Složili jsme písničku, která aspiruje na náš největší koncertní hit

2. 4. 2009 | | Rozhovory

Opět po roce zavítal na školní půdu Richard Krajčo. Tentokrát si však
připravil plnohodnotný akustický koncert se svou kapelou Kryštof. Téměř
dvouhodinovou hudební projekci sledovalo 19. března 2009 ve Vencovského
aule 450 studentů.

Když jste loni při své první návštěvě VŠE mluvil o tom, že
uspořádáte koncertní šňůru po vysokých školách, jen jste to plácnul
do větru, nebo jste o tom v kapele skutečně uvažovali?

Byl to jeden z návrhů, ještě předtím, než jsme tady hráli. Já jsem ale
ten návrh zavrhl. Nicméně pak jsme tady skutečně hráli a ten koncert byl
pro nás inspirací, abychom to dotáhli do konce. A do roka se nám to
podařilo.

Proč jste si vybrali právě VŠE? Univerzita Karlova má
kupříkladu více studentů.

To sice má, ale tady jsme měli dobrou zkušenost. Koncert byl příjemný, ta
aula je nádherná. Takže jsme si řekli, že se vrátíme, a to v kompletním
složení. Tehdy jsme tady byli dva, takže to bylo ochuzené. Myslím si, že
když se nám škola stala takovou inspirací, že si to na oplátku
zaslouží.

Nevadí vám, že kapacita auly je relativně malá?
Udělali jsme to proto, aby po koncertech v halách a festivalech, kde nás
viděly tisíce lidí, byly ty projekty tak trochu výjimečné, aby se lidi
o lístky poprali, aby někoho i mrzelo, že se sem nedostane. Chtěli jsme
tomu dát punc výjimečnosti. Obecně jsme pak auly zvolili proto, že to tady
v Čechách ještě nikdo nejel.

Kdo navrhoval design lístků na turné po vysokých
školách?

Tento nápad vzešel na schůzkách s T-mobilem. Říkali jsme si, že podoba
indexu bude originálnější než obyčejné lístky. Po koncertě navíc
uspořádáme menší autogramiádu, k čemuž okénka uvnitř vyloženě
svádějí, takže lístek poslouží i jako památka.

Jaký je podle vás rozdíl mezi vysokoškolským publikem a tím, co
jste měli na vašem akustickém turné po divadlech?

Jediný rozdíl je ve věku. V divadle tvořili více než polovinu lidé nad
třicet let, což nás hodně překvapilo. Netušili jsme, že máme takové
široké rozpětí. Čtyřicátníci opravdu nebyli výjimkou, v některých
městech dokonce převažovali. To proto, že se jim nechce chodit do klubu nebo
do haly. Chtějí komfortnější koncert, chtějí vnímat texty. My jsme měli
obrovské reakce právě na to, že hudba neřve, že si člověk může texty
vychutnat, písničky procítit. V hale je to o energii, davovém
šílenství. I ty aranže písní jsou komornějšímu prostředí
přizpůsobené – místo bicích máme cajón (čti kachón; kubánský
nástroj, pozn. red.), nepoužívají se elektrické kytary, jen španělky.
Písničky jsou celkově přearanžované, aby byly jiné, než jak je lidé
znají. Je nám vlastně jedno, jestli hrajeme na vysoké škole pro lidi kolem
pětadvaceti nebo v divadle, kde jsou starší. Je to totiž spíš o muzice,
o zážitku, a to se nemění.

Na koncerte zazpíváte přibližně sedmnáct písní. Jak jste je
vybírali? Bude to retrospektiva?

Zařadili jsme jednak hity, to prostě lidi chtějí. Zároveň jsme zařadili
i dvě úplně nové věci a taky tři písně, které jsme dlouho nehráli.
Dále jsme předělali aranže. Myslím, že někteří budou překvapeni.
Třeba Ženy rozhodně nezazní jako ploužák a Zvířata jsme hodili do
punkové verze (na desce jsou jako pomalá, zhulená písnička). Pohráli jsme
si s tím. Mapuje to naši éru od první desky až po tu poslední.

Co považujete za svoji nejlepší píseň?
Jednoznačně Jízdu v protisměru. To je pro mě písnička, kterou už asi
nikdy nepřekonáme. Takovou píseň jsem vždycky chtěl napsat, takhle jsem
vždycky chtěl, aby ji kapela nahrála. Podařilo se nám to. Jsem spokojený,
stačí mi to. Dosáhl jsem v kapele, co jsem chtěl. Je to pro mě vrchol. Já
vím, že nikdy nebude hitem, protože trvá sedm a půl minuty, ale je prostě
nejlepší.

A která se nejvíc líbí veřejnosti?
To záleží na období. Lidé mají rádi Obchodníka s deštěm, Rubikon,
Plán, Atentát, teď funguje Tak nějak málo tančím. Myslím, že jsme
složili písničku, která aspiruje na jeden z našich největších
koncertních hitů, a to je Ostravská bajka. Začali jsme ji představovat teď
v aulách, ale okamžitě vyvolává úplně největší reakce.

Jak to bylo s písničkami Atentát a Tak nějak málo tančím?
Skládáte někdy i na objednávku?

Na objednávku jsem zatím nikdy nic nesložil. V obou těchto případech za
mnou přišli tvůrci filmu, že by chtěli nějaký vhodný song, a já jim
nabídl něco, co už jsem měl minimálně napůl hotové. U Tak nějak málo
tančím jsem se pak akorát snažil směřovat text k té vodě, proto ty
metafory.

Jak jste se dostal ke spolupráci s Marpem?
Já jsem dělal nezávislou hitparádu pro síť rádií Kiss, kterou jsme
s kamarádem Petrem Meškalem měli dramaturgicky na starosti. Chtěli mít
alternativu vůči tomu, co vysílají, takže jsme vysílali kytarovky, hip hop
a nasadili jsme tam tehdy neznámého rapera Marpa. Mě se ta písnička hrozně
líbila, takže jsme ho oslovili. On nejdřív řekl, že jsme příliš
komerční, ale pak si to rozmyslel. Nakonec bubnuje s kapelou Chinaski.

Kolik máte kytar?
Já jich moc nemám. Asi čtyři. Není to moc. Mám jeden velmi raritní
kousek. To jsem podlehl a zainvestoval jsem. Koupil jsem si limitovanou sérii
Endy Summers, což je kytara, která je udělaná přesně jako kopie kytary
legendárního kytaristy od Stinga z Polis. Je jich jen několik kousků na
světě. Oni ji úplně stejně roztřískali, zničili, jsou tam rezavé
šrouby, je doškrábaná, ale je přesně udělaná kopie, má přesně tu
elektroniku šedesátých, sedmdesátých let. Neslyšel jsem o nikom
v Čechách, že by ji měl.

Máte ještě svoji první kytaru?
Tu už nemám. Kytary z toho začátku se zatoulají. Člověk si postupem
času kupuje lepší a lepší nástroje, ty ostatní někam dá a nenapadne ho,
že by to mohl sbírat. Dneska bych to už neudělal. Dneska bych kytary sbíral
a žádnou kytaru už nedám z ruky.

Angažujete se jako kapela nějak aktivně, pokud jde
o charitativní a dobročinné účely?

Nabídek na charitativní akce je kolem stovky ročně, ale to bychom jako
kapela nedělali nic jiného. Proto jsme se asi před třemi lety rozhodli, že
bude lepší spojit se s jedním projektem. V současnosti úzce
spolupracujeme s Linkou bezpečí, pro kterou jsem nedávno nafotil sérii
plakátů, kde jsem jako bezdomovec, narkoman a alkoholik.

Jak často koncertujete?
Ročně máme asi šedesát až osmdesát koncertů. Samozřejmě se to liší,
někdy je těch vystoupění sto, někdy šedesát. Za poslední dva roky jsme
hráli skoro pořád a už jsme z toho byli unavení. Letos toho tedy bude
méně, v dubnu si dáme s koncertováním pauzu, a podzim věnujeme
natáčení desky.

Chystáte se letos na nějaké festivaly?
Tento rok máme v plánu všechny malé festivaly. Z těch větších jde
o Trnkobraní ve Vizovicích u Zlína a Jamrock v Žamberku, kde se nám loni
moc líbilo. Zbytek jsou většinou malé festiválky a městské akce,
například pivní slavnosti. Objevíme se tak například ve Stříbře,
Napajedlech, Jeseníku. Chceme prostě hrát tam, kde se člověk nemůže
dostat ani do klubu, ani do haly, protože tam žádné nejsou, nebo
v místech, kde jsme buď nikdy, nebo už dlouho nekoncertovali. Velkým
městům jako Praha, Ostrava, Brno se letos chceme vyhnout, protože příští
rok tam plánujeme velké koncerty ve sportovních halách při příležitosti
patnáctých narozenin Kryštofa.

Do jaké míry pociťujete nelegální stahování a kopírování
hudby? Odráží se to například na profitech z prodeje?

Samozřejmě. V dnešní době deska slouží v podstatě „jen“ jako
reklamní nosič, pozvánka na koncerty a oznámení, že kapela má nové
písně. Přestože prodáváme kolem dvaceti tisíc desek ročně, jejich
prodej by nás neuživil ani na měsíc, natož na rok.

Vy jako člověk z oboru si cédéčko spíš koupíte, nebo
přepálíte?

Já si desky kupuju. Jsem tak trochu staromilec, dělá mi radost mít je
v ruce. Je pravda, že v autě si je dávám na harddisk, ale protože mám
asi devadesát kousků, je to spíše z praktických důvodů. Zjišťuju ale,
že se cédéčka shání hůř a hůř. Navíc mi vadí, že k albům
přikládají jen ten mini dvoustránkový booklet. Když si kupuju cédéčko,
chci mít i texty a něco si o něm přečíst. Ceny jsou sice o to nižší,
ale já bych si radši stovku připlatil a měl ten klasický booklet.

Na Andělech máte spoustu želízek v ohni, téměř v každé
kategorii. Jak vidíte svoje šance?

Nás to docela překvapilo. Pokud jde o desku, tak jsme získali nominaci za
desku v opeře, což byl vlastně „živák“. Tam je to hodně spojeno
i s tím, co kapela dělala poslední rok a půl, tedy reakce na divadla,
koncerty ve Státní opeře. Nominaci na zpěváka roku jsem vůbec nečekal,
protože například s Danem Bártou, který je podle mě nejlepší zpěvák
u nás, se absolutně nemůžu srovnávat. Samozřejmě mě to potěšilo,
určitě si vystřihnu nějaký novinový článek a schovám ho pro vnoučata,
ale myslím, že na cenu nedosáhnu. Za videoklip, který je v podstatě
sestřihem z filmu, cenu taky nedostaneme, ani by to nebylo fér vůči lidem,
kteří ty klipy opravdu točí. Mým přáním by byla asi cena v kategorii
Kapela roku, protože jsme jako skupina odvedli za v poslední době velký kus
práce. Myslím ale, že vyhrají Tata Bojs.

Mohlo by vás zajímat: