Ten, kdo hrubě nerespektuje pravidla politické soutěže, musí být vyloučen

2. 4. 2010 | | Rozhovory

Říká se, že ekonomové a právníci si nerozumí. Soudce Zdeněk Kühn
patří mezi respektované české právníky, a jak sám říká, má
ekonomické kauzy rád právě proto, že se v nich právo a ekonomie
prolínají. Pro Studentský list komentoval aktuální kauzy – rozpuštění
Dělnické strany a rozhodnutí ve věci sociálního zabezpečení.

Mohl byste krátce shrnout, kdy dojde v demokratické zemi
k rozpuštění politické strany?

Určitě to musí být absolutně výjimečná věc. Jednak se musí dokázat,
že strana porušuje zákony. To porušování nemůže být jakékoli, musí
být dlouhodobé a dosáhnout určité intenzity. Strana se musí pro celou
republiku, nebo přinejmenším pro určitou lokalitu, stát reálným
nebezpečím. V tomto případě jsme konkrétně uvažovali o severních
Čechách. Navíc je nutné, aby rozhodnutí bylo přiměřené ve vztahu
k hrozícímu nebezpečí.

Neměli by rozhodovat spíše voliči?
Naše Ústava a zákony jsou postaveny na tom, že když někdo hrubě
nerespektuje pravidla politické soutěže, musí být vyloučen. Ústava
počítá s tím, že může být politická strana rozpuštěna, tato
kompetence Nejvyššího správního soudu (NSS) má tedy svůj základ
v Ústavě. Když někdo hlásá slova, která jsou nenávistná, vyzývá
k porušení zákona a navíc to dokonce realizuje, hrubě poruší pravidla
politické soutěže. V situaci, kdy se někdo vymkne demokratické diskuzi a
začne realizovat protiprávní jednání, těžko mohou rozhodovat voliči.

Jak Dělnická strana porušovala zákony?
Strana hlásala rasovou nenávist a nenávist proti homosexuálům. To jsou
však samozřejmě jen slova. Ale v souvislosti s jejich shromážděními
docházelo pravidelně k napadání policistů, Romů a homosexuálů. Během
nejzávažnějšího případu – shromáždění v Litvínově, docházelo
nejen k pronášení nenávistných projevů, ale po skončení oficiální
demonstrace se dav hnul a došel až do prostoru janovského sídliště. Kdyby
nebyla přítomna policie, došlo by na převážně Romy osídleném Janově ke
krveprolití, to je evidentní. Demonstranti byli ozbrojeni sečnými nástroji,
měli připravené dlažební kostky, disponovali podomácku vyrobenými
výbušninami, s nimiž útočili na policii. Došlo i k velmi vážným
zraněním. Bylo mimochodem velkým štěstím, že nikdo nebyl zabit.
Dělnická strana tuto událost oslavuje a považuje ji za počátek své
„revoluce“ proti stávajícímu „systému“.

Měl jste příležitost podrobně nastudovat pravicově
extremistické prostředí. Vzrůstá podle Vašeho názoru v současné době
nebezpečí extremismu v České republice?

Pravicový extremismus tady je a bude i nadále. Rozhodně v důsledku
zrušení Dělnické strany nezmizí, to je nepochybné. Toto rozhodnutí také
nemůže nahradit činnost orgánů v trestním řízení.

Do voleb mohou předseda Tomáš Vandas a členové bývalé
Dělnické strany kandidovat pouze pod jiným názvem.

To jim umožňuje naše legislativa, s tím toto rozhodnutí přímo nemá co
dočinění. Naše zákony umožňují rozpuštění politické strany, nezná
ale odejmutí politických práv na omezenou dobu. Některé cizí právní
systémy umožňují odejmutí pasivního volebního práva, tedy práva být
volen. Je na zákonodárcích, aby posoudili, zda by tato právní úprava byla
dobrá, nebo ne. Za současného právního stavu skutečně nic nebrání tomu,
aby ti lidé kandidovali v jiných politických subjektech a o svá politická
práva nepřišli.

Doporučoval byste takovou změnu?
Taková změna není na soudech, ale na zákonodárci. Upřímně řečeno, tato
změna by nebyla od věci. Ale to je skutečně na zákonodárci.

Proč se veřejnost nedozví, jak jednotliví soudci
hlasovali?

Zákon to výslovně vylučuje.

Nemyslíte si, že by v případech, kdy NSS rozhoduje takto
důležité kauzy, bylo vhodné, aby bylo soudci umožněno publikovat
separátní stanovisko, ve kterém by popsal svůj odlišný právní
názor?

Myslím, že by to vhodné bylo, ale to by skutečně vyžadovalo změnu
zákona. Musím říci, že členové našeho volebního senátu nejsou nadšeni
z toho, že nelze publikovat separátní stanoviska.

Jedná se o první případ rozpuštění politické strany
v novodobých dějinách České republiky. Okamžitě se ozývají hlasy
volající po dalším zákazu – konkrétně KSČM.

K tomu se bohužel nemohu vyjádřit. Žádný soudce nemůže komentovat
eventuální kauzu, která k němu ještě nepřišla, stejně jako se nemůže
vyjadřovat k tomu, zda má být určitý návrh podán.

Myslíte si, že mohou být, alespoň mediálně, tyto dva případy
spojovány?

K tomu nemůžu nic říci. Jakékoli srovnávání by bylo předčasné a ze
strany soudce i nepatřičné.

Obecně, přijde Vám v pořádku, že se firmy snaží profitovat
na chybách v zákonech?

To je přece zcela legitimní. V obecné rovině, bez zřetele na tuto kauzu,
je evidentní, že žádný daňový subjekt nemusí platit něco, k čemu ho
zákon nezavazuje.

Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k názoru, že tato
povinnost nebyla realizovatelná. NSS naopak rozhodl, že si daňový plátce
mohl základ odvodit z textu ustanovení.

Ano, podstatné je, že povinnost k platbě pojistného nikdy nezanikla.
O existenci povinnosti nebylo žádného sporu. Sporné však bylo, zda je
jasné, jak tuto povinnost vypočítat. Přes určitý nestandardní postup
zákonodárce bylo zřejmé, jak ke konkrétní částce dojít.

Pro podnikatele jsou zákony velmi složité. Lze očekávat, že si
budou povinnosti odvozovat výkladem zákona?

NSS v rozhodnutí upozorňuje na zhoršující se kvalitu českého
zákonodárství, chaotičnost české legislativní činnosti. Tento případ
leží asi na samé hranici, co lze ještě po firmách požadovat. Upřímně
řečeno, není pochyb, že drtivá část zaměstnavatelů pojistné odváděla
a byla schopna ho vypočítat. Zákon nebyl tak složitý, že by si firmy
nevěděly rady. Jeden subjekt, firma Ježek Software, dospěla k názoru, že
to není schopna vypočítat a zahájila řízení. Až poté byla kauza
medializována.

Rozhodujete často ekonomické kauzy. K NSS se dostávají
například otázky ochrany hospodářské soutěže. Jak je pro právníka
těžké rozhodovat složité ekonomické případy?

Mám tyto kauzy rád. Dochází v nich k přirozenému střetu dvou
světů – práva a ekonomie, které samozřejmě nejsou odděleny žádnou
krystalickou zdí. Svět normativity a fakticity se neustále střetávají a
prolínají a takové kauzy jsou pro mne neuvěřitelně zajímavé. Je potřeba
zachytit nejen to, co zákon formálně říká, ale také to, aby výklad
zákona byl v souladu s jeho rozumným smyslem. Rád bych ale upozornil, že
takové kauzy kladou velké nároky na zástupce procesních stran. Soud
potřebuje relevantní informace od účastníků, kteří musí vysvětlit
ekonomické konsekvence.

Jak se jako právník díváte na vztah právo –
ekonomie?

Smyslem práva je regulovat ekonomiku, ale také v podstatě sloužit
ekonomickým vztahům. Nemělo by klást umělé a ničím neodůvodněné
překážky. Rád bych vám to dokázal na mém oblíbeném příkladu
z oblasti srovnávacího práva. Právníci a ekonomové diskutovali, proč se
v sedmnáctém, osmnáctém století objevila právní regulace obchodních
společností v Evropě a nikoli v islámském světě. Islámští právníci
byli obviňováni, že jsou konzervativní a nevyvinuli koncept korporačního
práva. Ale to je obrovský omyl. Jestliže se podíváme na Evropu, nejprve
vznikly korporace bez právního základu a právo pak s odstupem sta let
dohánělo, co zanedbalo. Z toho vyplývá, že právo si těžko může
vytvářet vlastní separátní kategorie. Ekonomie předchází právo, to je
nepochybné. Současně ale ekonomické vztahy nemohou fungovat bez dobře
fungujících zákonů.

Působíte na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, vedl jste
kurzy na VŠE. Myslíte si, že by se na právnických fakultách mělo
vyučovat více ekonomie?

Na právnických fakultách by se určitě mělo právo studovat v kontextu
s ekonomií. Můj kolega Tomáš Richter situaci v našem prostředí označil
jako vakuovou analýzu. Studentům je právo prezentováno tak, že vzniká
z jakéhosi vakua, že existuje samo pro sebe. Ekonomické závislosti ve
výuce mizí a to je podle mne velká chyba. Obecně bych řekl, že by se na
právnické fakultě mělo učit více ekonomie. Zároveň si troufám tvrdit,
že i ekonomie by měla být vykládána v kontextu práva.

Mohlo by vás zajímat: