Studentským projektům dám zelenou!

2. 4. 2003 | | Rozhovory

Doc. Ing. Jiří Patočka, CSc. je prorektorem pro vědu a výzkum již ve druhém funkčním období. Odkryl nám část svých vizí, jak posunout koncepci „učení pro učení“, jež je tak typická pro současné české školství, směrem k západoevropskému modelu „learning by doing“. Své představy obohacuje také o praktické poznatky z dlouholetého působení na katedře veřejné správy a regionálního rozvoje, kde je garantem několika předmětů.

Doc. Ing. Jiří Patočka, CSc. je prorektorem pro vědu a výzkum již ve druhém funkčním období. Odkryl nám část svých vizí, jak posunout koncepci „učení pro učení“, jež je tak typická pro současné české školství, směrem k západoevropskému modelu „learning by doing“. Své představy obohacuje také o praktické poznatky z dlouholetého působení na katedře veřejné správy a regionálního rozvoje, kde je garantem několika předmětů.

Protože jste ve funkci už podruhé, chtěl bych Vás poprosit o hodnocení úspěchů minulého období…

Devadesátá léta byla poznamenána velkou proměnou školy. Podařilo se školu zapojit do sítě prestižních západoevropských a amerických škol, implementovat západní styl výuky, kreditní systém, což tenkrát byla revoluce, která s VŠE nepochybně zamávala. Tím, co bylo v devadesátých letech trochu opomíjeno, byla věda a výzkum a škola nevyužívala svůj potenciál „mladých mozků“.

Mou snahou tedy v uplynulých třech letech bylo „prokopnout vrátka“ na Západ, tentokrát v oblasti vědy a výzkumu. Zasíťovat školu nejen v oblasti výuky, ale také hledat vědecké kontakty a společná vědecká témata. K tomu bylo potřeba řádně rozvinout výzkum v rámci fakult, v podstatě se dostat k tomu, aby nebylo katedry, která by ve svém oboru nebádala. Po těch třech letech cítím určitý pokrok, protože vyjma některých jazykových kateder je na škole pouze pět kateder, které za posledních pět let neměly projektový výzkum. Teď nastává druhá fáze, kdy je třeba využít komparativní výhody školy, kterou představuje množství mladých studentů. Je tedy třeba uplatnit na poli vědy jejich potenciál.

Při příležitosti představení nového vedení jste zmínil svou vizi o posunu koncepce výuky k tzv. „learning by doing“. Jak by tato změna měla probíhat?

Pokud pomineme fakt, že je to naprostá nutnost, tak nám nahrává i samo ministerstvo školství, které mění svou strategii financování vědy a výzkumu. V ní dává přednost výzkumným týmům za účasti studentů a studentské vědě a výzkumu vůbec. Druhý náběh jsme udělali již před dvěma lety, kdy jsme utvořili několik organizačních nástrojů na podporu výzkumu. Prvním je Interní grantová agentura VŠE, která se mimo jiné věnovala doktorským výzkumným projektům. Poskytovala studentům prostředky nutné na technické vybavení, potřebný software, případně cestovní výlohy. Tyto malé granty byly tedy začátkem, jak doufám, budoucích větších projektů. Druhým nástrojem jsou soutěže, které jsou méně formální. Těmi jsou studenti motivováni, aby rozvíjeli svůj zájem a aby tento zájem byl podepřen nejen formálním potřesením rukou, ale také nějakou symbolickou cenou a v nejlepším případě publikací. Ta představuje třetí nástroj podpory, kdy západní výzkum sleduje slogan „publish or perish“ (publikuj nebo zhyň), protože co není publikováno, není za vědu a výzkum považováno. Proto jsou znovuoživena Acta Oeconomica Pragensia, která mají plnou jednu třetinu věnovanou studentským pracím. V novém období se to pokusíme posunout ještě dále a budeme se snažit zapojit i studenty jiných programů než doktorských.

Pokud chcete zapojit i mladší studenty, bude jistě třeba upravit celou koncepci výuky. Půjde o dílčí, postupné změny nebo to bude šoková terapie?

Tady bych navázal na paní rektorku z minulého setkání. Šoková terapie je nesmysl. My můžeme modifikovat, usměrňovat, podporovat. Nelze přece rázem změnit učitele zvyklého na stohlavý kurz tak, aby byl schopen se věnovat každému studentovi individuálně a probíral s ním jen to, co studenta zajímá.

V této době vymýšlíme s prorektorem Musílkem nástroje, které by tento posun umožňovaly. Domnívám se, že i cesta finanční je cesta nepominutelná. V podstatě relativně špatně placený učitel by měl být motivován tím, že pokud si pouze neodpřednáší a nepůjde se věnovat domácím pracím, bude za to ohodnocen. Rozhodně chceme odměňovat školitele doktorských prací, pravděpodobně i diplomových prací a případně i ročníkových prací. Tedy za to, že pracují se studenty a že tito studenti vykazují určitý výkon. Studentům bychom hradili technické náklady na výzkum. Motivovat je můžu publikační možností, ale s iniciativou a projekty budou muset přijít sami.

Ještě k té motivaci pedagogů… Sám jste říkal, že pět kateder se zatím do výzkumu nezapojilo. Zohledňujete to nějakým způsobem už nyní?

V současnosti na ně budu ještě s větší vehemencí naléhat, aby se zapojily. Jsem ještě v zajetí rakouského pojetí katedry, kdy katedra je strážcem dynamiky oboru. Myslím si, že není možné učit bez podpory této dynamiky. Na druhou stranu, pokud zde máme jen malou katedru pro obor, který je jinde reprezentován celou univerzitou, pak se její členové mohou věnovat jen malému okruhu témat spojených s určitou problematikou.

Vraťme se tedy k studentským vědeckým projektům, které chcete financovat. Kde na to vezmete prostředky?

Peníze na to poplynou především z ministerstva školství. V současné době už využíváme sponzoringu, který je však v českých právních podmínkách dost složitý. Je těžké zde prosazovat západní model financování univerzit, kde kupříkladu čtyřicet procent tvoří příspěvky sponzorů.

Obdržené prostředky se budou investovat do interní grantové agentury, u níž budou moci studenti soutěžit se svými projekty individuálními nebo skupinovými, které bych chtěl podporovat především. Vedoucí projektu, tedy pedagogický pracovník, by co možná objektivně posoudil, zda má smysl tento projekt finančně podporovat, a pak by studentům pomáhal při jejich výzkumu svými zkušenostmi a vědomostmi.

V souvislosti s tím bych se chtěl zeptat, komu bude potom po právní stránce výsledek projektu patřit? Bude to projekt studenta nebo školy?

Jsem tradicionalista a podle mě student a škola jedno jsou. Tedy pokud škola finančně projekt zabezpečí, tak výsledek bude majetkem školy a student jej neprodá někam jinam. Pokud ano, tak předpokládám, že školu finančně odškodní. Připadalo by mi nefér, kdyby někdo zneužil grant školy ke svému obohacení. Zejména, pokud se na něm určitou měrou podílel některý z pedagogů.

A co motivace studentů? Půjde jen tou cestou publikací, symbolických finančních odměn nebo ještě jiným způsobem např. přes kredity?

To je jedna z oblastí, které ještě musíme dořešit. Pan prorektor Musílek je ve funkci teprve krátce. Nicméně už má představu, že by právě i studentská výzkumná činnost byla nějak kreditově ohodnocena. Zatím však nemáme konkrétní postup.

Dobrá, finance i motivace jsou jedna věc, ale kde by se tato výzkumná teamová činnost podle Vás měla odehrávat? Učebny jsou neustále plné, dokonce zmizely lavičky z chodeb…

To je opravdu správný dotaz. Musím se přiznat, že řešení zatím nemám. Vzhledem k tomu, že škola má pětinásobek studentů na stejném prostoru, tak do doby, než bude postavena Rajská budova, prostory pro výzkum nejsou. Prozatím bude muset zapracovat česká vynalézavost a smysl pro improvizaci rozhodně najde uplatnění. V podstatě všechny možnosti jsou dobré, a kdybyste na nějakou přišli, budu vám jen vděčný.

Ještě jednou se vrátím k motivaci. Když už škola získá v podobě doktorandů či studentů nižších stupňů studia výborné výzkumníky, jak je bude motivovat, aby zůstali a předávali své poznatky dál?

Nyní nemáme než jejich vnitřní motivaci. Nemůžeme nikdy finančně konkurovat globálním koncernům typu Coca-Cola, které studenty jednoduše přeplatí. Na druhou stranu chápu, že být finančně a určitým způsobem společensky na chvostu je pro mladého absolventa nepřijatelné. Doktorandům rozdávám podklady České grantové agentury, aby mohli k těm šesti tisícům doktorského stipendia dostat alespoň dalších řekněme šest až deset tisíc a mohli normálně bádat. Příčí se mi představa doktorského studia jako vedlejšího úvazku při zaměstnání v jiném oboru, jen aby student vůbec přežil.

Zapojování se do výzkumného prostoru je dlouhodobý proces. Jsou už nějaké výsledky, jichž se povedlo dosáhnout?

Propojili jsme zahraniční a vědeckou sféru. Každá fakulta nakontaktovala své zahraniční partnery s výzvou k navázání vědecko-výzkumné spolupráce. To je akce zespodu. Seshora dodáváme akce Evropské unie, kdy nás jiné univerzity kontaktují, abychom s nimi spolupracovali. Otázkou je, kde se tyto roviny protnou tak, aby byl zájem oboustranný.

Teď trochu konkrétněji. Máte nějakou přesnější představu studentského projektu? Nemyslím tím, že byste měl dát návod, co přesně dělat, ale příklad.

Tady budu zatížen svým oborem, regionalistikou a veřejnou správou. Vloni jsem sehnal finance na studentský projekt rozvoje strategie municipální ekonomiky jednoho jihočeského města a nakonec jsme práci odevzdali na tamní radnici. Takže to by mohl být jeden směr. Takové projekty jsou nosné. V oblasti podnikohospodářské, komunikační a dalších.

Váš projekt je dlouhodobou záležitostí, ale Vaše funkční období je omezené. Jak zajistíte, aby i budoucí prorektor pokračoval ve Vámi nastoupené cestě?

Každý člověk má určitý prostor a čas, který má vymezen. Pokouším se sledovat naši vizi a postupně uzavírat boční cesty, které by vedly jinam, respektive nikam. Ten, kdo to převezme po mně, se bude muset vypořádat s vyjetými kolejemi, které mu zanechám.

Myslím, že rektorka je velmi silná osobnost, takže mi dovolte trochu bulvární otázku. Pokud máte odlišné vize, prosazují se těžko?

Týmová práce má samozřejmě svůj řád i úskalí a každý má vlastní názory, jak celkovou vizi v programu paní rektorky v jednotlivých aspektech realizovat. O nich se diskutuje, někdy i velmi tvrdě, a záleží na každém, jak dokáže svůj názor argumentovat. Ale konečné slovo v týmu má jeho šéf, protože je odpovědný za výsledky. A to je myslím logické, stejně jako to, že rektor VŠE musí být silnou osobností.

Otázka na závěr: Co byste vzkázal studentům?

Přijďte a zapojte se!

Mohlo by vás zajímat: