S Mohykány v čísle jedenáct a půl

9. 7. 2004 | | Cestování

Ve Spojených státech byl už kdekdo: spolubydlící z koleje, bývalí spolužáci i moje mladší sestra. Záviděl jsem jim. Taky jsem chtěl na vlastní oči vidět místa, která jsem znal jen z pohlednic, a zjistit, jací ti Američani ve skutečnosti jsou. S kamarádkou jsme se domluvili, že v létě vyrazíme.

Ve Spojených státech byl už kdekdo: spolubydlící z koleje, bývalí spolužáci i moje mladší sestra. Záviděl jsem jim. Taky jsem chtěl na vlastní oči vidět místa, která jsem znal jen z pohlednic, a zjistit, jací ti Američani ve skutečnosti jsou. S kamarádkou jsme se domluvili, že v létě vyrazíme.

Studentské cestovní kanceláře nabízejí vysokoškolákům program Work and Travel – můžete až čtyři měsíce v USA legálně pracovat a dalších třicet dní cestovat. Naše za příplatek ještě poskytovala pomoc při hledání zaměstnavatele. Na tzv. Job Fair nabízeli zaměstnání letním brigádníkům převážně zástupci zábavních parků a přírodních rezervací.

Rozhodli jsme se ušetřit za zprostředkování a najít si práci sami. Vypůjčili jsme si v agentuře seznam zaměstnavatelů z minulého léta, našli na internetu turistická střediska blízko východního pobřeží a psali e-maily do hotelů a restaurací. Pro jistotu jsme obeslali i některé z národních parků, ale být celé léto daleko od civilizace se nám nechtělo. Na 170 dopisů s přiloženými životopisy přišlo šest kladných odpovědí. Vybrali jsme si prvního zaměstnavatele, který se ozval. Nabídl práci oběma a zařídil ubytování bez zálohy, kterou často majitelé nemovitostí vyžadují. Auto si prý také nebudeme muset pořizovat, protože byt je pár kroků od restaurace a v městečku funguje veřejná doprava.

Vánoce začátkem června

V Lake George nás na neoznačené zastávce dálkových autobusů před benzínovou pumpou nikdo nečekal. Irku a Polky, které s námi vystoupily, si zaměstnavatelé postupně vyzvedli. Na čísle Johnova mobilního telefonu byl záznamník, John nikde. Zapomněl na nás. Ještě ráno jsme z New Yorku volali, že přijedeme. To nám to pěkně začíná! Podle čísel domů jsme se pěšky vydali k restauraci. V deset večer jsme na hlavní ulici v centru města nikoho nepotkali. Sezóna ještě nezačala.

USA
Adirondack Pub and Brewery u hlavní silnice z Lake George do Glenns Falls

Adirondack Pub & Brewery přestavěl před pěti lety z bývalého obchodu s potravinami náš zaměstnavatel John Carr se svým tehdejším obchodním partnerem. Vybudoval terasu pro letní posezení s improvizovaným pódiem pro sobotní hudební vystoupení a vzadu za kuchyní malý pivovar. Původní zděnou stavbu obložil dřevem a kulisou štítu naznačil šikmou střechu. Z hlavní ulice a přilehlého parkoviště ale podvod nepoznáte. Ve falešných vikýřích a na několika stromech kolem svítí v létě dlouhé řetězy z žároviček jako u nás o Vánocích. Interiér restaurace majitel vyšperkoval a stále přizdobuje samorosty, starými reklamami na rybářské a lovecké náčiní, černobílými prospekty z Lake George, dřevěnými a plechovými rybami, vycpanou kočkovitou šelmou a dalšími metry světýlek.

Krvavý rybník

Lake George je malé městečko ležící na jižním cípu stejnojmenného jezera, asi hodinu cesty severně od Albany, hlavního města státu New York. Jako každé turistické středisko nemá mnoho stálých obyvatel. O to víc je jich ale během sezóny od konce června do začátku září – prý až stonásobně. O pohodlí tisíců převážně amerických turistů se v létě starají studenti. Kromě Američanů jsou to hlavně Poláci, Slováci, Rusové, Češi, Turci, Ukrajinci, Rumuni a Bulhaři.

