V Česku panuje mýtus, že stát má vždy peníze

20. listopadu 2009 – Richard Kilián
Ekonomie a politika - Rozhovory - Listopad 2009

Již dlouhá léta slýcháme z úst odborníků, někdy i z úst politiků, o nutnosti reformy penzijního systému České Republiky. Jak vy v této oblasti vidíte nutnost této změny?
Penzijní reforma zmírňuje dopady stárnutí obyvatelstva na důchodový systém, netýká se tedy pouze penzijních fondů. Zvyšování věku populace je nepopiratelný fakt, který prognózují všechny demografické předpovědi. Z toho vyplývá, že státní přerozdělovací systém, který je dnes nastaven tak, že máme zhruba dva plátce na jednoho příjemce dávek, se dostane v horizontu čtyřiceti let do situace, kdy budeme mít jednoho plátce na jednoho příjemce. Při současné sazbě důchodové daně, chcete-li sociálního pojištění, 28 procent hrubé mzdy máme stávající úroveň dávky průměrného příjemce někde na hodnotě padesáti procent jeho bývalého platu. Taková je skutečnost, měřeno čistou mzdou a čistým důchodem. Ty se u nás totiž nezdaňují, takže povídačky politiků o čtyřiceti procentech mzdy můžeme označit jako falešné.

Jde o to, že tento dnešní poměr, oněch padesát procent, se změní za třicet pět až čtyřicet let na 25 procent. To vytváří velmi nepříznivou situaci, protože pouhá čtvrtina příjmu je v dnešních evropských poměrech bezesporu považována za částku hluboko pod dohodnutou hranicí chudoby, možná se již nacházíme i pod existenčním minimem. Tento rozdíl mezi dnešním stavem (50 procent) a budoucím (25 procent) musí být pak nějakým způsobem kompenzován. Možná nebude nahrazen plně a my se smíříme s poklesem relativní životní úrovně důchodců, ale pokud se nebude vyrovnávat alespoň z velké části, pak by to znamenalo obrovské společenské vyloučení velké skupiny obyvatelstva. Penzijní fondy tedy slouží jako nástroj k tomu, aby lidé mohli na tuto situaci reagovat s velkým předstihem. Jejich úkolem je dlouhodobě shromažďovat, a pokud možno i rozmnožovat, v zásadě malé pravidelné úspory obyvatelstva za účelem vytváření rezervy pro financování jejich stáří a vykompenzování budoucí mezery, která nás čeká ve státním důchodovém systému.

Na tomto místě se nemůžu nezeptat na ono dlouhodobé hledisko. Plátce přispívá do penzijního fondu třeba třicet let svého produktivního věku, což je velice dlouhá doba. Za toto období mohou nastat různé nestandardní situace, které mohou vést až k pádu fondu. Jsou fondy nějak pojištěny státem?
Tato, jistě legitimní, otázka je velmi častá, nicméně z praktického hlediska je svým způsobem velmi teoretická. V Česku panuje jeden mýtus, vedle mnoha dalších, a tím je představa, že stát má vždy peníze. On má ale jen ty peníze, které vybere od daňových poplatníků nebo které si momentálně půjčí. Česká republika dokonce nemá ani žádné rezervy. Existují ovšem státy, které je mají. Takovéto zásoby určené pro zvládání budoucích potíží vytvářejí například v Norsku, Španělsku nebo Irsku.

Důchodový systém České Republiky v současnosti ročně konzumuje 330 miliard korun, rezerva tohoto systému ale dosahuje řádově asi dvacet miliard korun. Vidíme tedy, že nepokrývá ani jeden měsíc fungování systému. Na druhou stranu, v Česku funguje na deset penzijních fondů, všechny ovládají velké nadnárodní skupiny, jejichž aktiva jsou v naprosté většině mnohonásobně větší, než je český státní rozpočet. To znamená, že z pohledu rizika představuje poskytovatel soukromé penze mnohem věrohodnějšího „dlužníka“ než je český stát. Nárok na penzi je u něj navíc také soudně vymahatelný, což důchod poskytovaný státem samozřejmě není. Další nevýhodou státní penze, je časté měnění podmínek na její pobírání, jako například prodlužování věku odchodu do důchodu.

Jak se penzijních fondů dotkla hospodářská recese?
Měli jsme jedno štěstí v určitém dlouhodobém neštěstí. Ono dlouhodobé neštěstí spočívá v tom, že současná legislativa českým penzijním fondům ukládá povinnost zhodnotit vklady účastníků na horizontu jednoho roku vždy kladným výsledkem. Jsme tedy svázáni touto nesmírně silnou garancí k tomu, abychom investovali velmi konzervativně. To je dlouhodobě nevýhodné, protože to vede ke zhodnocování vkladů velmi nízkou mírou, to znamená někde kolem inflace. Zatím jsme zažívali mimořádně příznivá období, neboť dlouhodobě klesaly úrokové sazby a velice dobrý vývoj jsme zaznamenávali také na akciových trzích. Penzijní fondy si ke zlepšování výsledků pomáhaly malým procentem investic do cenných papírů.

To je dnes vše pryč. Krize dostala většinu fondů do těžké situace, spojené právě s akciovými položkami v našich portfoliích. V budoucnu bude podíl cenných papírů v penzijních fondech zanedbatelný a výnosy z těchto fondů se budou blížit výnosům z dluhopisových podílových fondů. Na druhou stranu nás tato politika zachránila před velkými ztrátami, jelikož jsme neměli žádné větší investice v akciích, a tedy i fondy krizi přežili docela úspěšně. Tato garance, která vypadá krásně na první pohled, je tedy takové otrávené jablko – teď uchránila fondy před ztrátami, ale v budoucnu je uchrání také před vyššími zisky.

Působil jste také v Národní ekonomické radě vlády (NERV). Jak jste vnímal tuto instituci a jak se díváte na potřebu zřízení stálého ekonomicky-poradního orgánu, který by fungoval při vládě?
NERV svolal bývalý premiér Mirek Topolánek v momentě, kdy u nás byla ekonomická krize nejostřeji vnímána. Úkolem orgánu bylo připravit protikrizová opatření a myslím si, že to se povedlo velice dobře. Do tří týdnů od založení jsme měli první sestavu potenciálních postupů, ze kterých se pak část dostala až do legislativy a do praktické aplikace. Po změně vlády řekl premiér Fischer, že by s NERVem rád pokračoval, a požádal o pomoc asi deset jedinců. Vše probíhalo na bázi dobrovolnosti bez jakýchkoli náhrad a v rámci našeho volného času. Po čase jsme sami usoudili, že by bylo dobré rozloučit se nějakým vzkazem, jak to vidíme ve střední a delší budoucnosti a co považujeme za klíčové bariéry rozvoje české ekonomiky.

Osobně NERV hodnotím velmi pozitivně, dle mého názoru že se sešla schopná skupina lidí, kteří jsou sice velkými individualitami, ale nikdo se nechtěl prosadit více na úkor druhého. Celkově vládla velmi dobrá kooperace a myslím, že se nám podařilo udělat několik dobrých věcí.

Jestli by česká vláda něco takového měla mít? Rozhodně zde dnes chybí potenciál k dlouhodobějšímu strategickému uvažování. To se vytratilo již dávno v devadesátých letech, kdy se všechny zbývající instituce podobného zaměření rozpustili. Problém vidím hlavně v tom, že v Česku nikoho tyto dlouhodobější strategické úvahy nezajímají a vládní administrativa je vlečena hektickým jednáním politických stran, které uvažují v horizontu několika málo let. Myslím si, že nějakou podobnou instituci, jako byl NERV, avšak v profesionální a etablované podobě bychom měli mít.

Jaké bylo vaše působení na postu ministra financí ve vládě Miloše Zemana?
Nastoupil jsem na Ministerstvo financí jako třetí ministr v Zemanově vládě, šlo tedy o již rozjetý vlak. Spousta věcí se musela řešit a dokončovat. Byla to doba, kdy měl stát ještě spoustu zásadních problémů k rozlousknutí a bez jeho aktivních zásahů by se věci nemohly posunout. Zemanova vláda zprivatizovala všechny české banky. To byl krok, ke kterému se deset let nikdo neodvážil, ale který představoval klíčový úkol. Bez jeho úspěšného splnění by vývoj této země nedopadl dobře. Na tomto cíli jsem se také zčásti podílel, převzal jsem zahájenou privatizaci Komerční banky a myslím, že jsem ji dotáhl do úspěšného konce. Druhý důležitý krok představovala restrukturalizace dalších částí ekonomiky, které se řešily přes konsolidační agenturu. Jednalo se o privatizaci Nové Huti, Vítkovic nebo Zetoru.

Osobně své ministerské působení zpětně vnímám jako obrovskou školu a úžasnou životní příležitost, z pohledu dosažených výsledků jako relativní úspěch. Sestavil jsem rozpočet na rok 2002 a ten skončil se schodkem čtyřicet miliard korun, z něhož třicet tvořily dotace konsolidační agentuře. Je také třeba zmínit, že jsme tehdy neměli žádná závratná tempa růstu, ekonomika se ještě stále vzpamatovávala z krize let konce devadesátých let.

Zavítáte někdy zpět na VŠE, kde jste studoval?
Občas se tam vrátím, protože to je pro mě přirozené akademické prostředí. Samozřejmě jsem studoval za jiných poměrů. Ekonomka mě naučila hlavně kriticky o věcech přemýšlet, což mi mnohokrát v životě pomohlo. Vracím se tam příležitostně. Mám tu čest být členem vědecké rady rektora a chodit na její zasedání. Někdy mám také tu čest přednášet.

Jak vnímáte současný rozpočet, který se připravuje na rok 2010 a takzvané Janotovy balíčky?
Janotův balíček je maximum, kterého bylo možné dosáhnout z hlediska politického kompromisu. Cílem je minimalizovat rychlost zadlužování, které nám hrozí, ve spojitosti s dlouhodobými strukturálními problémy českého rozpočtu. Když jsem na ministerstvu končil, věděl jsem, jak asi bude vypadat rozpočet na rok 2003. Nová vláda Vladimíra Špidly strukturální změny za prioritu nepovažovala, jelikož jejich politická nepopularita byla zřejmá. Z tohoto důvodu jsem odmítl nabídku pokračovat jako ministr financí.

Od té doby se nic nezměnilo. Po roce 2002 začala silná ekonomická konjunktura, která přinesla dodatečné příjmy do rozpočtu a zakryla neefektivní výdajovou politiku. Dnes je tato příznivá situace najednou pryč a vidíme, že letošní rozpočet se blíží schodku 250 miliard. To znamená, že jestliže je na příští rok naplánován deficit na sto šedesát miliard, je to v tomto kontextu velice dobrý výsledek. Ovšem co bude dál? Navrhoval bych připravit další opatření na příští období, aby byl deficit držen na uzdě. To se ale nestane, jelikož žijeme v permanentní předvolební kampani.

Abych vše trochu odlehčil, jste hudební fanoušek? Jaký je váš oblíbený hudební žánr či interpret?
Hudbu mám samozřejmě rád, ale jen jako konzument. Nikdy jsem bohužel nehrál na žádný nástroj, jelikož nemám hudební sluch. Jako student jsem chodil po nejrůznějších pražských klubech. V osmdesátých letech nebylo už tolik nedostupné poslechnout si různé zajímavé kapely. Mám rád všechno, kde mám pocit originality a případně také určitého sdělení, třeba folk a písničkáře. Například k Nohavicovi mám velmi blízký vztah, bydlel kousek ode mě v Českém Těšíně, takže ho znám i z jiného pohledu a jeho písničky jsou mi v mnohem blízké. Vyhraněný styl ale nemám, můžu poslouchat cokoliv počínaje Beatles a konče třeba world music.

Dočetl jsem se, že vaše oblíbená kniha jsou Osudy dobrého vojáka Švejka. Souhlasíte s citátem: „V Bibli je všechno, ale ve Švejkovi je naprosto všechno“?
Podle mě je to velké dílo, které ukazuje část české historie, a zejména české povahy. Naznačuje nesmyslnost institucí, které mohou ztratit své opodstatnění a stát se směšnými. Dívá se na život s velkým nadhledem. I ty nejtěžší situace lze brát s humorem a bojovat proti zlu můžeme nejen zbraněmi, ale i určitou rezistencí. Hašek zde vystihuje genia loci českého národa, který je pro jiné státy těžko pochopitelný. Vidím v díle řadu pozitivních, humanistických myšlenek. Navíc je mi tento ryze český „plebejský“ styl blízký. To jsou ty silné stránky českého národa – nehrajeme na ty nahoře a na ty dole. Máme velmi kritický vztah k autoritám a já to považuji za zdravé.