Stěžujeme si na nudu na přednáškách, sami nudíme prezentacemi

8. 4. 2015 | | Názory

Co čekáte, že si odnesete, až se za vámi dveře naší školy naposledy
zavřou? Odborné znalosti a všeobecný přehled, jistě, ale možná také
schopnost nabyté znalosti prezentovat a reagovat na zpětnou vazbu okolí.
Zatímco v prvních dvou ohledech si VŠE vede z mého pohledu velmi dobře,
z prezentování a zpětné vazby u mě má s bídou 4+.

Přitom prezentování je na
naší škole na první pohled obrovsky populární. V sylabech se to
prezentacemi jen hemží, tak jak je možné, že i na magisterském stupni
není většina z nich o nic lepší, než bývaly prezentace na střední
škole? Učitelé i studenti je totiž berou jako nutné zlo. Tragédie
začíná často už mlhavým zadáním ve stylu „téma si vymyslete, délka
prezentace bude deset minut na tým, prezentujete poslední týden.“ Žádné
doporučení, jak by mohla zajímavá prezentace vypadat, a už vůbec ne
otevřená diskuze o možných tématech. Pak uplyne celý semestr, kdy každý
na prezentaci úplně zapomene. A výsledek? Tým nervózně přešlapuje před
poloprázdnou učebnou, jeho členové čtou z papíru nebo z obrazovky bloky
textu, aniž by se snažili aspoň předstírat, že tématu rozumějí. Diváci
zívají, vyučující pospává. Když ho probudí zdvořilostní potlesk,
zamžourá na velký nápis „Děkujeme za pozornost“ doplněný o smajlíka
a udělí osm bodů z deseti. Nebo devět, podle toho, jak se před chvilkou
vyspal. K čemu vůbec je taková prezentace?

Kam zmizela zpětná
vazba?

Je škoda, že studenti při
přípravě prezentace vůbec nemyslí na své kamarády, kterým budou téma
představovat. Nesnaží se zaujmout ani celkovým stylem, ani zajímavými
fakty a neotřelými detaily. Stěžují si na nudu na přednáškách, ale mezi
nejnudnější momenty každého semestru přitom patří studentské
prezentace. A nejde o čas, rozdíl mezi odbytou a propracovanou prezentací
může být hodina práce.

Myslím si, že kvalitu
prezentací může hodně zlepšit podpora a důslednost učitele. Na začátku
musí dát studentům najevo, že prezentace není ošklivé káčátko, že má
smysl. Důležitá je také zpětná vazba, upřímné slovní hodnocení,
námět, co příště nepodcenit. Hodnocení by mělo být nejen
konstruktivní, ale i přiměřeně přísné. Deset minut znamená maximálně
jedenáct, ne půl hodiny. Čteš z papíru? Zkus prezentovat bez něj, třeba
to bude dokonce lepší. Učitel může studenty motivovat i využitím celé
stupnice hodnocení. Vždyť za pokažený test taky nezískáte
80 procent bodů.

Pomoci by mohly
i specializované předměty, zaměřené přímo na prezentační dovednosti a
rétoriku. VŠE je sice nabízí, ale jejich kapacita je bohužel
nedostatečná. Například předmětem Trénink komunikačních a
prezentačních dovedností projde tento semestr pouhých osmnáct studentů.
Výuka prezentování těžko může probíhat ve Vencovského aule pro stovky
studentů najednou, ale okrajovost „prezentačních“ předmětů ukazuje,
jak málo si škola uvědomuje, že forma sdělení je často stejně
důležitá jako jeho obsah.

 

Nedostatek zpětné vazby
však na VŠE nesouvisí jen s prezentacemi. Kolikrát se vám stalo, že po
odevzdání seminárky byla jedinou reakcí změna počtu bodů v ISISu?
Nečekám, že by profesor měl kapacitu každému studentovi vypisovat
podrobné dojmy k jednotlivým odstavcům. Pár vět, ze kterých by bylo
patrné, co se povedlo a co ne, by však mělo být samozřejmostí.
Nejaktivnější studenti si zpětnou vazbu „vyprosí“ přes mail nebo
v konzultačních hodinách, ale aktivní přístup učitele může motivovat
pasivnější studenty, ukázat jim, že seminárka po odevzdání neskončila
na dně virtuálního či skutečného koše. Na poprvé taková „černá
díra na seminárky“ možná studenta naštve, příště už mu bude
ukradená. A lhostejnost ke kvalitě vlastní práce je to nejhorší, co
může studenta i školu potkat.

Čtěte také:

Mohlo by vás zajímat: