Vítejte ve městě emigrantů

19. března 2009 – Cyril Vojtěšek
Studium v zahraničí - Reportáže

První pokus v loňském výběrovém řízení sice nejdříve nevyšel, ale v listopadu mě náhle překvapil telefonát, který mě vyslal do Anglie. S radostí jsem tedy odložil zakončení bakalářského studia a začal šetřit libry.

Mou cílovou destinací se stal Portsmouth – asi dvou set tisícové město ležící na jižním pobřeží Anglie. Jeho velká část se rozkládá na ostrově a zahrnuje i menší přístav, kde kotví i některé známé historické lodě. Město je také rodištěm několika významných osobností. Nejznámější je asi Charles Dickens a dlouho zde žil i Arthur C. Doyle.

Prospekty lžou

Až do Portsmouthu jsem dorazil bez problémů, a tak jsem si užil jen asi půlhodinové hledání koleje, která, jak se později ukázalo, byla hned vedle nádraží, kde jsem vystupoval. Anglické koleje jsou obvykle navržené tak, že každý student má vlastní pokoj a s druhými sdílí kuchyň, případně i koupelnu. To celé tvoří společný byt, kde nás je v mém případě pět.

Když jsem tam poprvé vstoupil, nemohl jsem uvěřit, že ty krásné, nové pokoje, jak jsem je znal z prospektů, kterými mě škola obdařila ještě doma, mohou být ve skutečnosti tak špinavé s odpadky, kam se člověk podívá. Po týdnu zde už ale můžu potvrdit, že člověk si zvykne na ledacos. Z uvedených prospektů jsem si také nenastudoval, že si budu muset obstarat vlastní nádobí, povlečení a mnoho dalších věcí, takže první dny se nesly ve znamení nakupování (nejcennějším úlovkem ovšem byla redukce do zásuvky pro napájení notebooku, kterou bylo obzvlášť těžké sehnat).

Jakmile jsem tedy uspokojil základní potřeby – jídla, tepla a internetu – začal jsem se více rozhlížet kolem sebe. O Portsmouthu jsem se dočetl, že je to město s nejvyšším počtem emigrantů v celé Anglii. Na univerzitě to pak platí dvojnásob, a tak i na seminářích s pár studenty jistě potkáte někoho z Afriky či Asie.

Bydlení za kvíz

Když už jsem zmínil školu, ještě víkend před tím, než začala, jsem se bavil tím, že v ní angličtí studenti moc času nestráví. Přednášky trvají jen padesát minut, začíná se v devět ráno a končí už v šest večer. A to se ještě ve středu učí jen dopoledne. Po prvním dni jsem ale svůj názor o náročnosti studia musel poněkud přehodnotit. Ve většině předmětů mě totiž čeká několik prezentací, případových studií a dalších prací. Navíc moje angličtina zatím není na takové úrovni, abych se mohl směle pouštět do diskuzí s místními studenty. Sebevědomí mi nezvýšila ani vyučující na prvním semináři. Když zjistila, že má ve třídě exchange studenty, ujistila nás, že si ověří, jestli jsme způsobilí navštěvovat její kurz.

Překvapivá byla pro mě také důslednost Angličanů, co se týká protipožárních opatření. Ještě doma jsem musel nastudovat několik textů o tom, jak se chovat při požáru a teprve po správném zodpovězení kvízových otázek mi byla zpřístupněna smlouva o ubytování. Na koleji má pak každý pokoj tepelná čidla, a když si tam tedy někdo zapálí cigaretu, spustí se poplach v celé budově, kterou musí všichni studenti ihned opustit. To je jistě rozumné, ovšem když se to naposledy stalo dvakrát v jednom dni, z toho podruhé v jednu hodinu v noci, přemýšlel jsem, jestli by to nešlo řešit jinak. Po úvodním „rozhlížecím“ týdnu tedy spolu s dalšími zahraničními studenty očekávám, co nám náš pobyt v Anglii nadělí. Bujaré víkendové pitky anglických prváků v nejrůznějších klubech do programu nezařadíme, ovšem bowling a návštěvu klasické anglické Inn (hospoda) si ujít nenecháme.

Související články:

• Na anglický fotbal za anglického počasí
• Bez francouzštiny přetržený řetěz nespravíte