V zemi uctívačů ohně a Pána plavých velbloudů

17. 4. 2015 | | Cestování

Když se prorok zoroastrismu narodil, smál se. Aspoň to se o zrození
jednoho z nevýznamnějších náboženských myslitelů vypráví. Jeho
jméno, Zarathuštra, má mnoho výkladů. Znamená prý Pán plavých
velbloudů nebo Živá hvězda. Někdy je ale označován jenom jako Smějící
se prorok. Ačkoliv tento muž není v naší zemi příliš známý, byli
bychom překvapeni, jak výrazně dílo jeho a jeho následovníků ovlivnilo
křesťanství a tím i naši kulturu.

Zoroastrismus, náboženství, které
Zarathuštra hlásal, patří k nejstarším monoteistickým náboženstvím na
světě a v dávných dobách Perské říše byl státním náboženstvím
v Íránu.

Zoroastrovci uctívali Ahura Mazdu a jeho
anděly v takzvaných ohňových chrámech. Oheň v nich hořel bez
přestání po celá staletí a v některých z nich nepřestal hořet až do
dnešních dnů. Tato úcta k ohni se prý zrodila někde v dnešním
Ázerbájdžánu, kde jsou mnohá naleziště ropy, a udržování věčného
ohně nepředstavovalo žádný problém. Oheň byl nazýván pír a byl
neustále pod dozorem kněží. Přemýšleli jste někdy nad tím, co znamená
slovo „mág“? Po našem je to čaroděj, kouzelník, ale slovo jako takové
pochází ze staré perštiny a je to právě označení
zoroastrovské­ho kněze.

Vyznavači kultu ohně ukládali své mrtvé do
takzvaných věží ticha, otevřených širokých věží, kde jejich těla
obírali supi. Očištěné kosti pak kněží sebrali a pohřbili. Věřilo se,
že země by mohla být tělem znečištěna, a proto do ní mohly být uloženy
až čisté kosti. Stejně tak by byl znečištěn oheň a vzduch, kdyby tělo
bylo spáleno. Perští králové byli ale pohřbeni ve vyvýšených hrobkách,
na místě mezi nebem a zemí.

Nejsvětější místo

Zoroastrovci se dostali do obtížné situace po
příchodu islámu. Na rozdíl od křesťanů a židů nepatřili mezi Lid
knihy. Nebyli považováni za spřízněné s islámem a bylo na ně
nahlíženo jako na nevěřící. Z tohoto důvodu byli často perzekuováni a
časem se jejich situace zhoršila natolik, že řada z nich opustila Írán. To stálo na počátku řady legend.
Ta nejznámější mezi zoroasterci vypráví o princezně Nikbanú.

Sásánovská princezna Nikbanú utíkala na
jihovýchod, pronásledovaná vojsky dobyvatelů. Na svém útěku se dostala
až do hor za město Jazd, kde jí a jejím mužům došla voda. Nebohá
princezna se vyškrábala na ostrou skálu, aby se na úpatí hory se svými
muži bránila, a chtěla se začít modlit. Když odhodila své věci na
skálu, najednou na tom místě vytryskl pramen čisté vody. Jejich život byl
zachráněn a k místu, které dostalo jméno Čak Čak, podle zvuku, který
vydávala kapající voda, se začali stahovat místní lidé, aby bránili svou
princeznu a svou víru. Čak Čak se stalo nejvýznamnější svatyní
zoroastrismu a zůstává jí i nadále. Každý rok v červnu k němu
přicházejí poutníci ze vzdálených částí Íránu a z jiných zemí, aby
se zde pomodlili. Tradice praví, že jakmile zdálky poutníci uvidí Čak
Čak, musí se otočit a přistupovat k němu pozadu.

To je nepochybně obtížný úkol, protože
svaté místo leží na prudkém kopci a přistupuje se k němu po několika
stovkách schodů. Posvátný pramen, který svatyni pojmenoval, stále vyvěrá
v jeskyni na vrcholu. Před ním hoří posvátný oheň a svatyní prorůstá
prastarý strom. Ten dal také jméno samotné svatyni a ohňovému chrámu,
tedy Pír-e sabz, Zelený oheň. Vedle svatyně neustále postává jeden
z kněží, oblečený v tradičním oblečení, ochotný vyprávět
o svatyni i o náboženství samotném.

Bašta zoroastrovců

Čak Čak se nalézá nedaleko města Jazd,
oázy, ležící na karavanních stezkách mezi pouštěmi. Okolí Jazdu je
smrtící. Vysoké zasněžené hory lemují pouště, které jsou považovány
za nejsušší a nejmrtvější místa na světě. Výhledy jsou zde ale
impozantní. Jazd, který leží asi 650 km na jih od Teheránu, je až do dnešních dnů
baštou zoroastrovců v Íránu.

Můžete zde nalézt dvě obrovské věže
ticha, obklopené mrtvým městem. Nedaleko nich se také nalézá moderní
zoroastrovský hřbitov, který se jen v málu liší od jiných hřbitovů
v oblasti.

Místní vás mohou upozornit na drobnosti,
které byste jinak mohli přehlédnout. V ulicích Jazdu žijí muslimové
vedle zoroastrovců a můžete je odlišit podle několika znaků.
Zoroastrovské ženy si s oblibou místo černého oblečení oblékají
pestrobarevné. Čím barevnější, tím lepší, čímž kontrastují
s hnědými hliněnými stěnami města. Domy zoroastrovců poznáte také
snadno. Zatímco domy s muslimskými obyvateli mají na vstupních dveřích
dvě klepátka, jedno úzké podlouhlé pro muže a druhé kulaté pro ženy,
zoroastrovci mají pouze jedno. Muslimové dbají na to, aby se ženy nedostaly
do styku s cizími muži a nebyly jimi ohroženy. Klepátka vydávají vždy
jiný zvuk a obyvatelé domu tak poznají, kdo stojí za dveřmi a kdo má jít
otevřít. Zoroastrovci jsou v tomto ohledu méně přísní.

Na první pohled by se zvenku mohlo zdát, že
Íránci příliš neuznávají své předislámské dějiny. Opak je ale
pravdou. Íránci jsou nesmírně hrdí a jejich národní uvědomění sahá
až do dob starých perských králů. Ačkoliv to možná řada duchovní vidí
s nelibostí, vedle Koránu je nejpopulárnější knihou sbírka básní
básníka Háfeze. Řada lidí si jí dokonce cení více. Je to kniha, ze
které se předčítá po večerech a ze které se věští při oslavách
nového roku. Stejně tak je mezi lidmi populární epos Šáhnáme, Kniha
králů, který popisuje předislámské hrdiny a jejich skutky. Lidé znají
tyto legendy a dokonce vám dokáží ze Šáhnáme zarecitovat celé pasáže.
Předislámské památky, coby symboly prastarého hrdého Íránu a jeho
tradic, jsou o všech velkých svátcích plné Íránců, kteří sem zdaleka
přijíždí obdivovat zašlou slávu Perské říše. Školní výlety
rozvážející děti po ruinách nejsou výjimkou. Výjimkou také není, když
uvidíte muslima se symbolem zoroasterského faravaharu kolem krku. Nehlásí se
tím k příslušnosti k náboženské menšině, ale vzdává tím hold
dějinám své země a jejím prastarým tradicím.

Autorka píše o dovolené v Íránu pro
CK Mundo

Čtěte také:

Mohlo by vás zajímat: