Úvod do ekonomie pro Pavla Janíčka

22. 12. 2004 | | Názory

Ekonomická realita je složitá a vzájemně propojená materie, tvrdí Pavel Janíčko. Má pravdu. Bohužel jeho příspěvek má pramálo společného s ekonomickou vědou. Janíčkova reakce je směsicí arbitrárních soudů a postřehů, které jej jako ekonoma a priori diskvalifikují. Ekonomie je stejně jako ostatní společenské vědy hodnotově neutrální. Ekonomie se nezabývá cíli, nehodnotí je.

Ekonomická realita je složitá a vzájemně propojená materie, tvrdí Pavel Janíčko. Má pravdu. Bohužel jeho příspěvek má pramálo společného s ekonomickou vědou. Janíčkova reakce je směsicí arbitrárních soudů a postřehů, které jej jako ekonoma a priori diskvalifikují. Ekonomie je stejně jako ostatní společenské vědy hodnotově neutrální. Ekonomie se nezabývá cíli, nehodnotí je. Ekonomie nás neopravňuje tvrdit, že je dobré, aby vzrostla průměrná mzda. Takový soud je veskrze normativní a nemá v opravdové ekonomii místa (je předmětem zkoumání jiného vědního oboru – etiky).

Úkolem ekonomie a potažmo ekonomů je popisovat kauzality ekonomického systému, to znamená popisovat či hodnotit prostředky vzhledem k určitému cíli. Ekonomie nás tedy na druhou stranu opravňuje tvrdit, že zvýšením minimální mzdy vzroste nezaměstnanost, že zavedením cel vzroste cena dotčeného zboží či že tištěním peněz bohatství nevzroste. Úkolem ekonoma není radit vládě, co má či nemá dělat, nýbrž připomínat, k čemu vede ten či onen zásah do ekonomiky. Právě proto, že ekonomie je souborem často velmi komplikovaných vztahů, jsou ekonomové, kteří umějí lépe dešifrovat tyto kauzality, stejně jako najdeme spoustu těch, kterým to dvakrát nejde.

Pavel Janíčko však nepatří ani do jedné skupiny, protože svými výroky opouští půdu ekonomie a pouští se na tenký led normativních tvrzení, k jejichž obhajobě je zapotřebí jiných než ekonomických nástrojů. Zdá se, že existují tři skupiny ekonomů: dobří, špatní a ti, kteří ekonomii učí.

Příkladem Janíčkova arbitrárního tvrzení je jeho obhajoba zvýšení nominálních mezd jako nástroje ke zvýšení koupěschopné poptávky. Podle autora je cílem tohoto opatření povzbudit taková ekonomická odvětví, která jsou citlivá na výkyvy či nedostatek koupěchopné poptávky jako například sektor služeb. Proč by naším cílem mělo být podpořit „blahodárný účinek“ růstu koupěschopné poptávky na rozvoj služeb, to nám Pavel Janíčko pohříchu neříká.

Janíčko ovšem pokračuje. Podle něj „je možné a nutné promyšlenými opatřeními zasahovat tam, kde jednoduchá logika trhu vede k tendencím, které ve svých důsledcích ekonomický vývoj destruují“.

Ponechme stranou, co myslí Janíčko těmi „promyšlenými opatřeními“. Rozum však zůstává stát nad jeho tvrzením, že je nutné intervenovat, abychom nedejbože nebyli vydání napospas nějakým „tendencím“, které trh destruují. Jaké tendence to jsou a proč a z jakého titulu je nutné intervenovat, to se opět nedozvídáme.

Janíčko dále říká, že „z pozice odborů samozřejmě nevoláme po jakémsi nekontrolovaném zvyšování mezd, uznáváme nezbytnost udržení vazby k produktivitě“. Opět bohužel se ani slovem nezmiňuje o tom, proč bychom se měli snažit udržet vazbu mezd zrovna k produktivitě a ne třeba k objemu mléka, který nám za rok vyprodukují naše dojnice.

Selský rozum říká, že cena práce je kompromisem mezi poptávkou po práci ze strany firem a nabídkou práce ze strany nostitelů práce, tedy zaměstanců. Je logické, že na trhu, který je prostý vnějších zásahů, bude mít cena práce tendenci pozitivně korelovat s produktivitou práce. Tento výrok ovšem neplatí absolutně. Představme si situaci, kdy jeden dělník má za úkol kopat jámy a jeho kolega je má zpátky zahazovat. Ačkoliv tito mohou pracovat tvrdě a non-stop bez přestávky, stěží bychom jejich práci označili za produktivní. Bude Pavel Janíčko i v tomto případě obhajobat vazbu mezd těchto dvou kopáčů k produktivitě jejich práce (předpokládejme, že oba dva dělníci jsou hrdými členy odborů)? Je tristní, když člověk s ambicemi a funkcí Pavla Janíčka nechápe subjektivní teorii hodnoty, jež je v současné době akceptována i ekonomií středního proudu. Věci nemají hodnotu samy o sobě ani ve vztahu k produktivitě či nadojenému mléku, ale ve vztahu k lidem. Produktivní práce je sice podmínka nutná, nikoliv však postačující. Nestačí pracovat tvrdě a efektivně, ale je třeba produkovat něco, po čem je poptávka a čeho si lidé cení.

Korunu všemu Janíčko nasazuje, když tvrdí, že „je to právě ten typ politiky, který může nepříznivě ovlivnit hlavní cíl ekonomie, totiž životní úroveň miliónů“. Konečně se dovídáme, co Pavlu Janíčkovi a odborům leží na srdci, totiž náš blahobyt. Co si však autor tohoto výroku představuje pod životní úrovní, to nám opět zatajuje. Je to náš příjem, počet spáchaných trestných činů, značka našeho auta, míra naší sexuální aktivity či objem popsaného papíru poradci ČMKOS? Samozřejmě blahobyt respektive životní úroveň je veličina subjektivní stejně jako jsou subjektivní a odlišné hodnoty každého z nás.

Existuje ovšem sorta lidí, kteří jsou přesvědčeni, že vědí, jaký je náš hodnotový žebříček, a jsou schopni předvídat, jakým způsobem a v jaké intenzitě budeme uspokojovat své potřeby. Takoví lidé jsou nazývání sociálními inženýry a nutno dodat, že Pavel Janíčko a jeho kolegové z odborů nepochybně patří mezi ně. Tragické ovšem je, že své sociální inženýrství nepraktikují za své vlastní peníze, ale za peníze jiných. Z pohledu studenta nezbývá než vyslovit přání, že se snad brzy dočkáme situace, kdy ekonomii budou učit ekonomové a ne šamani.

Mohlo by vás zajímat: