Slovenský trojboj: velehory, pivo a lekce vychodniarštiny

12. 11. 2016 | | Cestování Slovensko_ideofka1

Pravidelné víkendové teambuildingy nejsou v iListu výjimkou. Dříve jsme jezdili jen na Vysočinu, ale jak stárneme, jsme čm dál kreativnější. Tak jsme se třeba vydali za medvědy a hambáči do Berouna nebo za liškou do Tábora. A tak došlo i na čty ři dny ve východním Slovensku. Náš fotograf Filip nám totiž slíbil ukázat krásy Vysokých Tater a proslulou pohostinnost svého rodného Popradu.

Z Prahy jsme vyjížděli večer a do Popradu jsme dorazili před pátou ráno. I když jsem si myslel, že se slovenskými bratry vídám často, stejně mě překvapila jejich komunikativnost. Hned jak jsme se usadili ve vlaku, zapředla s námi hovor jedna Slovenka. A to téměř formou výslechu. „Kam jedete? Proč do Popradu? Odkud se znáte s tím kamarádem?“ Uzavřené kupé se proměnilo ve výslechovou místnost v kriminálce Miami.

Náš pohotový fotograf nás za svítání vyzvedl autem. Po potřebném spánku jsme se posilnili ve slovenské kolibě a prohlédli si Poprad. Místní pivo po procházce samozřejmě nesmělo chybět.

Druhý den jsme měli na plánu velkou túru. Ze Štrby u Popradu jsme se nejprve vyvezli zubačkou na Štrbské Pleso. Nadmořská výška 1300 metrů pro nás byla vstupní bránou do Vysokých Tater.  Za průzračně čistým jezerem se tyčily mohutné vrcholky velehor. Tak začal výstup na Kriváň, jeden z nejvyšších vrcholů Slovenska.

Prvních pár kilometrů bylo příjemných. Šli jsme po úpatí, takže jsme to brali jako takové rozehřívání. Filip nás poučoval o možnosti útoku místních medvědů. Prý když budeme dostatečně hluční, medvěd se nám sám rád vyhne. To jsme myslím splnili dokonale vzájemným vyprávěním česko-slovenských vtipů.

Děd na dvoutisíckovu vylezl “ako nič”

Cesta na Kriváň byla strmá a kamenitá. Viděli jsme pod sebou hluboké údolí a před námi se tyčila zmíněná hora. Z dálky to vypadalo, že tam za chvíli budeme. Stačí jen obkroužit vrcholek. Potom trochu nahoru. Ale postupovali jsme pomalu, po úzké cestičce podél úpatí. A pod námi jen prudký kopec. Dostával jsem menší závratě, ale Filip jako správný horal udržoval tempo i potřebnou morálku.

Slovensko_ideofka3

Následovalo ale jen další stoupání. Nejdřív po pěšince, potom šplhání přes kameny. Výhled byl ale parádní. Z jedné strany rokle s potůčkem, z druhé zase blyštící se jezírko. Vysoko nad ním letěl orel. Náhle jsem si připadal jako v Pánu Prstenů. Ostré skály i kamenné moře připomínaly Mordor. Byl jsem jako Frodo, který se obtížně souká na horu Osudu. Jen místo prstenu moci jsem měl mobil.

Poslední část trasy pod vrcholem hory byla nejprudší. Slyšel jsem jen nářky ostatních turistů: „Ty vole, zlatá cesta nahoru, dolů z toho srázu je to mnohem horší, málem jsem se p****l.“ No co si budeme povídat, na vrchol se statně vyškrábal jen Filip. Prý na takové “kopečky” leze od čtyř let. A jeho děda tam prý vyšel, „bolo to vraj ako nič“.

Další den túra pokračovala, tentokrát na Lomnický štít. V nadmořské výšce takřka 2200 metrů je celá Popradská kotlina jako na dlani. A stejně tak půl Tater. Štít je ale obtížně dostupný, dostat se na něj dá pouze lanovkou. My jsme se nejprve dopravili do Starého Smokovce – vesnice na úpatí Tater, odkud nás čekal výšlap nahoru k lanovce.

Tam jsme vystoupili a po asfaltce vyšli čtyři kilometry na horské středisko Hrebienok. A potom horskou pěšinou dolů k vodopádům až k Rainerově chatě. Tuto nejstarší horskou chatu v Tatrách vybudovali v osmnáctém století. Nešlo tam nezajít na pivo.

Zkrocení lva a krajta na krku

Na Zámkovského chatě jsem zase zkusil kávu s pořádným panákem grogu, mezi místními známou jako Chatarčina káva. Vrátili jsme se na Hrebienok, kde jsme si zaplatili jízdu na horských kárách čtyři kilometry dolů do Starého Smokovce. Vozidlo trochu připomíná malou formuli, když z ní zůstane jen podvozek s volantem. Když se vozítko trochu rozjede, zažijete dobrodružství. Pokud v rychlosti najedete na kámen, „formule“ se tak otřese, že máte pocit, jako by vás kopl do zad kůň.

Poslední den jsme se před výletem do Košic zastavili v místní ZOO, takzvané kontaktní stanici. Neboli ZOO, kde si můžete některá zvířat pohladit, nebo pochovat. Budova velikosti vily s areálem o rozloze několika zahrad, kde lze hned u vchodu lze zahlédnout pár plazů, pavouků, nebo želv.

A hada jsem si mohl zblízka nejen prohlédnout, ale i zavěsit na ramena. Byl jsem ujištěn, že může trvat i půl hodiny, než někoho uškrtí. Jeho vrchní část s hlavou mi ležela na pravé ruce a výhružně vyplazovala jazyk na okolní návštěvníky. Ocasem mi potom had okamžitě obkroužil levé stehno. Měl jsem pocit, jako bych si na sebe vzal desetikilovou hovězí kotletu, která se hýbe.

SLovensko_ideofka

Pokračovali jsme k malému výběhu se lvy. Chovatelka nám potom ukázala malé lvíče, staré asi čtyři měsíce. Pokud na něj někdo sáhl, “z legrace” ho škrábl drápy. Když jsem ho pohladil, měl jsem pocit, jako by se mě dotkla ostrá žiletka. Během patnáctiminutové exkurze si takto procvičil drápy na všech účastnících. Po naší interaktivní zastávce jsme vyrazili vlakem zdarma do Košic.

Pro důchodce EU a studenty vlaky zdarma

Je to tak, musíte si jen zařídit speciální kartu. Jen mi přišlo komické, že před každou jízdou musíme zajít k přepážce a prokázat se kartou. A pak vám vystaví jízdenku za nula euro. Ve městě jsme nejdřív zamířili na kolonádou a potom nás Filip vzal do vyhlášené restaurace slovenských „Vychodniarů“. Hospoda nesla název Republika Východu. I jídelní lístky jsm dostali napsané ve východniarštině, místním nářečí.

Do té doby jsem si myslel, že slovensky rozumím výborně. Vídám spoustu Slováků, poslouchám slovenskou hudbu. Ale při čtení toho lístku jsem musel Filipa poprosit, aby mi sem tam překládal. Po obědě jsme zavítali do technického muzea, kde jsme obdivovali komunistické počítače a psali na starém tiskacím stroji. Při představě, že bych takovou věc vzal do školy, vrátil bych se ještě rád k sešitům. Pak už ale zbývalo jen zamávat vysokým horám a vrátit se do pražské reality.

Mohlo by vás zajímat: