Sněženky a ekonomové odolali mrazu i větru

25. února 2010 – Martin Černý
Akce - Reportáže - Únor 2010

Složení zimního sportovního kurzu Šohajka v mnohém vypovídalo o zájmu studentů o mimosemestrální kurzy pořádané školou. Dvě třetiny už nějaký, ať letní, nebo zimní kurz absolvovaly a zbylá třetina byla tvořena převážně prváky a studenty vyšších ročníků, kteří potřebovali zápočet nebo konečně našli odvahu na kurz vyrazit.

Chata Šohajka se vypíná v polovině strmého kopce a shlíží na centrum Pece pod Sněžkou. Strategická poloha proto, abyste si dobře rozmysleli, jestli se vydáte dolů do města nebo radši zůstanete v útrobách roubené chaloupky. Ze zkušenosti účastníků mohu zkonstatovat, že útulná, neříkejme tomu hospoda, restaurace v přízemí chalupy téměř ve všech případech zvítězila.

Jak se od zimního kurzu očekává, došlo i na lyžování. Otrlejší jedinci brázdili kopce na dvou prkýnkách, ještě otrlejší borci na jednom. K velké nechuti mnohých studentů došlo i na běžkařský výcvik. Večer před ním musel každý podstoupit opravdu vyčerpávající školení pana Vebra, vedoucího celého kurzu. Ti, co doufali, že když si sebou nevezmou běžky, nebudou na ně muset, byli nemile překvapeni, když ráno po probdělé noci v půjčovně fasovali běžkařské náčiní. Jako na potvoru, když se všichni po prvním úspěšném běžkařském výletě těšili na celodenní výlet, zkazilo se do té doby slunné počasí. Ranní probuzení za hvizdu větru a sněhové vánice jedni oslavovali, druzí proklínali. I přes nepřízeň počasí se ale našlo dvanáct odvážlivců, kteří se vydali na celodenní polární výpravu. Zbytek kličkoval mezi sněhovými vločkami na svazích sjezdovek.

Polární výprava na Černou Horu měla v sobě cosi kouzelného. Nejen, že člověk mohl vyzkoušet, jak se jezdí v mlze, v níž je vidět asi tak na dva metry, ale taková vizáž ve stylu Yettiho po sjezdu z vrcholku Černé Hory se prostě nezapomíná.

I na sjezdových lyžích nebo snowboardu se dala zažít spousta dobrodružství. Když jsme se poslední den pobytu vraceli z celodenního lyžování na Černé Hoře, vyzkoušeli jsme si trochu toho nefalšovaného outdooru. Onu běžkařskou trasu z minulého dne jsme zdolali na sjezdovkách a prknech. Pravda, cesta vedla skoro celou dobu z kopce, ale museli jsme překonat asi půlkilometrový úsek do kopce. Ovšem, když to šlapete ve sněhové vánici, v lyžácích, po pás se boříte do sněhu a vyučující v čele skupiny to vzdává se slovy, že raději jede autobusem, stává se takový výšlap rázem veselejším.

Je na místě dodat, že vše skončilo happy endem. Nikdo neumrzl, nikdo se nezranil, ani se nikdo nestal nadobro Yettim. Ač celý kolektiv limitovaly ony na začátku utvořené skupinky spřízněných duší, probdělé noci a neobyčejné výkony na krkonošských svazích stály za to.