Hlavní ulici Canada Street lemují motely, restaurace a prodejny suvenýrů. Podél jezera jsou soukromá mola s motorovými čluny, půjčovny vodních skútrů a dvě přístaviště výletních parníků. Nad městem se tyčí smíšenými lesy porostlé hory patřící k chráněné oblasti Adirondack Mountains. Průzračně čistá voda z jezera teče obyvatelům doma z kohoutků.

Na vyvýšenině u jezera postavili na původním místě repliku dřevěné pevnosti Fort William Henry, která hrála důležitou roli ve francouzsko-indiánské válce (1754–1763). Je-li vám jméno povědomé, znáte ho ale spíš z románu J. F. Coopera Poslední Mohykán než z hodin dějepisu. Historie je neméně krvavá než kniha. Po dobytí Fort William Henry a podepsání míru povraždili v noci nic netušící anglické vojáky indiánští spojenci Francouzů a pevnost vypálili. Samy za sebe mluví i místopisné názvy jako Bloody Pond (Krvavý rybník).

Dieskau Street číslo popisné jedenáct a půl

Náš domácí Phil byl dobrácky zakulacený padesátník. Celé prázdniny ve svých domech něco opravoval a vylepšoval; montoval klimatizaci, vyměňoval nefunkční spotřebiče, natíral a čistil. Když jsme potřebovali práci, dal ji i nám. Dostával-li začátkem léta od mých spolubydlících týdenní nájemné v 75 jednodolarových bankovkách ze spropitného, žertoval: „Peníze jsou peníze.“ Koncem léta už to tak moc vtipné nebylo.

V domě číslo 11 1/2 byly tři byty. Vzadu bydlela mladá rodina, pod námi žena s malými dětmi. Jak k podivnému číslu náš dům přišel? Byl postaven až po čísle 12 a s jedenáctkou sdílel příjezdovou cestu. Jako převážná většina místních staveb mimo centra měst byl celý ze dřeva a bez klimatizace by v něm v dusném horku, které panovalo celý červenec a srpen, nebylo k vydržení. Nedokážu si představit, jak v zimě Američané svoje domovy těmi miniaturními radiátorky vytápějí. V Lake George prý bývají dvoumetrové závěje a jezero zamrzá.

Rituály posledních Mohykánů

Prostorný byt se čtyřmi pokoji, obývákem, kuchyní a prádelnou jsme první týden sdíleli jen s ruským párem, který si po minulém létě pobyt v USA prodloužil. Potom přijeli krátkozobí Vašek s Hankou odněkud ze severu Moravy, bratislavští studenti architektury Oliver, Jaro, Vlado a Peťo a nakonec samotinká odvážná Slovenka Zuzana.

USA

Peťo a Vlado byli slovenští indiáni, doma si v létě stavějí týpí a mají dlouhé vlasy. Ve Státech podléhali ohnivé vodě a splývali s přírodou. Pravidelně mizeli někde v lesích a tábořili tam. Jak do nich našli cestu, nevím. Každá pěšina, která vypadá, že vede do přírody, tam obvykle končí cedulí „Soukromý pozemek – nevstupujte“. Jaro a Oliver, nejčastější oběť vtipů typu rozmíchání viagry do piva, měli k alkoholu podobně kladný vztah jako indiáni. Jejich párty se protahovaly do brzkých ranních hodin, hlasitě se u nich zpívalo a lomozilo. Paní zespoda neměla pochopení. O tiché Zuzce jsme oproti tomu ani nevěděli. Vašek s Hankou si přijeli vydělat na stavbu svého vysněného domu a chtěli svému cíli obětovat všechen volný čas. Větší část dne tak trávili prací.

Jsme levná pracovní síla z východu

John slíbil místo většině z nás, na plný úvazek jsme u něj ale pracovali jen tři: já, Vašek a Peťo. Ostatním zprostředkoval lepší nebo horší zaměstnání u známých v branži; obvykle tam bohužel bylo pěšky daleko a ne vždy bylo práce dost. Každý si tak musel sám hledat alespoň druhé místo na odpoledne, nebo rovnou něco vhodnějšího. V plné sezóně si ale na přebytek volného času už nikdo stěžovat nemohl.

Vašek ráno vstával před sedmou a pracoval na stavbě Johnova domu, odpoledne a večer dělal kuchaře a spát chodil až po půlnoci. Druhý den znovu. Bez jediného volného dne během několika týdnů. Jednu dobu měl z nevyspání úplně červené oči, ale na výdělku mu záleželo víc než na zdraví. Pro Johna pracoval už před dvěma lety, a proto si s ním i víc rozuměl. Jakoukoli práci, na kterou už nestačil, se snažil zajistit pro svoji Hanku.

Tolik jsem pracovat rozhodně nechtěl, ale nakonec jsem taky moc volného času neměl. V druhé polovině června nebylo ještě moc co dělat a náklady, které jsme na cestu vynaložili, se vracely velmi pomalu. Každý den jsme si chodili o pár hodin říkat. Kamarádka natírala židle, já maloval pruhy na parkovišti a v jednom kuse nakládal a vykládal Johnův truck (velký pick-up). Pracovali jsme na „speciálních úkolech“: zahradničení, sbírání špačků, vytírání, výměně světelných řetězů atp. O víkendech jsem začal pomáhat v pivovaru, časem se vypracoval na myče nádobí a záhy na pomocníka v kuchyni.

Sezóna pomalu začala. Město bylo plné turistů a zahraničních studentů. Práce bylo dost.

Slaninu a hranolky mám ráda dokřupava usmažené…

Číšníkem jsem se stal v průběhu července, kdy už se nám náklady na cestu vrátily. Před odjezdem jsem si myslel, že je to nejlepší místo, které můžu dostat. Po zkušenostech je pohodlnější dělat bussera (sklízeče stolů), nebo uklízet v motelu, kde nechávají hosté velké spropitné. Busser dostává spropitné od číšníků a nemá žádnou odpovědnost.

Číšnictví je challenging job – musíte neustále komunikovat v cizím jazyce. Američané si hodně vymýšlí a často chtějí některé ingredience do svých pokrmů přidat, nebo je naopak ubrat, případně vyměnit za jiné. Číšník musí vše sdělit kuchyni a doufat, že se nespletou. Limonády a káva se platí pouze jednou a doplnění je zdarma. Nečekáte na výzvu: když je ve sklenici nápoje málo, automaticky dolijete. Neustále je třeba se ptát, je-li s jídlem vše v pořádku. Zastávek u stolu je během jedné návštěvy mnohem víc než v našich restauracích. Hosté jsou vybíraví. „Slaninu a hranolky mám ráda dokřupava usmažené a ve svém sendviči nechci žádnou cibuli, ani rajčata a dressing mi dejte na stranu.“ Podobnou větu jsem slyšel u každého druhého stolu.

V Adirondack Pub & Brewery stálí busseři nebyli. Každý číšník sklízel svoje stoly sám. I to bralo hodně času. Po Američanech, kteří, narozdíl od nás, berou do restaurací i malé děti, zůstává na stolech i pod nimi nepředstavitelný bordel: nakousané hranolky, kečup, majonéza, rozlité pití. K jídlu se častěji než příbor používají ruce.

Do práce se mi ke konci už tolik nechtělo, ale dolary s největším náporem hostů přibývaly čím dál rychleji. Zaměstnavatel šetřil kde se dalo a nás číšníků bylo málo. Často jsem dělal obě dvě směny a celý večer obsluhoval pět plných stolů. Na místo v restauraci čekali hosté i hodinu. Bylo víc než plno. Na začátku září, po sjezdu historických automobilů „Car Show“, jsem s prací skončil. Bylo po sezóně.

Máme auto, ale dalo to zabrat

Auto jsme koupili od švagra jedné z číšnic už koncem července, ale dostat ho na silnici se nám podařilo až 14. září. V každém státě unie platí jiné zákony, naneštěstí zrovna v New Yorku mají cizinci s pojištěním a přihlášením auta na mezinárodní řidičský průkaz velké problémy. Získat řidičák státu New York je nemožné. Možná by to bývalo šlo v sousedním Vermontu, kde se nikdo nestará, jak dlouho se v USA zdržíte, ale musel bych mít místní adresu a auto přihlásit také tam. A jak se do Vermontu bez auta dostanu? Naše Mercury na sebe nakonec přihlásil jeden z kuchařů.

Třílitrový motor našeho drobečka si v přepočtu na jednotky metrického systému bral jen asi 8,3 l/100 km. Při ceně 9 až 15 korun za litr benzínu jsme cestovali zadarmo. Karoserie měla světleošklivou barvu, sem tam rezavé flíčky, design zvláštní. Přední pneumatiky byly dost opotřebované. Ale auto jezdilo! To bylo hlavní.

Přes 5000 kilometrů ve dvou týdnech

Vyjeli jsme – my dva a Zuzka, která se mezitím bez úspěchu vrátila z Floridy, kde s kamarádkami hledaly práci na podzim. Jeli jsme na sever k jezeru Ontario, které vypadalo jako moře. Chtěli jsme se důkladněji omýt a ubytovali se proto v kempu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že tam nemají žádné sprchy. Ráno jsme se osprchovali na pláži.

Přesunuli jsme se k Niagarským vodopádům a ze všech možných úhlů je natočili a nafotili pro svoje blízké. Na vyjížďku lodí pod vodopády nezbyl čas. Všichni jsme litovali, že neuvidíme Grand Canyon, a vzali zavděk alespoň „Grand Canyonem východu“ Letchworth State Parkem. Zamířili jsme přes Pennsylvanii na jih a zastavili se téměř na každém zeleném místě na mapě. Národní park Shenandoah byl zavřený kvůli škodám způsobeným hurikánem. Rozhodli jsme se jet na pobřeží, ale to bylo poničené ještě víc. Ubytovali jsme se v motelu, kde nešel elektrický proud, potmě bylo celé město. Nejjižněji jsme se dostali na Outer Banks, vykoupali se v oceánu a podívali se zpět do hor. V hlavním městě Washingtonu jsme se rozloučili se Zuzkou, večer jí z New Yorku letělo letadlo.

Sami jsme ještě den zůstali a jeli dál na severovýchod na Cape Cod ve státě Massachusetts. Navštívili jsme Vermont a vrátili se do Lake George. Auto jsme nechali kamarádovi, aby ho prodal. Autobusem jsme dojeli do New York City a pobyli dva dny. Zhlédli jsme největší atrakce: Empire State Building, Sochu Svobody, Ground Zero a proslulé newyorské metro, kterým jsme se s neskutečně těžkými zavazadly přepravovali na letiště.

Ahoj. Jak se máš?

Každý se ptá, jak se vám daří, ale málo koho to zajímá. Jediná správná odpověď je, že všechno je báječné. Je to fráze. Kolikrát ale narazíte na lidi, kteří se opravdu zajímají, odkud jste a jaké to tam je. Poznal jsem Američany, kteří v České republice byli hrát s kapelou, nebo studovali semestr na Karlově univerzitě.

Američané nejsou tak hloupí, jak se tvrdí. Někteří mají omezený pohled na svět – USA přímo sousedí jen s Kanadou a Mexikem, žijí daleko od všech ostatních národů a znají jen svoje vlastní dějiny. V Američanech je zakořeněný patriotismus, vlastnost, která se v této podobě v Evropě už přežila, případně se občas proměnila v něco radikálnějšího. Všude visí vlajky a lid jde semknut proti nepříteli. Ostatně i váhy a míry tam mají ještě středověké.

Po návratu mi neupřímné americké úsměvy trochu chybí. Necháte se snad raději obsluhovat upřímně protivnou prodavačkou?

Mohlo by vás zajímat: