Skutečné Irsko, skrývající se na západě, nebyla země pro padavky

14. 7. 2009 | | Cestování

Pravé krásy Irska neleží v jeho středu, takže cesta z Dublinu do
Galway, městě na západním pobřeží Irska, není výhledem zajímavá. Po
příjezdu si to ale může turista vynahradit. Galway jsme si prohlížel jenom
letmo, ale i tak můžu říct, že to je hezké město, typicky irské, pokud
mohu soudit za těch pár dní v Irsku.

Pravé krásy Irska neleží v jeho středu, takže cesta
z Dublinu do Galway, městě na západním pobřeží Irska, není výhledem
zajímavá. Po příjezdu si to ale může turista vynahradit. Galway jsme si
prohlížel jenom letmo, ale i tak můžu říct, že to je hezké město,
typicky irské, pokud mohu soudit za těch pár dní v Irsku.

Drsný a deštivý kraj
Již za několik hodin jel autobus z Galway směrem na Connemaru, irský
národní park. Tato cesta už byla daleko zajímavější. Déšť, který nás
kromě jedné výjimky doprovázel takřka celých devět dní, na chvíli
ustával a my se mohli podívat na hory, které jsme objížděli, jelikož
vstup do národního parku byl na jejich druhé straně. Cestu nám ale déšť
a mokré silnice přeci jen dokázaly trochu znechutit. Autobusu netěsnil
zavazadlový prostor, což se nepříjemně odrazilo na našich krosnách.
Experimentálně jsme tak zjistili, že se suší poměrně obtížně.

Další den jsme se za nejistého počasí vrhli do národního parku
Connemara, který byl rozhodně zvláštní. Pro Čecha v první řadě tím,
že se celá trasa dala obejít za pár hodin. Na dotaz, zda není nějaká
další možnost, jak si prohlédnout z hor více, pán na recepci odpověděl,
že můžeme jít, kam chceme, pokud máme s horami zkušenosti. Nicméně
že se do hor jen tak z jiné strany nedostaneme, protože pozemky mezi
cestami a horami jsou v soukromém vlastnictví. Vzali jsme tedy zavděk
s danou trasou a nakonec jsme byli i rádi, že byla tak krátká.
Docházeli jsme za vydatného deště, který víceméně pokračoval až do
večera.

Connemara je zajímavým místem. Připomíná mi slogan jedné divadelní
hry, kde bylo pod názvem napsáno: „V Irsku nejsou žádní sráči.“
U vstupu do Connemary byla ukázka života v Irsku v minulosti. Není tomu
tak dávno, co velkou část Irska pokrývaly močály a rašeliniště.
Národní park je jedním z posledních míst, kde je tato podoba zachována.
Při představě, že na velké části země se bylo možné pohybovat jen,
pokud člověk znal cestu, případně pokud šel po dřevěných cestách,
které Irové budovali, se mi zdá, že to nebyla země pro padavky.
V tomto kraji nás také čekalo ještě jedno zajímavé překvapení. Večer,
když jsme šli do kempu rozbalit stan, jsme narazili na problém. Tato část
Irska je jednou z nejnevlídnějších. To se projevilo i na tom, že celý
kemp se vracel o staletí zpátky a v dnešním počasí se proměnil
v bažinu. Stan jsme proto museli postavit na kopečku, takže celé kempové
ležení vypadalo jako hrady na vyvýšených místech.

Kde přežívá irština
Od Connemary na jih, skoro přímo západně od Galway, se nalézá další
zajímavé místo, které by podle všeho měl každý návštěvník Irska
vidět – Aranské ostrovy. Na ně jsme se chtěli dostat z Doolinu, odkud
tam jezdí trajekty, i když jsou to spíše takové malé čluny pro několik
desítek lidí. Bohužel moře se nenechalo přemluvit a do vln, které
bičovaly pobřeží, nás přepravní společnost nevyvezla a raději nám
vrátila peníze za lístky. Aranské ostrovy jsou údajně místem, kde snad
není ani tisíc obyvatel a je tam nejlépe zachována keltská kultura.

Bohužel ale stejně jako tyto ostrovy, tak i Doolin a blízké Moherské
útesy jsou ve všech průvodcích známí, a proto se musí každý
připravit na hojnost turistů. I tak je Doolin pěkné místo (taky proto,
že mi přišlo, že prší všude okolo, jen ne v Doolinu), kde se dá
procházet po skalnatém pobřeží, na které neúnavně naráží moře, a ze
kterého je dobrý výhled právě na velkou část Moherských útesů. Co se
dá jednoznačně nedoporučit, je právě turistická hyperatrakce v podobě
procházce po útesech. Autobusy chrlí davy lidí na úzký vybetonovaný pruh
dlouhý asi 400 metrů, kterým se dá dojít na kraj útesů (vše okolo je
oplocené – soukromé vlastnictví).

Turistické cesty nečekejte
Chůze není v Irsku oblíbený koníček, všichni jezdí autem. Je spousta
takzvaných way a některé jsou velmi příjemné. Například Wicklow way,
která prochází Wicklow mountains i opatstvím Glendalough, vede po
vedlejších komunikacích. Na druhou stranu taková Burren way vede mnohdy po
hlavních tazích, kde je akorát cedule „Pozor, chodci“, aby řidiči
věděli, že se tam mohou vyskytovat turisté s velkou batožinou.

Hodně turistů si půjčuje při příletu do Irska auta, která lze
vyzvednout rovnou na letišti. Zde ale můžu uvést jednu dobrou radu. V Irsku
se řídí vlevo, a proto pojišťovny požadují po půjčovnách
přísnější podmínky pro zapůjčení, konkrétně 23 let věku (do této
mety mi chyběl měsíc), kreditní (ne debetní) kartu a řidičák, který je
straší jak dva roky. Nicméně když jsem přežil počáteční šok,
v průběhu pobytu jsem došel k přesvědčení, že pěšky je to stejně
lepší. Člověk musí víc plánovat a vůbec je to větší adrenalin.

Krajina jako z filmu
Po neúspěšné zteči Aranských ostrovů jsme se vydali ještě kousek
jižněji, kde se skrývá hrabství Kerry. V něm se nachází nejstarší (a
oproti Connemaře nepoměrně větší) národní park, jehož středem je
Muckross House, kde původně bydlela rodina, která nakonec pozemky věnovala
Irsku. Nikdy jsem si nemyslel, že bych byl na prohlídky, ale tak malebné
sídlo jsem snad nikdy neviděl, opravdu románové.

Krajinu okolo Muckross House doplňují nejvyšší „hory“ Irska,
vybíhající do výšky přes 700 metrů nad mořem, a několik jezer, po
kterých jezdí motorové čluny. Pokud vám všechny ujedou, můžete si vzít
pramici a brázdit jezero za pomoci vlastních sil. Náš poslední turistický
počin v Irsku byl právě spojený s tímto dopravním prostředkem.
V jednom jezeře se totiž nalézal ostrov, kde bylo staré opatství. Jeho
poklidnou atmosféru rušilo akorát to, že jsme museli rychle zpátky,
abychom stihli autobus a následně letadlo do Prahy. Byla to taková pěkná
tečka za tím naším výletem.

Mohlo by vás zajímat: