Zabíráte místo našim hostům. A co studenti, mají si kam sednout?

31. 3. 2016 | | Názory bar

Znáte to, plná škola. Kafe v jedné ruce, notebook v druhé, taška přes rameno nebo batoh na zádech. A stejně jako hladový tygr hledá potravu,  s takovým zaujetím vy hledáte místo k sezení. SB – plno. RB první a druhé patro – plno. Kam teď?

Obecně si myslím, že ve škole je míst na sezení dost. Je tu ale také dost studentů, přirozeně víc, než míst na sezení. Tak nevím, jestli vždy chodím ve špatný čas nebo jsou lidé kolem mě tak zaujatí svým studiem. Nicméně všude bylo plno.  Já a mé napůl nedopité kafe, osamoceni v prostoru, s půl hodinou k zabití.

Naštěstí mi to dopoledne vysvitla naděje – v eRBéčku je místo v kavárně! Stejně tu mám za 20 minut domluvený sraz, tak to beru všemi deseti. Sedám a vytahuju noťas. Asi po pěti minutách ke mně dojde slečna: „Budete si něco objednávat?“ „Ne, zatím děkuji, na někoho čekám,“ říkám a chci se vrátit k práci.

Zdá se ale, že ji moje odpověď neuspokojila. Přeřadí na útočnější tón a začíná konstatovat fakty: „Já jen, že vidím, že jste si přinesla svoji kávu. Tak pokud si nic objednávat nebudete, tak kdybyste si šla sednout někam jinam.“ „Prosím? Tohle je přeci ale prostor školy.“  Od protistrany přichází zamračení. Moje odpovědi ji stále neuspokojily. Tón přidává na nevraživosti. „Ale vy tu máte kafe, které jste si tu nekoupila a naši hosté si tu nemají kam sednout.“

Rozhlížím se po třech prázdných stolech a mrknu ke kase, kde ve frontě stojí přesně nikdo. „Pokud sem někdo přijde, objedná si a bude si sem chtít sednout, ráda mu místo uvolním.“ Teď už se slečna tváří jako klubový vyhazovač (obecně též známý jako nejdůležitější osoba na světě). „Oni si sem ale nesednou, když je tu obsazeno. Prosím, abyste tedy odešla.“ Po celou konverzaci držím v ruce telefon, tak využívám situace. „Můžu si zavolat?“ Přichází už jen chladné: „Ano, ale pak odejděte“. Slečna s úšklebkem vítězoslavně odchází. Asi se jí podařilo něco prokázat.

Tak se vracím ke svému původnímu plánu a volám. Asi tedy nechápu smysl školní kavárny. Je tohle území někoho jiného? Ne, jsem stále ve škole. Možná mám ještě zbytek kafe odjinud, ale schůzku s kamarádkou mám domluvenou tady a třeba by si něco objednala. Slečny zaměstnává přestávkový nával. Ale ty prázdné stoly se nezaplnily, ba právě naopak – většina studentů odchází na přednášky. Nově příchozí si svoji svačinku pyšně odnáší s sebou. Teď se usmívám já nad vzniklou ironií.

12914810_10207644727909866_1928772859_o

Takovéto chování pochopím, kdybych přišla se svým jídlem do restaurace a bez okolků bych se jím začala ládovat. To se přeci jen nedělá. Pro kavárnu v prostorách školy a způsob a tón jednání slečny takové pochopení nemám. Jenže se mi po těch letech zdá, že café RB má svá vlastní pravidla. Ale kde to jsme? Tohle přeci není restaurace, do které se vchází z ulice, ale studentská kavárna. Kolikrát tu vidím studenty s notebooky nebo zápisky a do objednávání nápojů se nikterak nehrnou.

Opravdu nevím, kdo jiný do kavárny chodí než studenti nebo zaměstnanci školy. Na univerzitě je restaurací dost a v žádné jsem takový problém nezažila. Okolní svět tu opravdu začíná a končí na prahu dveří.  Slyším, jak mě slečny ne příliš diskrétně pomlouvají. Teď mají čas, protože už tu zase nikdo není. Ke mně už ale nejdou.

Celou dobu za mnou sedí slečna a počítá. Papíry se jí válí po celém stole. Marně hledám nějaký nápoj nebo koláč vedle ní. Nemá ho, protože si sem asi také přišla jen sednout. Ji ale nikdo nevyhazuje ani se jí neptá, zda si něco objedná. Opodál ševelí další skupinka studentů. U prázdného stolu. Tak si říkám, že nejsem jediná, kdo dnes nenašel jiné místo. Mám si tedy příště sednout radši na schody?

ČTĚTE TAKÉ

Pravidla kouření kolem školy: Cigareta je povolena jen na dvou místech

Pro toho nejlepšího poradce jsme už nebyli dost dobří

Duel: Měla by města přísněji regulovat reklamu v ulicích?

Mohlo by vás zajímat: