968, a kádrový strop – nesměl jsem vykonávat žádné vedoucí funkce. To trvalo dlouho, celých dvacet let.

Jak jste přivítal rok 1989?
Chodili jsme cinkat na Václavák. Euforie byla velká. Konečně padnul centralistický režim, objevily se nové perspektivy. Ale vývoj prvních měsíců po listopadu nebyl podle mě jednoznačný, tam začaly vznikat výbory Občanského fóra a já musím upřímně říct, že někteří lidé, kteří se pasovali nebo se samozvaně dostali do těch výborů, ve mně příliš velikou důvěru nevzbudili.

Zjišťoval jste po revoluci, jestli jste byl sledován?
Cítil jsem, že jsem sledován již za komunismu. Stále jsem měl pocit, že lidé, kteří se mnou jednají, to nemyslí upřímně. Vždy byl ve vzduchu při projednávání nějakých věcí takový odstup a podezření. Samozřejmě se to potvrdilo po zveřejnění informací z archivů. Jel jsem do Pardubic prostudovat si svůj spis. Bylo to bezmála sto stran. Tam jsem se dozvěděl i konkrétní jména donašečů a to, že na mě byly nasazené operativní prostředky. Měl jsem odposlouchávaný telefon v práci i doma, kontrolu veškeré korespondence, nasazenou štěnici v kanceláři i v jednací místnosti, kde se scházela skupina, která řešila věci kolem kurzu a možné směnitelnosti koruny. Pak mi také dělali šťáry v trezoru.

Změnil jste po převratu zaměstnání?
Nakonec jsem šel do rakouské poradenské firmy, i když mi bylo v bance nabídnuto, že můžu vytvářet bankovní dohled. Neměl jsem ale jistotu, jak se to tam bude vyvíjet. Bál jsem se, že bude zase nějaký hon na čarodějnice. Že se do funkcí dostanou lidé, kteří na to v té době neměli a šli jenom po politické kariéře. Pak jsem několik let pracoval v SAP ČR jako business development manager.

Jak moc se změnil AIESEC za těch čtyřicet let?
Změnilo se hodně. Náš hlavní cíl bylo získat co nejvíce praxí v zahraničí. My jsme proto intenzivně pracovali s podniky a sháněli praxe a místa pro zahraniční praktikanty, abychom je mohli vyměnit za výjezd našich studentů ven, tehdy se ven člověk jinak nedostal. Byly devizové přísliby, na ty obyčejný student neměl nárok, jediná šance bylo prostřednictvím těchto bezdevizových výměn. Za pražský výbor v 1968 jsme poslali do zahraničí asi 140 studentů na praxe. Bylo tedy potřeba intenzivně komunikovat s podniky a přesvědčovat je, propagovat AIESEC. A druhá důležitá práce byla ta právní subjektivita a etablování AIESECu jako řádně fungující demokratické studentské organizace. Dnes má subjektivitu i dost peněz. My jsme potřebovali i finanční pomoc od podniků.

Doporučil byste něco současnému AIESECu?
Mně přijde, že to je hodně přeorganizované. My jsme do toho šli s takovým větším nadšením a méně formálně. Trochu mě mrzí, že je menší důraz na ty praxe, AIESEC dnes funguje hlavně jako personalistická organizace. Vím, dnes už to není o tom, že by studenti nemohli ven. Ale přeci jenom si myslím, že když student jede na praxi do zahraničního podniku, že mu to může dát víc, než když si sbalí baťoh a jede na čundr.

Pozorujete nějakou změnu na chování lidí po revoluci?
Kritických věcí je hodně. Mně především vadí určitá bezohlednost podnikatelů a mnoho věcí v politické oblasti. To je něco, s čím naprosto nemohu souhlasit a co mi zvedá žaludek. Byl jsme svědkem při práci pro poradenskou firmu v devadesátých letech věcí, které se mi vůbec nelíbily. Také vím, v jakých souvislostech se privatizace odvíjela. Vadí mi to, k čemu se nedávno přiznal poslanec Morava, tedy k „pozitivní a negativní motivaci“ – k úplatkům a vydírání v politice.

Ivan Reus na ekonomku nastoupil v roce 1963. Studoval zahraniční obchod. Během svých studií se aktivně zapojil do budování československé pobočky organizace AIESEC a v roce 1968 se stal i místopředsedou Svazu studentů Čech a Moravy. Na škole se učil mimo ruštiny angličtinu a němčinu. Jazyky se vybíraly, ostatní předměty byly pevně dané. Prošel standardním systémem – tedy neplatilo co student, to rozvrh, navíc neúspěšná zkouška se mohla dvakrát opakovat. Dnes pracuje ve společnosti Sazka, kde dělá analytika u generálního ředitele. Na starosti má ekonomický chod této instituce, připravuje strategie a podnikatelské záměry, mezinárodní rating a Investor relations. Podílel se na vydání dluhopisů k financování Sazka Areny.

Mohlo by vás zajímat: