Vzpomínky na studium starší více než 50 let – část II

3. 5. 2019 | | Názory Hl. rozhovor (5)

Autorem článku je Štěpán Bittner, bývalý student VŠE a redaktor časopisu EKONOM

První část článku si můžete přečíst zde. 

Na VŠE se samozřejmě vyučovaly i cizí jazyky. Kromě ruštiny, která byla povinná pro všechny, byl předepsán i další jazyk (například angličtinu, němčinu nebo francouzštinu). Studenti zahraničního obchodu pak měli povinné dva cizí  jazyky. V porovnání s dnešními absolventy byla tehdy jazyková vybavenost daleko horší, ať už to bylo kvalitou tehdejších učitelů, vybaveností a technickými možnostmi kateder nebo prostým nezájmem studentů. U nich byla možnost dalšího uplatnění jazyka v praxi vzdálenou možností. Kdo se tehdy mohl dostat na západ, natož se tam uplatnit v praxi ? Tomu věřil jen málokdo.

Co je s dneškem naprosto nesrovnatelné, jsou tehdejší podmínky a prostředky pro studium. Výpočetní technika byla ještě v plenkách, neexistovaly počítače, internet ani mobily. Pro dnešního studenta je to nepředstavitelné, prostě pravěk. Měli jsme problém vůbec získat kvalitní skripta a učebnice a o zahraniční literatuře nemluvě. Vzpomínám si, že za mého studia byl ve škole instalován sálový počítač ruské výroby MINSK. Tento kolos pracoval na principu děrných pásek a zabíral dvě nebo tři místnosti. Často se porouchal nebo se přehříval. Z bránického pivovaru se proto přivážel led, kterým se obkládala a chladila vzduchotechnika. Do sálů se vstupovalo v bílých pláštích, galoších a čepičkou. Připadal jsem si jako lékař. Dnes je to k smíchu. V porovnání se západní výpočetní technikou je to neskutečné. Tehdy ale existovalo embargo, které západním  státům zakazovalo vývoz výpočetní techniky do zemí východního bloku.

Snem všech mladých mužů byla modrá knížka

Příjemným zpestřením studia byla tělesná výchova. Tělocvik nešel ovlivnit ideologicky a byla při něm zábava. Každý si vybral sport, který ho zajímal (například fotbal, volejbal, turistiku, vodáctví nebo lyžování). Součástí výuky byly i výcvikové kursy. V létě se jezdilo do Dobronic u Bechyně, kde na Lužnici měla škola své středisko a v zimě pak na hory.

V mém vzpomínání bych neměl vynechat i brigádu. Před nástupem do prvního ročníku studenti absolvovali povinnou brigádu. Myslím že byla čtrnáctidenní a především zemědělská.  Náš budoucí tzv. kruh sbíral brambory v Hartmanicích na Šumavě nedaleko Sušice. Ani nevím, jestli jsme za to vlastně dostali peníze, každopádně jsme dostávali stravu i nocleh zdarma. To bylo prima. Poznali jsme se navzájem s budoucími spolužáky a zažili legraci.

Váhal jsem, jestli stojí za to napsat něco o specifické katedře, a to katedře vojenské. Nakonec mi to nedalo. Pro neznalé je třeba vědět, že tehdy existovala povinná dvouletá základní vojenská služba. Snem všech mladých mužů byla tzv. modrá knížka aneb zproštění vojenské služby ze zdravotních důvodů.  Způsobů bylo několik: skutečný zdravotní problém, simulace nemoci, podplácení doktorů. Někomu se to povedlo, většina však měla smůlu. Pro studenty vysokých škol byla vojna rozložena tak, že v průběhu studia chodili jednou týdně na vojenskou katedru a po absolvování šli převážně v hodnosti četaře na vojnu na jeden rok. Říkalo se jim špagáti. Stávali se z nich většinou velitelé družstev nebo čet. Výhodou bylo, že se na vojně již nesetkali s buzerací nebo šikanou, která bývala tehdy běžná.

Každý čtvrtek jsme chodili na vojenské cvičení

Vojenská katedra bylo něco tak neskutečného až absurdního, že by se o tom dala napsat kniha. Už samotní důstojníci v rolích učitelů.  Většinou to byli až na výjimku neschopní lidé, kteří se na vojně z různých důvodů neuplatnili, ať pro neschopnost (dal by se použít i jiný výraz, ale nechci urážet), šikanu vojáků nebo proto, že vedení armády už nevědělo co s nimi. Traduje se například, že jeden z důstojníků katedry sloužil na západní hranici a z horlivosti nebo z hlouposti nechal sestřelit zemědělské práškovací letadlo zvané Čmelák. Jestli to je pravda, nevím. My jsme byli cvičeni (to je ovšem příliš silný výraz) jako týlové vojsko. Každý čtvrtek jsme si navlékli šílenou kopřivovou uniformu (asi skutečně z kopřiv, protože hrozně štípala) a šli jsme cvičit. Většinou jsme bývali na přednáškách na katedře, někdy jsme šli i do Motola na tzv. cvičák. Tam jsme také stříleli, ale jen slepými náboji, jinak by to mohlo špatně dopadnout. Pohled na individua, která se pohybovala po Praze ve vojenském, musel být pro kolemjdoucí nezapomenutelný.

Tak to byly mé vzpomínky, tedy alespoň část z nich. Bohužel,  rozsah a formát tohoto příspěvku je limitován možnostmi webových stránek, proto se nemohu příliš rozepisovat. Mám toho však připraveno daleko víc, s čím bych se chtěl se čtenáři podělit. Nemyslete si, že u nás to v té době vypadalo jako v Severní Korei (i to jsem mezi mladými zaslechl). Třeba vás, milí čtenáři, bude zajímat  aktivita studentů v letech 1967-69, časopis EKONOM, studentské hnutí, ARS, SVS, v neposlední řadě pak život studentský, život veselý. Také to, jak jsme žili na koleji i mimo ní. Takže, pokud vás, milí čtenáři, moje vzpomínky zaujaly a rádi byste si přečetli více, rád vyhovím. Slibuji, že už budou veselejší. Ozvěte a já budu rád s vyprávěním pokračovat.

Štěpán Bittner, bývalý student VŠE

Mohlo by vás zajímat: