Proměna
Studentský životKaždý pátek lemují silnice všelijací lidé s baťohy na zádech a s cedulkou hlásající CB, HK, KV, nebo jiné destinace srozumitelné jen zasvěceným. Jako automobilista k nim mám pochopení, ale jelikož se víkendových přesunů obyvatelstva neúčastním, bývá stopař mým průvodcem na cestách jen zřídka.
Každý pátek lemují silnice všelijací lidé s baťohy na zádech a s cedulkou hlásající CB, HK, KV, nebo jiné destinace srozumitelné jen zasvěceným. Jako automobilista k nim mám pochopení, ale jelikož se víkendových přesunů obyvatelstva neúčastním, bývá stopař mým průvodcem na cestách jen zřídka.
Přestože tuto skupinu cestovatelů tvoří studenti, vojáci, mladí turisté, trampové a spoustu dalších, motorista zásadně rozlišuje pouze dvě kategorie: stopaře a stopařky. Přitom není nutné dodávat, kterou preferuje. „Uloví-li“ řidič motorového vozidla sličnou stopařku, jeho srdce zaplesá ještě více než když narazí na levný benzín, a okamžitě se stane objektem závisti ostatních účastníků silničního provozu.
I na mne se nedávno usmálo štěstí. Byl začínající podzimní večer a vrcholila bouřková přeháňka. Stěrače pracovaly na nejvyšší výkon a chrastivé zvuky poukazovaly na skutečnost, že se jedná o jednu z mnoha součástek mého vozu, které překročily svou životnost již před dávnými časy. Kromě vyluzování zvukových efektů dovedly rozmazat stékající kapky po čelním skle mého Favorita tak dokonale, že jsem se při řízení musel orientovat podle bílé půlící čáry. Přesto jsem koutkem oka instinktivně zahlédl, jak se ze tmy vynořily dlouhé štíhlé nohy a útlá paže žádající o svezení. Vzpomněl jsem si ihned na několik románů nejen z červené knihovny, kdy hlavní hrdina potkává dívku svých snů uprostřed sychravé noci za vydatného deště, zpravidla spoře oděnou a bez deštníku (jak jinak), aby ji mohl odvést na koni, kočárem nebo luxusním automobilem do svého příbytku…
Zatímco se moje mysl zabývala podobnými úvahami, popřípadě začala řešit otázku, zda by zastavení na tomto místě bylo v souladu s platnou vyhláškou, noha stála dávno na brzdě a troubení (spíše závistivé) projíždějícího automobilu upozornilo, že dopravní přestupek jsem již dávno spáchal.
Atraktivní slečna v šatech, které by se daly diplomaticky označit za velmi odvážné, se sklonila k okýnku a začala pokládat obvyklé fráze typu „jestli náhodou nejedu do Prahy a jestli…“, které jsem moc nevnímal, protože stejně zanikaly v hukotu deště. Automaticky jsem odpovídal, že „samozřejmě“ nebo „že mi bude potěšením“ zabývaje se tím, že i boční okýnko leckdy poskytuje nevšední výhled.
Zpočátku mne mrzelo, že se slečna usadila na zadní sedadlo, ale velmi záhy jsem nabyl opačného dojmu. Nejdříve se ozvalo skřípění brzd, resp. zvuk, který jsem původně za skřípění brzd považoval. Po chvíli jsem zjistil, že tímto hlasem ke mě promlouvá osoba ze zadního sedadla a navíc hovoří cosi o odplatě pánaboha. Myslel jsem, že slečna v dešti ochraptěla a začíná blouznit. Otočil jsem zrcátko ve směru spolujezdkyně a místo ladných křivek jsem zahlédl linie, které připomínaly spíše křiky IS-LM po všech možných expanzích a restrikcích dohromady. Na místě původní krasavice seděla stařena, jejíž věk se nedá ze slušnosti odhadnout, podobně jako ostatní parametry, které se zcela vymykaly obvyklé normě.
Ještě jednou mě ujistila, že mi to pánbůh nezapomene, a podotkla, že „jí to stačí jen někam na metro“. Chvíli jsem přemýšlel, zda jsem svědkem nějakého nadpřirozeného jevu nebo se jedná o halucinace z přepracování. Během hovoru nebo spíše monologu na téma špatné situace ve zdravotnictví, operování křečových žil a problematiky pěstování begónií, se však věc vyjasnila.
Dovtípil jsem se, že slečna stopařka neměla o cestu zájem a pouze mne žádala, jestli bych neodvezl její tetičku do Prahy, což jsem mohl vědět již od začátku, kdybych se nenechal rozptýlit přírodními krásami místního kraje. Asi se leckdy vyplácí raději pozorně naslouchat a dívat se do očí, pokud se nechceme na své pouti dočkat nečekaných proměn.
Každopádně na závěr rada pro řidiče: Osoby bez batohu a cedule CB, HK, KV apod. nebrat!
Nahrávání ...
