Volný prostor

14. 9. 2003 | | Nezařazené

Když máte sedět tři hodiny sám v opuštěném autobuse a nechce se vám moc spát, třebaže je tma, zkuste jen tak sedět a nechat všechno volně plynout. Na Žižkově vypnuli proud, jedeme kolem, ta neplánovaná večeře u svíček. Přemýšlejte si. Máte? Jenom tak si sedíte a přemýšlíte. Nasadíte si sluchátka a jedete dopředu. Kolem se míhají obrovské stíny, takovou Prahu už asi v životě neuvidíte, ale… Najednou vám to ani moc nevadí.

Když máte sedět tři hodiny sám v opuštěném autobuse a nechce se vám moc spát, třebaže je tma, zkuste jen tak sedět a nechat všechno volně plynout. Na Žižkově vypnuli proud, jedeme kolem, ta neplánovaná večeře u svíček. Přemýšlejte si. Máte? Jenom tak si sedíte a přemýšlíte. Nasadíte si sluchátka a jedete dopředu. Kolem se míhají obrovské stíny, takovou Prahu už asi v životě neuvidíte, ale… Najednou vám to ani moc nevadí.

Co kdybych už v životě nespatřil ji? Co bych si počal? Co když se to všechno v jednom bodě nepovede a já budu najednou úplně někde jinde, mezi cizími lidmi, a ona také? Co se stane až vyletím ze školy a najednou se s ní budu moct vídat

jen jednou za čas? Co se stane až mě vezmou na vojnu, na celý rok, bez ní? Co když se nezblázním a budu to muset vydržet s čistou hlavou? Jak bych to své malé já mohl nahradit něčím jiným? Chce se mi?

A silnice pokračuje dál, nevzrušeně si řeší svoje vlastní problémy, řidič si nevšiml těch klapek, co mám na uších, a pustil mi rádio. Nalevo na předním skle vítr rozhání několik stružek. Za nimi vypadají světla jinak, rozostřená, nejistá. V tu chvíli se nemohu soustředit na nic okolo, všechno je v pohybu a zakryté…

Zavírám oči.

Utíkám s tebou na jedno hezké místo. Je jaro, sluneční paprsky daly mýtině ráno a já se vracím domů s bohatým úlovkem. Procházím svou bezinkovou stezkou, kolem louky, jak tě tam čas od času beru. Vždycky mi tam zpíváš to, co napíšu. Dneska stála na našem místě liška, ani se mě nelekla, ale nenechala se pohladit. Našel jsem ty velké listy, jak jsi chtěla, nesu jich plnou náruč. Když vycházím ze stezky, slyším tvůj hlas. Všechno je tady tak čisté a ty uklízíš. Vyhodila jsi na větev kožešinu, aby do sebe nasála trochu ranní pohody. Na ohni mi vaříš polévku, pěkně hustou. Ty rybičky ti tam přihodím, neboj. Anebo je nechám na večer a sním to ovoce, co přinesly děti. Chtěl jsem jenom, abys věděla, že jsem za to všechno moc rád. Za to, že žiju, za to slunce nahoře a trávu pod svýma nohama, za to, že tě teď můžu obejmout a

nemyslet na nic jiného. A vím, že ty se na mě spiklenecky usměješ, tak to umíš jen ty, a vyčteš mi, že jsem těch listů přinesl málo. Pokrčím rameny. Miluju tě, lásko, pojď ke stolu!

Mohlo by vás zajímat: