Ve zdravém těle zdravý duch

1. 3. 2001 | | Rozhovory, Sport

Mens sana in corpore sano. Tak praví latiník. Tak praví i ředitel Centra tělesné výchovy a sportu při VŠE Mgr. Miloš Pádivý, jehož příjmení jakoby ho k sportu přímo předurčovalo. S ním jsme si povídali o škole, o studentech, o sportu, o učitelském poslaní.

Mens sana in corpore sano. Tak praví latiník. Tak praví i ředitel Centra tělesné výchovy a sportu při VŠE Mgr. Miloš Pádivý, jehož příjmení jakoby ho k sportu přímo předurčovalo. S ním jsme si povídali o škole, o studentech, o sportu, o učitelském poslaní.

Jaké je postavení Centra tělesné výchovy a sportu k VŠE?

Celá léta jsme byli součástí 3. fakulty, kdy pro každou fakultu byl jeden člověk, který zajišťoval spojení se studijními referentkami a pedagogickým proděkanem. Pak, zhruba mezi léty 1991 a 1994, následovala fáze, kdy se rozhodovalo o naší existenci. Tehdy řada funkcionářů školy vyjížděla do světa a přivážela poznatky. A mezi nimi i ten, že tělesná výchova jako předmět v Rakousku, v Americe neexistuje. Ale už si nevšimli, že u každé zahraniční školy je sportovní komplex, že je běžnou hygienou fyzicko-duševní, jít se sebou něco dělat. Protože zdravý člověk, který dokáže rozdělit práci fyzickou a duševní, je platnější. Vedení školy si představovalo, že tělocvik nějakým způsobem naváže do fáze dobrovolnosti. Ale kde a s kým to budou dělat, o tom už řeč nebyla. To vše se spravilo během tří let, kdy jsme byli sledováni, jak hospodaříme, kolik lidí na tělocvik chodí. Pořád jsme někomu dokazovali, že to děláme pro studenty a studenty to zajímá. Naši pozici jsme uhájili a tahle fáze nám i prospěla. Změnily se tady určité zvykové záležitosti, kdy byl tělocvik povinný a učitel neměl obavu, že mu na hodinu studenti nepřijdou. Nyní jsme rektorátní pracoviště, které spadá pod pedagogického prorektora a funguje pro celou školu.

Vytváří vám VŠE dobré podmínky pro práci?

Dnes dokážeme udržet rozsah činností, ve srovnání s jinými školami, na relativně slušné úrovni a v relativně slušných podmínkách. Že bychom brečeli, to ne, ale že bychom mohli a chtěli tvořit víc, to ano. Jedna věc jsou provozní záležitosti, tam jsme s penězi spokojeni. Když si někdo dá tu práci a péči, tak si najde svůj sport a může se realizovat. Druhá věc je, že naše činnost je postižená tím, že nemáme nic vlastního a dojíždíme po celé Praze. Student si rozmyslí, jestli má jet na hodinu volejbalu a strávit při tom tři hodiny v tramvaji. Dříve byl povinný tělocvik a pevný rozvrh a fakulta dala studentům volný půlden na sportování. Spousta lidí dnes nechodí na tělocvik jenom proto, protože to prostě nestihnou.

Jak se vytváří rozpočet pro vaši činnost?

S prorektorem vytváříme rozsah naší náplně a tady se sestavuje i rozpočet. Ročně se vydá 1800 tis. Kč na pronájmy, protože škola nic nevlastní a 800 tis. Kč na materiál. Druhou část rozpočtu tvoří mzdové prostředky. Náklady na hodinu sportování jsou různé a velmi těžko se vzájemně porovnávají. Hodina v gymnastické hale se speciálním vybavením stojí např. 850 Kč. Pro kvestora je jednoduché říct, že při třiceti lidech, kteří tam chodí, si to nemůžeme dovolit. Kdybychom se však měli řídit při nabídce sportů jen podle finančních nákladů, tak je na škole samý aerobik, protože tam je rentabilita největší. Jestliže je však o gymnastiku zájem a kvalifikovaní učitelé mohou zajistit výuku, je důležité, abychom tomuto sportu umožnili u nás existovat. Pak se ale musíme vejít do stanoveného rozpočtu jinak asistentka Stejskalová musí vzít o 20 lidí víc na upažování.

Pozorujete na studentech změnu v souvislosti se změnami společnosti?

Studenti se změnili neuvěřitelným způsobem. K lepšímu. Drtivá většina se projevuje jako osobnosti, vědí co chtějí, jak toho dosáhnout, jdou za tím tvrdě, přímo, nekompromisně. Umí si spočítat, co jim škola dává. Co se týče nás, vědí, že za poměrně levný peníz dostávají službu, kterou by si někde těžko kupovali. Docházková aktivita studentů je způsobena i něčím jiným, jdou si prostě jen vyplavit endorfiny nebo udělat žízeň. Spousta z nich ale také uvědomuje, že by měli něco dělat, měli by o sebe pečovat a že je to potřeba. Vždyť dobrý kšeft se dělá na tenise a kdo nehraje squash je společensky nemožný… Obecně si myslím, že se studenti změnili k lepšímu. Není to bezejmenná masa šedi a moje zkušenosti z diskusí na hodinách nebo na kurzech jsou příjemné.

Mezi studenty se pohybujete po značnou část svého života. Jak ale hodnotíte svoje vlastní studentská léta?

No, bohužel, jako dávnou historii. Ale veskrze je hodnotím pozitivně, protože to byla doba úžasná. Scházíme se naprosto pravidelně, ve stále se zkracujících intervalech a je pro nás radostné zjištění, že z těch 25ti absolventů je nás pořád 20 ve školství. Což když nyní sleduji nové absolventy pedagogických škol, je hodnocení rozdílné. Ve školství zůstávají tak 3, 4 lidé, do 10 ti % maximálně. Náš obor byl příjemný jako studium a je si myslím i nadále, ale uživit se tím je dnes obtížné.

Souhlasíte s tím, že dnešní společnost vytváří podmínky a možnosti pro každého a záleží jen na osobní iniciativě a schopnostech jednotlivce, jak je dokáže využít?

Každý má dneska možnosti. Ale ne že teď, když je mi padesát, já se vším prásknu a půjdu dělat něco jiného. Vozit stolní oleje nebo prodávat kuřata? Nepůjdu. Můžeme se zamyslet nad tím, proč tedy kantoři vůbec zůstávají. Motivy jsou různé. Někteří dál ze setrvačnosti nebo že nic jiného dělat nemůžou, nechtějí, nebo z vyššího mravního cíle, protože se myslí, že tady našli svoje poslání. Nebo se živí něčím jiným, protože jinde si vydělají peníze, ale tady je to těší. Mě to strašlivě těší a těší mě to i za peníze, které bereme. Kantorská práce totiž nejde zhodnotit, jako když někdo dělá boty. Tady si člověk musí vnitřně přehodnotit, co získává v těch nehmotných statcích. V kontaktu s mladými lidmi nebo když vidím, jak se někdo naučí plavat, házet do koše nebo cokoliv jiného. Nebo když se studenti vrací a vzpomínají.

Myslíte si, že sport je v nějakém ohledu školou pro život?

Jak ve škole, tak ve společnosti, sport je jednou z mála disciplín, kde jsou dána pevná pravidla. Když do tebe strčím, tak jdu na 2 minuty ven. Když ale projedeš na červenou, tak tam nestojí pokaždý policajt a nesebere ti auto. Regulační a nápravný element funguje ve sportu dokonale. Výchovný význam sportu vidím v tom, že má pravidla a kázeň.

Máte nějaký oblíbený sport?

Ve sportu nemám úplně vyhraněno a myslím, že by ani nemělo být. Kantor musí umět přistoupit odborně k více věcem. Ale jinak mě láká všechno, co se děje v přírodě, na sněhu, na běžkách.

(Mgr. Pádivý si dal překapávanou neslazenou kávu a z misky si bral a louskal vlašské ořechy pro posílení nervové soustavy.)

Mgr. Miloš Pádivý (50 let) ukončil studium na FTVS v Praze v r. 1974 a již rok vyučoval v Boleslavi na učňovské škole. Jako pedagog působí na Vysoké škole ekonomické v Praze od roku 1974. V letech 1981 – 85 vyučoval na základě mezivládní dohody v Alžírsku na univerzitě v Konstantinu. Po roce 1989 si své odborné znalosti doplnil tříletým studiem na francouzsko-českém institutu řízení. V roce 1995 strávil tři měsíce na výměnné stáži ve francouzském universitním městě Grenoble.

Mohlo by vás zajímat: