To by jeden Řek neřek… jak se cestuje po Peloponésu

4. 8. 2009 | | Cestování

Náš dámský road trip, který jsme spáchaly v počtu čtyř
zahraničních studentek na výměnném pobytu v Athénách, byl po mnoha
stránkách „ne-“. Nezapomenutelný, neuvěřitelný a hlavně nečekaně
objevný, co se týká řeckých krás a povahy tamějších lidí.

Asi vás napadne, že po půl roce v Athénách už by člověk měl něco
o Řecích vědět. Také jsem v to doufala, než mě vyvedli z omylu větou:
„Právě Athény jsou zvláštní v tom, že v nich žije většina
imigrantů z celého Balkánu. Narazit na pravého Řeka je skoro umění.“
Na rady starších jsme se vydaly objevovat řecké ostrovy, hory a kláštery.
Začaly jsme jeden podzimní víkend dobytím Peloponéského poloostrova.

860 schodů v Nafpliu

Z hlavního města jsme zamířily severovýchodním směrem do asi dvě
hodiny vzdáleného Nafplia, které leží na Peloponéském poloostrově.
V útulné kavárně jsme po zběsilé jízdě řidiče autobusu sbíraly síly
a po ranní kávě směřovaly naše kroky na pevnost Akronafplia. Na vrchol
jsme musely zdolat celých 860 schodů. Na posledních dvou stech schodech
čekalo na všechny nestudenty nemilé překvapení v podobě zaplacení dvou
eur za vstup do areálu pevnosti. Jako by nestačilo, že se člověk překonal
a s jazykem na triku na pevnost došel. Celý výšlap byl vynikajícím
tréninkem pro zadní partie. Všechny čtyři jsme následující den chodily
jako roboti.

Pohled na městečko ale stál za to – moře, azurová obloha, pevnost,
nábřeží anebo fotbalový stadion. Až budete mít plné zuby velkoměsta a
budete toužit po něčem menším se spoustou obchůdků a kaváren, z nichž
můžete vyhlížet na město a moře, zamiřte sem. Za teplých letních
večerů můžete popíjet frappé a pozorovat osvětlenou pevnost Bourtzi anebo
se protancovat uličkami k nějaké příjemné taverně.

Velkou výhodou Nafplia je fakt, že v podzimních a zimních měsících se
tady dá celkem dobře smlouvat o ceně za propůjčení auta. Náš zelený
drak, Fiat Punto, nás stál na tři dny 80 euro plus benzín. Počáteční
nabídka byla 96 euro, ale vzhledem k tomu, že jsme majiteli půjčovny
pomohly s jeho daňovým únikem, nezbylo mu nic jiného, než jít s cenou
dolů. A vrácení auta? „Tak v neděli se chcete vrátit? No to já tu
nebudu… Tak hoďte klíče od auta pod dveře, jo?“ A to jsem myslela, že
se to tak dělalo jen u nás na vesničce malebné.

S vypůjčením auta si nemusíte příliš lámat hlavu, půjčovny jsou na
každém kroku a ceny jsou stejné. Jen někteří obchodníci jsou
ochotnější přistoupit na nějakou tu slevu.

Jsou divočáci účastníky silničního provozu?

Z Napflia, na které vám bohatě stačí jedno odpoledne, jsme si to
namířily podél pobřeží dolů na jih. Cesty byly opravdu klikaté, takže
jsem s láskou vzpomínala na svůj (doma zanechaný) kinedryl, ale výhled na
moře a skály, do kterých narážela voda, byl opět krásný. Z původního
plánu, jet co nejdál na jih a tam někde přespat, jsme postupně slevovaly.
Už ve vísce, kde jsme udělaly rychlo-zastávku na jídlo, nám přáli hodně
štěstí a popoháněli nás, ať už jedeme.

V momentě, kdy se před námi objevilo divoké prase, alias divočák se
zadkem přes půl silnice, začaly jsme pomalu chápat, proč bylo lepší jet
za světla. Čuníkovi se naše zelené auto muselo hodně líbit. Nechtěl se
nechat předjet a schválně si to mašíroval středem silnice a nebál se
lehnout si na půlící čáru. Když jsme se nakonec dostaly před něj,
rozběhl se a my jsme si pomalu připravovaly devět set euro na zaplacení
škody na autě. Naštěstí to při rychlostním stupni pět vzdal a my jsme si
to namířily do nejbližší vesnice Kosmas.

Pro mnohé to bylo úplně průměrné město, hodně nezajímavé, ale pro
nás mělo kouzlo. Byla tam zima jako na horách, po ránu tajemná mlha a ne
více než padesát místních obyvatel. Možnosti ubytování byly jen tři a
opět, jako při všech cestách mimo Athény, jsme vzbudily nebývalý zájem.
Jak bylo naším zvykem, smlouvaly jsme o ceně pokoje, co to šlo. S lámanou
řečtinou, kdy jsme pořádně zvládly číslovky do desíti, jsme se nakonec
dostaly na 50 euro za dva pokoje pro 4 lidi.

Večer jsme strávily hledáním příjemného restauračního zařízení a
nakonec skončily na „centrálním náměstí“ v místní hospůdce
nezvykle plné pánského osazenstva. Řecká pohostinnost tamějšího
vrchního neznala mezí, po několika větách si k nám přisedl a nadšeně
poslouchal, odkud jsme. Na stole se nám postupně objevovaly domácí pálenky,
pečené kaštany, chlebíčky se sýrem feta, červené víno a účet hlásal
za celý večer jen sedm euro.

Inflace se zřejmě tomuto místu vyhnula. Jinde zaplatíte jen za kávu
čtyři eura, ani nemrknete. Probuzení do ranní mlhy bylo zvláštní.
V našem penzionu, ba dokonce v celé vesnici nebyla ani noha. To kostel
odlákal všechny k vyšší povinnosti a poté se všichni sešli, kde jinde
než v oné centrální hospodě.

Města plná kostelů a pomerančů

Na doporučení více lidí jsme se zrána vydaly o kus dál na jih do
města Monemvassia. Chybělo málo a minuly bychom to nejdůležitější,
kvůli čemu sem tolik lidí jezdí. Tou dominantou města je pevnost, která
Monemvassii rozděluje na dvě části. Obyčejnější částí je ta
„příjezdová“, kde zaparkujete, uděláte několik fotek a zvídavě
hledáte ten důvod, proč vám všichni toto místo doporučili.

Hezčí skalní část je hned za mostem, který prochází onou pevností.
Procházíte skalním městem, míjíte kavárny, byzantské kostely, hotelové
pokoje přímo ve skále a obchůdky se suvenýry. Přezdívkou Monemvassie je
také Gibraltar Východu. Na severní straně města najdete záliv. Skála,
která město rozděluje na dvě části je tři sta metrů vysoká a téměř
dva kilometry dlouhá.

Z Monemvassie jsme to chtěly dotáhnout do jihovýchodní Kalamaty,
druhého největšího města na Peloponésu. Ale vzhledem k tomu, že jsme
cestovaly v listopadu a že Kalamata je místo, kam se lidé vydávají
především za letní pohodou, stočily jsme volant do mestečka Mystras. Toto
město je díky svým mnoha klášterům zařazeno na seznam Světového
dědictví UNESCO.

Mystras je na kopci Tagetos a dělí se na část horní, kterou tvoří
klášterní komplex a nezbytné kopce, a dolní, kde najdete ubytování,
obchody a kulturní vyžití. Po pádu Konstantinopole v roce 1453 se Mystras
na čas stalo centrem Byzantské říše. Nebývale pohostinnou domácí jsme
měly i zde. Na uvítanou nám utrhla několik pomerančů ze stromu
(v listopadu) a ráno nám položila přede dveře kopu mandarinek, které jsme
dojídaly ještě v Athénách. Zajímavé bylo, že citrusy jsme u cest
vídávaly velice často, a ani nebyl problém si je kdekoliv utrhnout.

Zapomeňte na Spartu

Na zpáteční cestě domů jsme nemohly minout města jako Sparta, Mykény
nebo Tripolis. Podezřívám všechny učitele dějepisu, že tam nikdy nebyli,
jinak by nám tato města nemohli doporučovat. Zklamání z nich je asi to
správné slovo. Můj řecký guru Alex mě varoval, že je celkem zbytečné
sem jezdit, ale i přesto jsme sem cestu podnikly. Nakonec se ukázalo, že to
bylo opravdu celkem zbytečné. Vojenskou a politickou mocnost, kterou Sparta
v antice byla, jsem si představovala trochu jinak.

Fakt, že jste v tak významném městě, poznáte jen podle předražených
hotelů a kaváren a sochy bojovníka, která je postavena před místním
fotbalovým stadionem. Kousek od spartského antického divadla se hrál
nedělní fotbálek, hned pod divadlem stála mateřská školka a přímo
v hledišti divadla se povalovaly plastové kelímky. I proto jsme velice
zběžně proběhly i zbývající část města a mazaly jsme zpět do
Nafplia, kde jsme odevzdaly klíče od našeho zeleného draka, a ujížděly
k Athénám, které nám po tom dobrodružném víkendu připadaly tak
nějak nudné.

Lyžovačka jen dvě hodinky od Athén

Na dotaz, jestli se v Řecku lyžuje, odpovídám, že i tady znají sníh,
a může vás překvapit jen dvě hodiny cesty severně od Athén. Vesničku
Arachova, která bývá v zimě stanovištěm pro lyžaře mířící do
střediska Parnassos, nemohlo naše dívčí sdružení minout. Poté, co jsme
projely všemožné řecké ostrovy a mokly v horách na putování po
klášterech, byla potřeba užít si i trochu sněhu.

Tehdy jsem si uvědomila, jak pravdivé pro náš dámský tým bylo rčení,
že ženské za volantem jsou pohromou. Věřím, že všechny pány by to
napadlo, ale my jsme nějak zapomněly. Když jsme si totiž v autopůjčovně
vybraly našeho draka a odjely o 75 euro lehčí, zapomněly jsme se zeptat na
typ pneumatik. Samozřejmě byly letní a do hor se příliš nehodily. To jsme
si záhy ověřily, když jsme se vracely z Parnassu, kde hustě sněžilo, a
naše auto bylo naprosto nezvladatelné. Navíc si usmyslelo, že uprostřed
silnice v pozici kolmo na půlící čáru se mu bude líbit nejvíc.

Řečtí bohové nám po několika perných chvilkách, kdy jsme jedna po
druhé odmítaly ten satanův stroj řídit, seslali pomocníka v podobě
znalého horala. Ten, evidentně zvyklý na zachraňování turistů, svižně
nasedl na našeho neřiditelného stroje a nám svěřil klíče od svého
džípu. Tímto jsme si připsaly do cestovatelského deníku další zážitek,
poté, co nás pronásledoval divočák na silnici, kličkovaly jsme mezi
ovcemi, které se procházely po silnici, a jely jsme mlhou hustší než tou,
která by se dala v Rákosníčkovi krájet. Řecko vás zkrátka
překvapí.

Mohlo by vás zajímat: