Zelenkovi: Dávali jsme si rande na střeše školy

22. 6. 2005 | | Rozhovory, Zprávy ze školy

Vladimíra Zelenku upoutala výrazná studentka Marie, už když ji učil. Přinesli si ukázat fotky svých pejsků, dávali si romantická rande na střeše školy a dnes už jsou spolu skoro deset let. Oba mají velmi rádi zvířata. On dokonce natolik, že nechá komára napít své krve a pak ho opatrně sundá, aby mu neublížil. Kromě psa byste u nich doma našli tři akvária s rybičkami, šneky a ochočeného pouličního holuba.

Vladimíra Zelenku upoutala výrazná studentka Marie, už když ji učil. Přinesli si ukázat fotky svých pejsků, dávali si romantická rande na střeše školy a dnes už jsou spolu skoro deset let. Oba mají velmi rádi zvířata. On dokonce natolik, že nechá komára napít své krve a pak ho opatrně sundá, aby mu neublížil. Kromě psa byste u nich doma našli tři akvária s rybičkami, šneky a ochočeného pouličního holuba. Místo výročí slaví den, kdy Vladimír poprvé zaklepal u Marie a vzal ji na procházku se psem. Oba učí účetnictví. Pokud rádi tancujete, můžete se s nimi potkat na kurzech v taneční škole, kam spolu už delší dobu chodí. Zatím mají podle vlastních slov tolik aktivit, že nemají čas na to, aby si pořídili děti.

Co vás zaujalo na vašem partnerovi? Byla to láska na první pohled?

Ona: Na první pohled nebyla, byla jsem vychovávána tak, že kantor je něco jako rodič, vzor. Ale když přinesl ukázat psa, tak jsem ho začala vnímat jako člověka. Poznala jsem, že má hrozně rád zvířata, což je u mě to samé, a že je to strašně hodný člověk.

On: Myslím, že se to těžko zpětně říká. Vždycky byla aktivní při výuce, sympatická studentka. Seznámili jsme se přes naše pejsky. Líbila se mi, tak jsem začal debatovat o svém pejskovi a ona o svém. Takhle to začalo. Co k tomu dodat?

Kdy jste naposledy dostala od manžela květinu? / Kdy jste naposledy daroval manželce květinu?

Ona: Nedávno, 17. dubna. Měla jsem šestnáctého narozeniny.

On: Naposledy? Co je dneska za den? Čtvrtek? Tak to bylo v neděli. Bohužel musím konstatovat, že to bylo při speciální příležitosti, nebylo to spontánní. Měla narozeniny.

Jak jsou u vás rozděleny domácí práce? Pomáháte manželce? / Pomáhá vám manžel?

Ona: Na některé práce manžel je, takže je třeba i udělá. Na některé práce fakt není. Mění žárovky, to už se naučil. Umyje nádobí, ale teď už máme myčku, občas i vysaje. Většinu času se stará o naše zvířata, kterých máme spoustu.

On: Tak ona určitě řekne, že nepomáhám. Problém je v tom, že ani jeden, ani druhý domácí práce nestíháme. Ale pomáhám… V čem, to nevím. Ale nejsem ten manžel, který přijde a vyluxuje, uklidí, vymění žárovky, umí tamto a tohle. Jsem hodně nepoužitelný člověk. Neměli byste někoho, kdo by nám pomohl s úklidem?

Kdo je u vás „hlava rodiny“?

Ona: Mám takový pocit, že veškerá rozhodnutí visí na mně. Manžel to řeší takovou tou pozicí „když to rozhodnu já, tak je to špatně“. Když chce člověk slyšet jeho názor, tak to chvíli trvá, než to z něj vypadne. Co se týká zvířat, to rozhoduje automaticky, rychle a neřeší. Co se týká našich věcí, tak to konečné slovo asi fakt nechává na mně.

On: To je jak u Wericha. Já řeším zahraniční politiku a filozofické aspekty života a ona má na starosti peníze. Ale ne, není to tak. My jsme oba dva berani a každý si vládneme, nebo máme ten pocit. Z toho vyplývají takové zajímavě napjaté situace.

Jak dlouho působíte na VŠE? Pracoval/a jste předtím někde jinde?

Ona: Na škole jsem začala působit ještě když jsem studovala, jako bakalář jsem učila účetnictví na počítači. Když jsem školu dodělala, tak jsem na rok vypadla. Dělala jsem hlavní účetní v jedné akciové společnosti. V roce 1997 jsem uspěla v konkurzu a od té doby tady pracuji na plný úvazek. Samozřejmě mám ještě jednu práci mimo, jsem něco jako účetní poradce, v podstatě ale pode mě spadají všechny ekonomické činnosti v jedné maličké firmičce.

On: Na VŠE působím hodně dlouho. V roce 1985 jsem absolvoval, pak jsem šel na vojnu a od roku 1986 aktivně učím. Při škole jsem asi tři roky pracoval v Investiční poštovní bance. Samozřejmě člověk má věci ještě kolem, aby nežil jenom z tady toho. Jsem auditor a přednáším na volné noze.

Jste tu spokojen/a? Měnil/a byste, pokud byste se mohl/a vrátit v čase?

Ona: Jsou věci, které mě tu baví. Jsou také věci, kdy si člověk řekne, jestli má význam ještě tady být. Škola má pro mě jednu velkou výhodu. Tady nejsou píchačky, že musíte přijít v sedm ráno a v pět hodin máte padla. Tady si uzpůsobíte čas, můžete jít na hodinu vyvenčit psa a podobně.

On: Tak jak s čím. No, dobře se mi pohybuje spíš tam, kde jsou mladší lidi. Určitě bych změnil některé věci. Kdybych se mohl vrátit v čase, tak bych zvážil, jestli bych se chtěl zabývat ekonomikou ještě jednou a jestli bych se nechtěl zabývat čímkoliv jiným.

Vladimír a Marie Zelenkovi

Napadlo vás při vašich studiích, že tu jednou budete učit?

Ona: Už když jsme si hráli s dětmi na školu, tak na mě vždycky padla role kantora. Ale určitě by mě nenapadlo, že budu učit na vysoké škole. Vždycky jsem měla představu, že kantoři na vysoké škole toho musí vědět strašně moc. Když se chytrý student na něco zeptá, aby nebyli za úplné hlupáky a byli mu schopní něco říct. Brala jsem to jako nedostižnou metu. Pak to přišlo a nějak jsem se s tím poprala. Jak, to už by vám měli říci spíše studenti.

On: Napadlo. Studoval jsem tady tenkrát pedagogický obor. Dělal jsem pomvěda právě na katedře účetnictví.

Vedete si domácí účetnictví? Kdo ho vede?

Ona: Nevím, jestli se tomu dá říct účetnictví. Vedu si přehled o financích. U nás je to rozdělené. Co si vydělá manžel, je manželovo, a co si vydělám já, je moje. Určitý seznam věcí financuje manžel, určitý zase já. Já o svých financích přehled mám, takže když přijde 31. březen, tak na daně mám vždycky. Ovšem u manžela je to problém, kde na ty daně vzít. Naštěstí vždy našetřím tolik, abych mu byla schopná jakoby půjčit.

On: Nemáme domácí účetnictví. Všechno co mám, utratím. Chudák manželka na to vždycky jenom kouká. Nepatřím k těm, kteří dokážou hospodařit. Nebo možná dobře hospodařím, ale není to standardní přístup.

Kdybyste mohl/a vyrazit kamkoliv do světa, kam by to bylo?

Ona: Na Galapágy. Chystáme se tam v nejbližších letech jet.

On: Já už mám vybráno. Byli jsem tam čtyřikrát a už nechci nikam jinam jezdit. Je to Island. Zjistil jsem, že jsem Islanďan, který se omylem stal Čechem. Zaujalo mě tam úplně všechno. Rád bych tam zůstal i na pořád. Třeba ekonomka v Rejkjavíku by mohla mít zájem o někoho na účetnictví.

Máte už nějaké plány na léto?

Ona: Tím, že dělám sport, mám to léto hodně zasekané – tancem, softbalem. Letos se chystáme, že strávíme trošku víc času i na chalupě. Poslední dva roky jsme vůbec neměli čas tam být.

On: Právě ani moc ne. Rozhodli jsme se, že už nepojedeme na Island, ale někam jinam, nebo zůstaneme tady. Mám už ale abstinenční příznaky, jel bych hned na ten Island.

Těšíte se na „den první fakulty“? Budete se účastnit nějaké sportovní aktivity?

Ona: Sportovní aktivity ne. Zaujala mě akce, kdy Yemi (známý tanečník a cvičitel aerobiku – pozn. red.) bude předvádět tanec. Pokud nám vyjde chvilka, tak se tam určitě podíváme.

On: Ne, zúčastňovat se nebudu, nemám na to čas. Radši si vezmu práci domů a budu přemýšlet o odborných věcech.

Sportujete rád/a?

Ona: Preferuji softbal, který beru hrozně vážně. Hraji za matfyz pražský přebor, krajskou soutěž. Jsem registrovaný hráč, hrozně to prožívám. Dokonce jsem se vloni dostala do základní sestavy. S manželem se snažíme tancovat, není to závodní tanec. Jen se udržujeme, abychom byli schopni se trochu hýbat. V rámci doplňkových akcí jdu občas na squash, zahraji si florbal.

On: Manželka jo, hodně. Teda vy na mě vlastně mluvíte slovensky. Takže se ptáte jen na mě. Rád bych sportoval, kdybych na to měl víc času. Vybral bych si curling, je to takový elegantní sport. Neumím ho, ale myslím, že by mě bavil.

Jakou hudbu posloucháte? Shodnete se s partnerem?

Ona: S partnerem se neshodneme, to vám můžu odpovědět hned. Partner miluje islandskou hudbu. Dokonce má svůj pořad, pouští hudbu v klubu. U mě je to takový všehomix. Líbí se mi melodická, rytmická hudba. Vyhraněný styl ale nemám. Manžel vždycky pozná, jaké CDčko mi má koupit třeba k Vánocům. Nevím, jak to dělá.

On: Poslouchám všechnu hudbu. Neposlouchám dechovky, ani obyčejný popík. Pak už snad všechno. Jestli se shodneme? Jak v čem. Mluvíme o hudbě? Ona většinou poslouchá věci, které mě neurážejí, ale sám bych si je nekoupil. Ona zase respektuje, že poslouchám takové divné věci.

Čím by vás manžel/manželka dokázal/a nejvíce překvapit?

Ona: Určitě by mě něčím překvapit mohl, ale teď mě taky nic nenapadá, ještě zapřemýšlím. Překvapilo by mě, kdyby byl třeba manuálně zručný. To mě ale nemůže překvapit, protože to on být nemůže.

On: Tuhletu otázku tam měli i Janhubovi. To jsem si měl připravit. Aha, už vím. Kdyby se rozhodla, že na Island pojedeme.

Čím byste manžela/manželku nejvíce překvapil/a?

Ona: Já si myslím, že jsem takový ztřeštěnec, že už ho nemůže překvapit vůbec nic. On je hrozný pohodář, ať udělám, co udělám, tak to vždycky vezme.

On: Tak to nevím. Kdybych přestal kupovat za ohromný prachy knížky a cédéčka. Tam padají ty peníze.

Jste dochvilný/á?

Ona: No, to nejsem. Ale to není ani manžel. Nechodíme schválně pozdě, ale program na každý den je vždycky strašně časově napnutý. Nerozumím lidem, kteří mají někam přijít a jsou tam o čtvrt hodiny dříve. Máme strašně moc aktivit. Já třeba ten sport, zvířata, dvě práce. Vždycky to našponuju úplně přesně, abych přišla včas. Život ale nejde tak, aby vám to přesně klaplo. Nedělá mi ale dobře chodit pozdě.

On: Ne. Ani jeden z nás. To je duševní indispozice. Všichni studenti to vědí moc dobře. Kdybychom měli přijít na jedenáctou, tak se nás ve tři čtvrtě na dvanáct dočkáte.

Mohlo by vás zajímat: