V brazilské Bataypoře se děti učí česky a vaří vepřo-knedlo-zelo

6. července 2010 – Jana Bílková, Zuzana Botková, Kristýna Knězů
Cestování - Reportáže - Listopad 2009

Myšlenka uskutečnit workcamp u brazilských krajanů se zrodila v hlavě Anežky, tehdejší učitelky češtiny v Bataypoře. Spolu s Evandrem Trachtou (jeho děd Jindřich Trachta se stal spoluzakladatelem a později starostou města Bataypora) a českou neziskovou organizací INEX-SDA zorganizovala první takový workcamp vloni.

Jedním z dobrovolníků, kteří se v minulém roce tohoto projektu zúčastnili, byla i naše spolužačka Lucka z vedlejší specializace Rozvojových studií. Díky ní jsme se také dozvěděly o tomto projektu. Zatímco minulý rok dobrovolníci pomáhali se stavbou dětského hřiště, na tento rok se plánovala výstavba sálu pro výuku českého jazyka.

Město Bataypora založil v roce 1953 Jan Antonín Baťa uprostřed pralesa v brazilském státě Mato Grosso do Sul jako poslední ze čtyř takzvaných Baťových měst. Mezi Baťovy spolupracovníky patřili i mnozí českoslovenští občané, kteří odešli z vlasti během světové války nebo bezprostředně po ní ve strachu z komunistického režimu. V současné době čítá Bataypora i s venkovskou zónou přibližně deset tisíc obyvatel. Lidé se nejčastěji živí pěstováním cukrové třtiny nebo chovem dobytka. Problémem většina mladých lidí je život bez životních plánů a perspektiv, nezájem o vzdělání nebo neexistující volnočasové aktivity.

Před samotným odjezdem jsme absolvovaly přípravný víkend pořádaný INEXem, kde jsme se seznámily i s ostatními dobrovolníky. Prošly jsme i povinným očkováním, zajistily letenky, pojištění a 3. srpna jsme vyrazily vstříc novým dobrodružstvím do Jižní Ameriky.

Před příjezdem jsme měly trochu obavy z reakce Bataypořanů, kteří by mohli pochybovat o stavebních dovednostech čtyř ekonomek a jedné právničky. Obavy nerozehnal ani fakt, že naší dámskou výpravu zpestřoval i jeden kluk, dělník. Avšak i přes všechny pochyby jsme byly odhodlány i těm největším skeptikům ukázat, že víme, za jaký konec chytit krumpáč a lopatu.

Kdyby nás nezklamalo Air France, dorazily bychom do Bataypory už 5. srpna brzy ráno. Ale kvůli zrušenému letu se nám protáhl pobyt už v Mnichově, kde jsme nedobrovolně strávily dvanáct hodin, a tak jsme operativně změnily plán cesty. Díky tomu nám zbyl celý den na prohlídku Sao Paula, protože autobus do Bataypory odjížděl až večer v půl desáté.

Sao Paulo – město, které budí respekt

Oficiálně toto město obývá přes deset milionů obyvatel, ale přičteme-li i jeho aglomeraci s dalšími deseti miliony (plus neoficiální přistěhovalce), vznikne celek, v němž nám od začátku nebylo příjemně. Nevíme, jakou roli sehrála únava nebo varující zprávy, které jsme před odjezdem četly na oficiálních stránkách Ministerstva zahraničních věcí. „Bezpečnostní situace v Brazílii, zvláště pak ve velkých městech jako jsou Rio de Janeiro a Sao Paulo, není ideální. V případě pocitu, že jste sledováni, okamžitě zamiřte do relativně bezpečných míst. V případě, že dojde k přepadení, útočníkům vydejte všechno, o co Vás požádají, nesnažte se bránit, pokusy o sebeobranu zpravidla končí tragicky pro přepadeného turistu,“ varovaly ne příliš povzbudivé rady ministerstva.

Všude mraky lidí, samá auta, mrakodrapy, bezdomovci – ležící, žebrající a bohužel před katedrálou v Sé také jeden umírající. I přesto, že průvodce doporučoval návštěvu muzea umění nebo muzea emigrantů, my jsme chtěly co nejdřív pryč. Lákal nás více venkov a před očima jsme už viděly idylické výjevy pastvin, pasoucího se dobytka a červených termitišť. Nicméně den v Sao Paulu jsme nakonec bez jakýchkoli komplikací zvládly. I přes komunikační problémy jsme našly náš autobus, koupily jízdenky, nasedly a úspěšně vyjely.

Dálkové autobusy v Brazílii jsou opravdu luxusní. Široká, pohodlná, polohovatelná sedadla, hodně místa pro nohy. Pokud zrovna nebudete mít smůlu na velikého a chroptícího, vyšinutého a mumlajícího či smějícího se souseda, docela dobře se vyspíte.

S prvními ranními rozbřesky jsme nadšeně pozorovaly místní krajinu a odhadovaly, kdy a kde máme vystoupit. Možná že to zvíře, které jsme viděly z okýnka, byl mravenečník, ale určitě jsme zahlédly hejno modrých papoušků arara, vodní ptáky a pasoucí se stáda krav. Kombinací španělštiny, angličtiny a frází z jazykového průvodce portugalštinou, jsme se pokoušely zjistit, kdy už tam budeme. Spolucestující byli moc milí, opravdu se nám snažili poradit, ale chudáci to s námi měli těžké. Pochopily jsme ale, že za několik minut se už bude zastavovat, a tak jsme čekaly a vyhlížely sochu Ježíše Krista, která stojí u příjezdu do města a kterou jsme už znaly z fotek.

V Bataypoře Čechům rozumí

Pokud vystoupíte na místě vzdáleném od vlasti 15 000 kilometrů, nejspíše se nebudete cítit jako doma. Ale když se nacházíte v Bataypoře, situace je docela jiná. Na našem vzhledu bylo asi poznat, že sem nepatříme. Dvě brunetky a jedna zrzka bílé pleti opravdu nepřipomínají potomky Indiánů. Když vás ale na každém kroku zdraví „Ahoj!“ a ptají se „Jak se máš?“, tak máte dojem, že sem patříte.

Rodinu Trachtovu znají po celé Bataypoře a o českých dobrovolnících se mezi místními vědělo, proto nám netrvalo příliš dlouho najít někoho, kdo se o nás postará. Postupně jsme se tak začaly seznamovat se všemi zainteresovanými osobami a rodinami, u kterých jsme měly být ubytovány. Obávaly jsme se, abychom neudělaly špatný dojem. Čtyři dny na cestě udělají z člověka něco rozcuchaného a špinavého. Ale potom, co nám rodina poskytla skvělou snídani a taky teplou sprchu, se naše sebevědomí zvýšilo.

Pokud jste si představovali, že jsme dojely do oblasti, kde byl před padesáti lety prales a osadníci zde bydlí v dřevěných chatrčích, velice jste se zmýlili. Ubytovali nás totiž v domě místního lékaře a psycholožky, v nejluxusnější rezidenci Bataypory se dvěma služkami, které se o nás staraly. Po zahradě se procházeli pávi a nic nenaznačovalo tomu, že jsme v rozvojové zemi.

Stavíme dům v brazilském tempu

Další den jsme už chtěly začít pracovat na základech domu. Ukázalo se však, že Brazilci mají na vše času dost, a tak se teprve začalo řešit, kde a jak bude dům situován. To bylo jasné až po dvou dnech vyjednávání. Pak ovšem začal víkend, během kterého se nepracuje, ale poznává brazilská kultura. Tu tvoří hlavně „festy“ (čili zábavy až do pěti či šesti do rána), hudba a caipirinha – typický brazilský drink. Pokud moc nepijete, stačí vám i jedna sklenička.

Následující týden, když se už dohodlo, kde stavba bude stát, se začalo konečně pracovat. Absolutní pracovní nasazení pěti českých dívek a jednoho chlapce trvalo tři dny, a nebyla to žádná legrace. Nejdříve bylo třeba krumpáčem rozbít betonovou již více nepotřebnou základnu sousedního domu a poté vykopat dva a půl metru hluboké základy takovými nástroji, které jsme v životě neviděli.

Ne, že by se nám následující dny nechtělo pracovat, ale Bataypořani usoudili, že bychom ještě více měli poznat město a okolí, a tak nás vzali na ryby. Velkým zážitkem pak byla účast na hodině českého jazyka v místní škole. Žáků ve třídě bylo přibližně patnáct, každý se česky představil a pak jsme s nimi hráli různé hry na procvičení slovíček a frází. Opravdu klobouk dolů.

Trocha dobrodružství s krokodýly

O druhém víkendu jsme všichni vyrazili kempovat na fazendu (typická brazilská farma) k řece Paranná. Na motorovém člunu jsme se dojeli podívat do blízké rybářské vesničky, otestovali doma vyrobený surf a jezdili na koni. Také jsme se vydali na výlet do pralesa. Po ujištění od místních obyvatel, že je to bezpečné, jsme vyrazili. Obrovské stromy propletené liánami, komáři a veliká hnízda divokých včel – úchvatná podívaná.

Výprava se obešla bez komplikací a ukousnutí nohy od pralesních zvířat se naštěstí nekonalo. Po návratu jsme se ale dozvěděli, že ten den ráno tu uštknul nějaký had paní domácí, když šla vynášet odpadky – environmentalisti to neradi uslyší – do pralesa, kam se to prý běžně schovává. Naštěstí ji z toho v nemocnici dostali.

Jedním z největších zážitků byl noční výlet za krokodýly. Po setmění jsme se s místním Krokodýlem Dundeem vydali na výpravu. Jeli jsme na korbě starého náklaďáku a pozorovali místní zvěř obrovským reflektorem. Dojeli jsme až k laguně, nasedli na loď a nabrali kurz Nebezpečí. Nevíme, jestli jsme se třásli zimou nebo strachy, ale napínavé to opravdu bylo. Chytli jsme jednu rybu s tak velkými zuby, že by si člověk nepřál plavat s ní ve stejné vodě. Krokodýly jsme ale viděli jen z dálky, protože bylo moc vody. Jejich blyštící oči, které svítí na kilometr, však vyvolávají respekt.

Vrátili jsme se do tábořiště, ještě popili na uklidnění trochu místního neopíjivého piva a šli spát. Probudila nás až snídaně – sladký kokosový chléb a kafe. Kdo chtěl, mohl si vzít hrníček a zajít rovnou ke krávě pro čerstvě nadojené mléko. Získali jste pak latté, které nedostanete v Praze ani v té nejluxusnější restauraci. Brazilci si opravdu pochutnávali, ale nám se dělalo špatně jen při té představě.

Český týden v brazilském podání

Třetí, pro nás bohužel poslední týden, hrozně pršelo. Tím pádem jsme ale měli dostatek času na to, připravit si prezentaci o České republice, kterou jsme měli přednést na Česko-brazilském týdnu organizovaného v nedaleké Nova Andradině. Tato kulturní událost se odehrávala celý týden, během něhož probíhaly různé přednášky o České republice, pouštěl se Pat a Mat a také Kolja. Dva animovaní kutilové sklidili oproti Koljovi obrovský úspěch. Prostě kdo nezažil, nepochopí.

Viděli jsme i ukázku moravských a slovenských tanců, které tancovala brazilská folklórní skupina Klenot. My jsme se museli stydět, protože ani jeden z těch tanců jsme neznali. Na programu jsme byli i my se svou prezentací, která nebyla příliš odborná, ale u publika měla úspěch. Čestným hostem programu byl také generální konzul České republiky v Sao Paulu.

K zakončení česko-brazilského týdne jsme asi pro šedesát hostů uvařili typicky české jídlo – guláš a vepřo-knedlo-zelo. Bohužel už jsme se ale nedozvěděli, jak jim chutnalo. Se slzami v očích jsme ale museli nasednout do autobusu a opustit tyto úžasné lidi. „Ten, kdo se napil vody v Bataypory, se sem opět jednoho dne vrátí,“ zněla slova jednoho z Bataypořanů a my jsme věděli, že tu nejsme naposled.

Prolínání světů

Náš pobyt v Bataypoře byl nezapomenutelný především díky pohostinnosti a laskavosti místní komunity. Měly jsme možnost seznámit se se skvělými lidmi a trochu okusit ze života na místě, které se tak liší od světa, který známe my. Při toulkách městečkem jsme se ale přesvědčily, že se jedná o rozvojovou zemi.

Hlavním problémem v Bataypoře je špatná ekonomická situace většiny obyvatelstva a neuspokojivá úroveň vzdělání. Proto vznikl projekt Prolínání světů, který můžete podpořit i vy. Přijďte 4. listopadu 2009 do klubu Exit Chmelnice, kde od 19 hodin proběhne koncert skupin Ahmed má hlad a Babylon. Skvěle se pobavíte a pomůžete realizovat cestu za vzděláním a poznáním České republiky skupince mladých studentů češtiny z Brazílie. (pro více info prolinanisvetu­.blogspot.com)