S ochotou platit musí přijít i ochota vědět

21. června 2010 – Tereza Holanová
Komentáře a názory

V první řadě nesouhlasím s názorem, že školné eliminuje flákače, kteří nad náklady nepřemýšlí a na univerzitě začínají patřit k inventáři. Pokud by poplatky tuto vylučovací funkci měly, neexistovali by ani ti studenti, kteří překročili standardní dobu studia a za každý rok navíc platí desítky tisíc. Mnohonásobně více, než má činit ono propírané školné. Pro tyto studenty bude vysoká škola „holubníkem“ i nadále. Spíše pomocí poplatků se jich škola zbaví ztíženými podmínkami studia, případně nastavením maximální doby, po kterou je možné být v jednotlivém programu zapsán.

Kladivo na chudé?

Stejně tak se stavím proti argumentu, že školné zavře dveře studentům z nemajetných rodin. Přístup na vysokou školu je už nyní značně selektivní, protože roční náklady na bydlení, stravu, městskou hromadnou dopravu, cestování do školy, učebnice a další položky značně převyšují avizovanou cenu školného. Každý, kdo nemá to štěstí, že bydlí pár bloků od školy, a komu nemohou rodiče uvedené výdaje zaplatit, si už nyní přivydělává. A dva tisíce měsíčně navíc nejsou zničující pálkou. Nemluvě o tom, že podle současných zpráv dostane zřejmě šanci školné odložené. Během studia tedy většina lidí nic nepozná, desítky tisíc po nich nikdo nebude chtít ani bezprostředně po promoci.

Cena za vzdělání se pro ně stane další daní, která jim každý měsíc automaticky zmizí z platu, výška srážky se přitom bude odvíjet od výšky výdělku. Za problematické v tomto případě považuji další zdanění, jakýsi střet socialismu s kapitalismem. Máme-li být stát, ve kterém se za vše platí, budiž. Zároveň by však měly být o stejné procento snížené odvody. Nebo naopak. Vysoké odvody a zbytek zadarmo. Rýsující se propletenec obojího tak může odradit i ty, kteří chápou, že vysokoškolské vzdělání je služba, nadstandard, záruka k lepšímu uplatnění, výhoda oproti těm, kteří jej nemají a přitom ze svých daní dotují vysoké školy, takže je za něj logické zaplatit.

Zároveň podporuji posílený systém stipendií, kdy bude možné získat za vynikající výsledky vyšší odměnu než v současnosti. Ideálně takovou částku, kterou bude student moct buď uspořit nebo využít na pokrytí výdajů, díky čemuž ztratí potřebu věnovat práci více času nežli škole, stihne se něco naučit, a tak zvýší svoji budoucí šanci na získání dobrého místa.

Záruka kvality?

Čím se zastánci školného ohánějí nejčastěji? Vyšší kvalitou univerzitního vzdělání. Fajn. Sáhněme si všichni do svědomí. Co se změní, až začneme posílat škole deset tisíc za semestr? Budeme poctivě chodit na všechny přednášky? Začneme se na ně připravovat? Pustíme se do shánění knih uvedených na seznamu povinné literatury? On totiž ten proklamovaný obrat ke kvalitě nenastane přes víkend. Představa, že pošleme na účet školy určitý obnos a druhý den nás bude na semináři o polovinu méně, vyučující začne vykládat jiné věci než ty, které opakuje už deset let, zapamatuje si naše jména a každému z nás věnuje individuální přístup, zní krásně. Kdo by za to nezaplatil.

Neplatí ovšem, že škola a učitelé jsou takovými, jakými si je studenti udělají? Že nemají důvod měnit styl přednášek a obsah cvičení, dokud na ně budou studenti chodit jen proto, že je docházka povinná, dokud budou vědět, že půlku zúčastněných dané téma nebaví a naučí se jej pouze proto, aby prolezli zkouškou a získali kredity. Že se vlastně učitel přizpůsobuje studentovi. A že kvalitní výuku můžeme mít i bez toho, abychom si za ni platili. Stačí chodit do školy s tím, že k dané látce něco víme a na hodinách se chceme dozvědět víc, doplnit to, čemu nerozumíme, diskutovat a tříbit si tak znalosti. Kdyby se takových studentů sešla plná učebna, žádný učitel by si nemohl dovolit znovu předčítat učebnici. Školné neškolné. Záleží tedy na nás. Zda zároveň s ochotou platit, začneme také chtít vědět a dáme to najevo.

A poslední problém? Školy podle mého názoru nesmí firemní chování přehnat. Nezaslepit se vidinou výdělku a nerezignovat na přísné požadavky, na nastavení takových podmínek, aby prošli pouze ti studenti, kteří je splní, na vytváření elitních absolventů a takového jména, aby i název vystudované univerzity předznamenával kvalitu. K tomu ovšem dojde pouze tehdy, pochopí-li studenti, že platí a tím pádem mají nárok na vyšší kvalitu. A musí jich být více, než těch, kterým je to jedno. Těm, kteří neplatí, aby věděli více, než budou-li studovat doma.