Slušnost? To neznám. Co to je?

13. 2. 2009 | | Názory

Již nějaký ten pátek cestuji linkovými autobusy na trase Dobříš – Praha a zpět. Jako vesnický chlapec jsem před pěti lety prvně vystoupil na stanici Anděl s batohem na zádech a plný nejistoty se vydal do školy. Spousta věcí mě fascinovala. Ten úděsný spěch, který praktikuje snad každý obyvatel hlavního města, k prasknutí nacpané tramvaje a metro, ale především absolutní bezohlednost.

Již nějaký ten pátek cestuji linkovými autobusy na trase Dobříš – Praha a zpět. Jako vesnický chlapec jsem před pěti lety prvně vystoupil na stanici Anděl s batohem na zádech a plný nejistoty se vydal do školy. Spousta věcí mě fascinovala. Ten úděsný spěch, který praktikuje snad každý obyvatel hlavního města, k prasknutí nacpané tramvaje a metro, ale především absolutní bezohlednost.

Jako slušně vychovaný občan jsem se každé ráno snažil stát frontu na tramvaj, i když jsem vlastně žádnou nemohl najít. Lidé přicházeli, odcházeli, cpali se přede mě a já po pár dnech došel k názoru, že tady, v hlavním městě, se na frontu nehraje. Jak přijdete, tak se postavíte a je vám jedno, že ta paní s taškou plnou nákupu tam čeká na tramvaj už deset minut. Nejhorší ovšem bylo zjištění, že vám nikdo nevynadá. Každý raději drží jazyk za zuby. Možná se bojí, aby o ně nepřišel.

Celá problematika mě přivedla k názoru, že Pražané mají komplex nezúčastněnosti. Každý si žije svůj vlastní život v obrovském mraveništi s cílem dostat se do té své místnůstky skrz kratší nebo delší chodbičku. Ze začátku mi to hlava nebrala. Po několika měsících jsem však pochopil některé nepsané zákony hlavního města, kde je na prvním místě bezmezné předbíhání v MHD, a smířil se s tím.

Úplně jiný svět panuje na mimopražských spojeních. Tam se totiž fronty opravdu stojí. Návod je jednoduchý – přijdete, řeknete si: „Aha, tady končí fronta,“ a postavíte se na její konec. Ovšem běda vám zkusit předbíhat. Možná to projde jednou, možná dvakrát, ale potřetí se na vás lidé sesypou jako kobylky a vám nezbude nic jiného než se pokorně postavit na konec řady a dělat mrtvého brouka.

Poslední dobou však zjišťuji, že komplex nezúčastněnosti se začíná objevovat už i na těchto linkách. Příkladem budiž babička s holí jdoucí si přečíst jízdní řád, která “zapomene“, kde že to té frontě byla, a zůstane stát na místě až do příjezdu autobusu. Nikdo přirozeně nic neříká, tu starou paní každý bez okolků pustí jako první, ale na celé věci mě zaráží jeden podstatný fakt – slušnost.

Nikdo přeci není takový nelida, aby stařenku o holi nepustil před sebe. Očekával bych však nějakou dávku slušnosti i z druhé strany, jenže tomu současné počínání neodpovídá. Postavit se na začátek fronty a dělat, že tam vůbec nejsem, a poté se nacpat do autobusu jako první, mi nepřijde ani trochu slušné. Je to projev nevychovanosti. V této chvíli lze zpochybnit útočné poznámky starých lidí na naši generaci. Ano, ne všichni mladí jsme vychovaní, ale i oni by se měli občas sami nad sebou zamyslet.

Důvodů, proč k těmto situacím dochází, je samozřejmě víc. Může to být zmíněná nevychovanost, komplex nezúčastněnosti, ale také strach. Strach z odmítnutí, zesměšnění a možného slovního nebo fyzického napadení. Ve zprávách o takových věcech slýcháváme často. Myslím si ale, že nikomu se nemůže nic stát, když si vzpomene na věc, kterou se kdysi dávno učil v mateřské školce a vlastně se ji učí celý život – slušnost. K naplnění tohoto slova stačí jedna krátká tázací věta a hned je svět veselejší. Staří lidé, ale ani nikdo jiný, by na to neměli zapomínat. Slušnost je totiž na prvním místě.

Mohlo by vás zajímat: