Ten nejtěžší gympl v Praze

15. 7. 2013 | | Názory

Víte, jaký je nejtěžší gympl v Praze? Jasně, však jste to slyšeli
už tisíckrát. Je to ohraný, zlý, ošklivý a nepravdivý vtip. Vždyť jsme
přece na vysoké škole. Na univerzitě. Jenže univerzita má mimo jiné mít
takzvanou akademickou obec. To je společenství studentů a vyučujících,
které hlídá prostředí na univerzitě – dodržování akademických práv
a svobod. Lidé, kteří jsou ke své alma mater obráceni, reprezentují ji a
rozvíjí. A v neposlední řadě se o ni starají.

Za tímto účelem akademici volí své zástupce v akademickém senátu,
nejvyšším orgánu školy či fakulty. A ti pak přímo ovlivňují, kdo a
jak fakultu či školu bude vést. Jenže víte, kdo je vaším senátorem? Co
ve své předvolební kampani sliboval? Zda něco z toho splnil nebo o to
alespoň usiloval? Kolik času ve funkci mu ještě zbývá?

Ne, ne, ne a ne. A nějakých voleb jste si ani nevšimli. Bohužel nejste
sami. Volit do studentských komor senátů může každý student. Na VŠE ho
však v průměru využije jen každý padesátý a účast někdy klesá
i pod procento. Například na mé fakultě čítající sedm tisíc hlav nás
naposledy přišla stovka. Není divu, že když jsem vešel do dveří volební
místnosti, komise se mě lekla a začala listovat prázdnými volebními archy.
Nechci nijak snižovat váhu senátů, ale to neznačí dvakrát silný mandát.
A ani nějaký zájem ze strany fungující akademické obce. Nutno podotknout,
že svůj díl nesou i samotní kandidáti; dobrá polovina ani nesepsala
program. V tom by přitom měli říct, co v senátu vlastně
chtějí dělat.

Nespasí to ani studentské spolky. Jsou aktivní a máme jich desítky,
jistě. Podívejme se ale, co řeší. Ty největší jsou pobočkami
mezinárodních organizací. Mají své stáže, tréninky, manuály a
konference a v jejich misích a vizích najdeme něco o selfdevelopmentu a
rozvoji soft skills svých členů. A zbytek? Investoři investují, řečníci
řeční, každý jde za svým cílem, propojuje s praxí a nezapomíná na
píárko. To z pozice klubu samozřejmě není nic špatného. Zoufale nám ale
chybí nějaký, který by byl obrácen ke škole. Měl s ní společného
víc, než jen potřebu zamluvit si místnost pro přednášku dalšího
podnikatele s logem klubu na pultíku.

Vlastně to odráží vztah, který ke škole máme my. Rozhodně s ní
nežijeme, často tam ani nechodíme. Přednášející sotva známe jménem a
že jsme společenství nám připomíná jen to, že se smějeme stejným
přiznáním. Škola je pro nás jen překážka, kterou je potřeba zdolat,
abychom se od ní mohli odrazit. Sami, vstříc své vlastní kariéře. Sami,
bez nějakého pojítka, bez společného hlasu.

Když před rokem čeští vysokoškoláci protestovali proti reformám, jako
takřka jediní v Česku jsme stáli opodál. Ne, že bychom tehdy souhlasili;
ale neměli jsme nikoho, kdo by to za nás řekl. A než jsme se dočkali
usnesení senátů, bylo po Dobešovi. Stejně tak se nedočkáme studentských
festivalů, kterými ožije celá fakulta, stejně tak u nás nemá šanci
vzniknout nic rozměru druhého Majálesu. Nemáme nikoho, kdo by…

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by vás zajímat: