S nepromokavými botami bych si procházku mezi cihlovými domky užila lépe

21. července 2009 – Tereza Holanová
Cestování - Reportáže

V prvním zářijovém týdnu se mi nečekaně vylouplo několik volných dní, a tak jsem začala zjišťovat, kam se dá odletět nejlevněji. Stačilo několik „kliků“ myší a o tři dny později jsem vystupovala letadlu na Dublin airport.

Zužitkovala jsem načtené informace, že nemá smysl jezdit místním airportcoachem ani taxíkem (stejně jako varianta první leze do peněz), protože se díky zácpám courají stejně jako obyčejná linka (čtyřnásobně levnější). Zamířila jsem proto rovnou k zastávkám MHD. Městská autobusová doprava je tu naprosto nepřehledná. Dvoupatrové doubledeckery se neřídí žádným řádem. Jednoduše počkáte, než něco přijede, výjimečně se z cedule dozvíte, kam vás bus vlastně doveze. Kromě nich najdete v Dublinu též tramvaje (údajně o něco spolehlivější, není jich tu však mnoho) a takzvané DART (dvě linky nadzemního metra).

Záhy jsem se též přesvědčila, že věta „na každém rohu uvidíte palmu“ je pravdivá. Subtropická vegetace v kombinaci s tradiční cihlovou architekturou působila vskutku zajímavě. Kromě toho mne zaujalo, že všechny důležité nápisy byly udávány jak v irštině, tak v angličtině (irská gaelština je úředním jazykem, většina Irů však v každodenním životě mluví anglicky).

První krůčky Dublinem
Po hodinové jízdě mne autobus vyplivl na O´Connell Street, která představuje pomyslný irský Václavák. Zamířila jsem na jižní břeh Dublinu, rozhodnutá navštívit dům Oscara Wilda. Krátce jsem si prohlédla nádvoří Trinity college, asi nejvýznamnější irské univerzity, jejíž součástí je významný Book of Kells. V okamžiku, kdy jsem se ocitla před Dublin castle, tedy přesně na opačné straně, než jsem chtěla, se hustě rozpršelo (což je v Irsku pravděpodobné, ne-li normální).

Po hodině strávené blouděním zalidněnými irskými ulicemi došla na Merrion Square. Prošla jsem Joyceovu čtvrť, prohlédla si domy, v nichž spisovatel žil, a nakonec zakotvila v pubu. Že jsou Irové tuze společenští a pohostinní, jsem věděla již před návštěvou této země. Do konce svého pobytu jsem si zvykla, že mne lidé v autobuse, ve frontě v Tescu či na ulici pozdravili „Hello“ a často k tomu přidali otázku „How are you?“. První večer mě však poněkud zaskočilo, když si ke mně poté, co jsem se odklidila do kouta, přisedl jakýsi Ir, který se hned vyptával, jak se mám, jak se mi líbí hospoda a zda je vše v pořádku. Připíjel mi přitom svým Guinnessem a od dalšího stolu mne zdravili další štamgasti a zajímali se o to samé.

Historie, kultura a irish whisky
Druhý den jsem se vydala do nedaleké vesničky Castleknock village, jež slibovala historickou pevnost a překrásnou přírodu. Kromě kostela se tu nic moc nenacházelo, jen desítky na vlas stejných cihlových vilek a několik tradičních předražených irských obchůdků. Zhruba hodinu a půl jsem se marně snažila najít nějakou odbočku „ven“, silničky mne však neúnavně vedly labyrintem rodinných domků. Podařilo se mi objevit pouze „malebný“ výhled na dálnici vedoucí do Belfastu.

Vrátila jsem se tedy opět do Dublinu. Po prohlídce přilehlého Christ´s Church jsem zamířila na severní břeh do Bow Street, kde jsem navštívila Old Jameson Distillery. Během hodinové prohlídky jsme zhlédli krátký film o Jamesonovi, jemuž Irsko vděčí za svoji „vodu života“. Následovala exkurze palírnou, kde nám průvodkyně mimo jiné vysvětlila rozdíl mezi výrobou (a následnou chutí) irské, skotské a americké whisky.

Cesta do ruin irských poustevníků
Další den jsem pokračovala ve své snaze spatřit alespoň něco z vytoužených přírodních scenérií. Tentokrát jsem se rozhodla pro organizovaný výlet a záhy poznala, že jsem udělala dobře. Řidič, který ze sebe chrlil jeden černý humor za druhým, nás po celou cestu zásoboval informacemi o místech, kterými jsme projížděli, dodával zajímavosti z dějin i současnosti Irska, a vyprávění doplňoval různými legendami a příběhy, které vykreslovaly charakter Irů.

Zastavili jsme se ve vesničce Glendalough. Zde jsme prošli ruiny kamenných chrámů, keltský hřbitov, prohlédli Válcovou věž a nedaleká jezera, vyslechli si povídání o svatém Kevinovi, který je s místním krajem spjat (v pátém století sem přišel coby poustevník, aby tu rozjímal, nicméně sem za ním proudili další mniši a žáci a postupně se z místa stala jedna z největších osad v Irsku, kterou zničily až nájezdy Vikingů). Poté jsme navštívili tkalcovnu v městečku Avoca, podívali se, jak se vyrábí plédy a šály, a zamířili zpátky do Dublinu.

Navzdory dešti jsem se rozhodla z města ještě něco mít. Nakoupila jsem několik suvenýrů, prošla Grafton street, poslouchala pouličního zpěváka, jimiž je Irsko tolik proslulé. Následně jsem se uklidila do tepla vyhlášené Oliver st. John Gogarty (podnik pojmenovaný po stejnojmenném básníkovi, příteli Jamese Joyce). Později jsem se překonala a pokračovala v putování zapršeným Dublinem. Po malém bloudění se mi podařilo najít i známou
St. Patrick´s Cat­hedral.

Tolik zlomek z mnoha postřehů a zážitků, které jsem si z „otočky“ do Irska přivezla. Rozhodně se do této země vrátím, tentokrát na delší dobu. Samotný Dublin mne svou milou atmosférou překvapil, přesto byl naprosto jiný, než jsem si jej zakořeňovala v představách. Zřejmě si tedy budu muset znovu pustit Once a podívat se na „exteriéry“ pohledem člověka, jenž město navštívil a snad také pochopil.