Španělskem od severu k jihu, z Katalánska do Andalusie

31. 10. 2007 | | Cestování

„Tak přátelské lidi jsi ještě neviděla, to ti garantuji. Jdeš po ulici s nosem zanořeným do mapy, jsi evidentně ztracená a zoufalá, ale nedáváš to najevo. A hned k tobě někdo z místních přiskočí a chce ti pomoct. Sám od sebe, prostě jen tak.“ Tak nějak líčila moje kamarádka Andalusii, největší a nejlidnatější španělskou autonomní oblast.

Ještě než jsme se dostaly do samotné „přátelské krajiny“, čekal nás perný měsíc na pobřeží Costa Blanca v provincii Alicante. Den co den jsme na kole ve čtyřicetistupňových vedrech jezdily do práce. Útulná kavárnička přímo u moře, mezi skalami, se na tu dobu stala naším zdrojem obživy. Za zaslouženě vydělané peníze jsme se rozhodly prásknout do bot a vyrazit na jih. Někteří hosté v kavárně nás varovali, abychom si daly pozor na jižanský temperament, ale my jsme necouvly ani o krok zpět.

Hlídejte si kufry v autobuse, opravdu je kradou

Naším prvním cílem byla Granada. Z Denie, odkud jsme vyjížděly, nás čekalo osm zábavných hodin v autobuse, který právě do Granady vezl snad jen turisty ze všech koutů světa. Volné místo na sedačce byste v autobuse hledali zbytečně. Zadní část obsadili hluční Maročané, kteří na sebe upozorňovali nejen dlouhými hábity, ale i hlasitou mluvou a pronikavými voňavkami. Španělštinu jsme v autobuse zaslechly snad jen u řidiče, a když na nás po třech hodinách jízdy promluvil kdosi anglicky, radostí jsme málem vyskočily z autobusu. Tod z Calgary, třicet let, žádné vlasy, žluté triko a výlet do Španělska za odměnu. Brenna z New Yorku, stáří přes dvacet let, studentka, přes Granadu jela do Málagy, zakončovala si tak šest měsíců v Evropě. Cesta hned utíkala rychleji, když člověk zjišťoval, kdo v jakém hostelu bydlí, jak se k němu vlastně dostane a co kdo dělá večer.
Konečně jsme byli na místě, rychle najít bágly a hurá do města. No, pokud si ovšem váš bágl někdo nevzal. Jako ten Todův. Ten údiv v jeho očích se jen těžko popisuje, řidič zachoval chladnou hlavu a poslal Toda do kanceláře autobusové společnosti. Toda, který španělsky zvládl říct „Hola, mi amor, como estás? Ahoj lásko, jak se máš?“ Krádeže kufrů jsou hold na denním pořádku, a tak žádný řidič není překvapený, když se náhodou kufr nebo dva cestou ztratí. Hledáním kufru či zloděje se ale nikdo příliš nezabývá, jen my čtyři jsme si mohli vykroutit hlavu údivem.

Kdo neviděl Alhambru, jako by v Granadě nebyl

Třetí největší město Andalusie, Granada, má své kouzlo. Je nádherná minimálně tím, jak se v ní kloubí arabský vliv a architektura s kulturou španělskou. Je to studentské město, kde podle průvodců navštěvuje školy až padesát tisíc vědění chtivých lidí ročně. I v létě je ale toto město plné studentů. Hlavně těch, kteří se rozhodli vypilovat si svou španělštinu a zapsali se do jednoho z mnoha kurzů, které nabízí zdejší univerzita.
Kdybyste měli navštívit jen jednu věc v tomto nádherném městě z osmého století, vydejte se do pevnosti Alhambra (v arabštině to znamená „červený“). Vstup vás vyjde na deset euro, ale nespoléhejte na to, že vstupenku koupíte deset minut před otvírací dobou. Pokud se do Španěl chystáte v létě, rozhodně si ji rezervujte přes internet. Anebo je-li libo, postavte se v sedm ráno do fronty na lístky, snad se na vás usměje štěstí a vy se dovnitř dostanete. Počet návštěvníků je denně limitován na šest tisíc, přitom se asi polovina lístků prodává přes internet, část dostanou majitelé hotelů a hostelů pro své klienty a zbytek je určen pro všechna ranní ptáčata.
Pevnost Alhambra, spolu se sochami na Velikonočním ostrově nebo operou v Sydney, byla jedním z kandidátů na další novodobé divy světa. Alhambra byla původně starověkým komplexem paláců a pevností maurských panovníků. Poté, co v roce 1492 získali nad městem nadvládu křesťané, začala také „přestavba“ celého komplexu. Nábytek byl zničen nebo v lepším případě odvezen, pozlacení a kresby byly odstraněny. I Napoleon měl v roce 1812 s Alhambrou své plány, chtěl ji vyhodit do povětří. Jeden zmrzačený voják ale údajně znehodnotil všechny výbušniny, a tak se ji podařilo zachovat dodnes.

A flamenco en vivo jste už viděli?

V Granadě byste neměli minout ani katedrálu, Archeologické muzeum anebo maurskou část města Albaicín. Ztratit se v tomto malém městečku je docela těžké, ale přesto se nám to povedlo, a pokaždé to stálo zato. Jednou jsme potkaly studenta z VŠE, který se v Granadě učil španělsky. Podruhé nám náš zachránce na rozloučenou vytleskával a tančil flamenco. Prostě žádný spěch, ony ty ulice, které měl místo tancování zametat, přece jen počkají. V Granadě to ale nebyl jediný milovník flamenca, který se nezdráhal předvést svoje taneční umění. Už cestou na Mirador de San Nicolas jsme slyšely hrát kytaru a podupávání nohou v rytmu tohoto pro Španělsko tolik typického tance. Přímo z rozhledny jsme viděly skupinku zpěváků, jak bavili kolemjdoucí zpěvem a hrou na kytaru.
Až budete pochodovat křivolakými uličkami Granady, dejte si pozor na rádoby srdečné paničky, které vám budou do rukou cpát zelené větvičky stromů. Budou se tvářit, že ta větvička je dárek a hned vás chytnou za ruku a než se rozhlédnete kolem, čtou vám osud z ruky. Hned budete vědět, kolik se vám narodí dětí nebo jaké máte povahové vlastnosti. Na to byste si měli dát pozor, protože potom po vás budou důrazně požadovat odměnu.

Ze Sevilly se vám nebude chtít odjet

Do Sevilly nás přivezla opět společnost ALSA. Jestli se někomu ztratily kufry, o tom nevíme. Cestování španělskými vlaky je určitě pohodlnější, ale do některých destinací je to zkrátka busem levnější, rychlejší a zábavnější. Nedokážu říct, jestli je zábava cestovat po Česku autobusem plným důchodců, ale ve Španělsku je to rozhodně zážitek. A nemusíte se bát, že byste třeba usnuli, ony vás ty štěbetající stařenky s perfektním make-upem a perlami na krku nenechají spát.
Sevilla nás potěšila už jen tím, že jsme v hostelu nemusely spát na palandách a couvat z pokoje, když si jedna z nás chtěla najít něco v báglu. Sevilla je hlavním městem Andalusie a už první večer jsem pochopila, proč se jí přezdívá Perla Andalusie. Najdete tady třetí největší katedrálu v Evropě, u které budete stát s otevřenou pusou, ještě než vůbec vkročíte dovnitř. Údajně je tady pohřben i Kryštof Kolumbus. „Je ale dost možné, že to, co spočívá v hrobce, jsou ostatky jeho bratra,“ hlásá Lonely Planet. A pokud vám nebude líto necelých čtyř eur (díky kartě ISIC), dost možná budete mít i vyplazený jazyk, když se poženete na vrcholek minaretu Giraldy, který je součástí katedrály. Odtud budete mít celou Sevillu jako na dlani. Už jsme si skoro zvykly na to, že ve Španělsku je všechno půl na půl. Stavbu začnou Maurové, pak přijdou křesťané a polovinu přestaví.

Vyfoťte se s Madridem a buďte přitom v Seville

V Seville, která je údajně nejšpanělštějším městem ve Španělsku, jsme už ani nepovytáhly obočí, když jsme zjistily, že Giralda byl původně arabský minaret, později přestavěn v goticko-barokní věž. Hrad Alcázar, postavený ve 14. století za krále Pedra III., nám nápadně připomínal granadskou Alhambru. Takže zatímco ostatní turisté kouleli očima a žasli nad jemnou štukovou výzdobou a orientálními lomenými oblouky, my jsme Alcázarem téměř proletěly a dostaly se na býčí arénu Plazu de Toros (pro pořádek Plaza de Toros de la Maestranza).
Býci prostě ke Španělsku budou patřit vždycky, stejně jako k Itálii patří pizza. Původně jsem si myslela, že jsme z muzea za hodinku venku. Nejsem muzejní typ, co by si všechno četl a fotil a zdržoval průvodce zbytečnými dotazy. Ale tam jsem se poprvé dostala do role zapáleného posluchače, a kdyby mě skupinka Britů nepředběhla s dotazy, určitě bych se ptala sama. Průvodkyně nás zasvětila do všeho, co s býky souvisí od oblečení toreadorů až po samotná pravidla. Věděli jste třeba, že když v jednom zápase býk zabije toreadora, musí tohoto býka jako pomstu zabít v příštím zápase další toreador?
Náměstí Plaza España jsme objevily až poslední noc a hodně jsme toho litovaly. Dorazily jsme tam, když se stmívalo. Je to obrovské náměstí, na kterém je znázorněna historie a celkem kompletní seznam nejvýznamnějších španělských měst, a to všechno na kachlících. Můžete se tam vyfotit s Madridem a být přitom pořád v Seville.

Córdoba se skoro Karlovým mostem

Poslední zastávkou při našem putování Andalusií byla Córdoba, kde jsme měly jednoznačně nejluxusnější hotel. Zaplatily jsme pouhých 38 euro na noc a dostaly pokoj s manželskou postelí a vybavením v arabském stylu. Jen břišní tanečnice měly asi prázdniny. Místo jídelny nás uvítal sál se zrcadly, na zemi byly obrovské polštáře, všude po stěnách těžké závěsy a uprostřed vodní dýmka. V letech 929 až 1031 za vlády Umajjovců byla Córdoba jedním z nejvyspělejších státních útvarů vůbec, kde vedle sebe žili křesťané, židé a muslimové. Významnou místní památkou je La Mezquita, mešita, kde nás opět nepřekvapilo smísení vlivu arabského a křesťanského. Co nás ale překvapilo, bylo poměrně vysoké vstupné a fronta i na pánských záchodech.
Punte Romano, románský most, o kterém jsme četly, že se malinko podobá pražskému Karlovu mostu, nás zklamal. Jednak byl opravdu malý a hlavně kvůli rekonstrukci zavřený. Córdoba je jistě krásné město, ale jestli se tam vydáte po Seville, nebudete asi stejně jako my schopni docenit její kouzlo. Takže Sevillu si nechte jako třešničku na dortu a vyhraďte si na ni alespoň čtyři dny, ať si ji užijete a stihnete si zajít na flamenco, do býčí arény a na sangrii a tapas.

Mohlo by vás zajímat: