Zbývá přesvědčit k třídění zbylých třicet procent obyvatel

21. 10. 2009 | | Rozhovory

Třídění odpadu je individuální rozhodnutí každého z nás. Na to,
jestli by k tomu měl být člověk finančně motivován a zda je dobrý
nápad třídit bioodpad, jsme se zeptali Jana Slavíka z katedry ekonomiky
životního prostředí.

Vy osobně odpad třídíte?
Ano, samozřejmě. Myslím, že je to první věc, kterou člověk dělá, pokud
má kladný vztah k životnímu prostředí. Rozhodně pro mě však
nejdůležitějším důvodem není strach z vyčerpatelnosti zdrojů či
snížení množství odpadu ukládaného na skládku. Třídím věci, které
mohou být využity na výrobu dalších produktů.

Třídí občané v České republice dostatečně?
Češi třídí v porovnání s ostatními státy Evropské unie velmi
zodpovědně a nadprůměrně. Samozřejmě není úplně na místě porovnávat
nás zrovna s Německem či Rakouskem, kde systém třídění má podstatně
delší tradici. I u nás však vykazujeme růst v procentech třídící
populace a v objemu vytříděných materiálů. Chce to jen čas, aby mohly
informační kampaně a reklamy ještě více zapůsobit na ty, kteří
v současné době z různých důvodů netřídí, což je u nás asi
třicet procent obyvatel. V Rakousku i Německu je navíc odlišná metodika
sběru dat, takže pesimistické výroky Hnutí Duha nejsou zcela
na místě.

Pozn. red.: Hnutí Duha na svých webových stránkách uvádí, že
v ČR se recykluje necelých dvacet procent komunálního odpadu, zatímco
v sousedním Rakousku či Německu kolem padesáti procent. Pro zlepšení
situace navrhují, aby základní recyklační služby byly přístupné
v každém městě či obci, byly zavedeny vyšší poplatky za spalování a
skládkování odpadu a motivační poplatek pro obce tak, aby to samozřejmě
zvýhodnilo ty, kde se třídí více.

Co podle vás české občany k třídění motivuje?
Určitě vnitřní přesvědčení, že třídění odpadu je základní věc,
kterou mohou udělat pro životní prostředí. Někdy se ve studiích zmiňují
další motivy, jako úspora primárních zdrojů či snaha přispět ke
snížení množství odpadu ukládaného na skládky či toho, který je
energeticky využívaný. Ať už jde ale o jakýkoliv stimul, důležité je
chápat souvislosti, protože otázku odpadu není možné vnímat bez ohledu na
další problémy životního prostředí. Například vymývání kalíšků od
jogurtu je z hlediska recyklace zbytečné a navíc vede k plýtvání
s vodou. Stejně tak svoz vytříděného odpadu má nezanedbatelný vliv na
životní prostředí v podobě emisí do ovzduší, hluku a spotřeby
pohonných hmot. Pozitivní dopad recyklace na životní prostředí tak může
být pouhou fikcí.

Nicméně stále se najde skupina lidí, kteří
netřídí.

Většinou nejsou přesvědčeni o tom, že by to mělo smysl. Zajímavý je
i argument o dostupnosti sběrných nádob. Všeobecně se má za to, že
člověk ocení, pokud se popelnice na tříděný odpad nachází co
nejblíže. Ale i to je omyl. Poslední studie ukázaly, že lidem nevadí
ujít s odpadem 115 metrů, avšak vadilo by jim mít popelnice pár metrů od
oken. Je to logické. Řada respondentů v šetřeních uvádí, že je omezuje
hluk působený vhazováním skla do nádoby. Ten v brzkých ranních hodinách
může být hodně nepříjemný, stejně jako průjezd svážecích
nákladních aut.

A takzvané finanční stimuly by tyto lidi mohly motivovat? Kdyby
například platili za směsný komunální odpad podle jeho množství, nevedlo
by to k většímu třídění?

Ano, motivovalo by to ty, kteří doteď netřídili. Naopak by to mohlo
demotivovat ty, kteří třídí, protože chtějí a jsou vnitřně
přesvědčeni, že tak pomáhají přírodě. Opět je třeba sledovat problém
v širších souvislostech. Zavádění poplatků podle vyprodukovaného
množství odpadu má velice často za následek vznik černých skládek,
přeplňování odpadkových košů u zastávek MHD a na jiných veřejných
prostranstvích či pálení odpadu doma v kamnech.

Důležitou součástí recyklace je trh s druhotnými surovinami,
aby vytříděné složky odpadu našly využití v průmyslu. Myslíte, že
i v této oblasti náš systém funguje?

Trh s druhotnými surovinami pracuje, ale je otázkou, do jaké míry obchod
s recyklovaným papírem, sklem či směsnými plasty funguje spontánně či
jako důsledek regulace nabídky (pozn. Evropská komise předepisuje členským
zemím povinnost recyklovat obalové odpady, čímž vytváří umělou nabídku
těchto surovin na trhu). Problém je v tom, že se neustále ptáme, jak
motivovat lidi, aby více třídili, ale uniká nám, že je třeba věnovat
pozornost také poptávce po recyklovatelných surovinách.
Například ekonomická krize, respektive krize na trhu druhotných surovin,
ukázala, jak snadno může systém kolabovat, pokud vytříděný materiál
odmítne Čína jako hlavní odběratel evropského rycyklovatelného odpadu.
A jelikož se ho do Číny vozí více jak padesát procent, co s ním potom
budeme dělat? Skladovat ho nemůžeme dlouho, protože například čím déle
je skladován sběrový papír, tím více jeho kvalita klesá. Kolaps poptávky
po recyklovatelných surovinách v důsledku ekonomické krize vyvolává na
úrovni Evropské komise snahy ovlivňovat i stranu poptávky. Neefektivnost
jedné regulace vede k regulaci další, která má tu původní napravit.
Důsledkem je regulační spirála.

A bez dotací by systém fungovat nemohl?
Samozřejmě mohl, pokud by se to výrobcům vyplatilo. Na trhu mezi sebou
konkurují druhotné suroviny a primární suroviny. Výrobci sami od sebe budou
samozřejmě používat ty, které budou levnější. Vysoké ceny ropy jsou
dobrým tržním motivem k tomu využívat vytříděné plasty. Vysoké ceny
dřeva zase „nutí“ zpracovávat vytříděný papír.
Mám ještě jeden příklad ukazující, jak se systém může zhroutit, pokud
se příliš zajistí dotacemi. Když zavládlo přesvědčení, že třídit by
se měl také bioodpad, bylo třeba vymyslet, kde ho využít. Obce, ale
i další subjekty, tedy začaly budovat kompostárny. Ovšem po kompostu
nebyla poptávka od hlavního odběratele – zemědělského sektoru, protože
byl v porovnání s hnojem a kejdou příliš drahý. Aby se celý proces
sběru a kompostování zaplatil, zavedl stát finanční podporu pro jeho
odběr zemědělským sektorem. Zvýšený zájem o kompost motivoval
i soukromé osoby začít budovat kompostárny jako podnikatelský záměr.
Následně však byly podpory zrušeny a tím i zájem zemědělského sektoru.
Kapacity na využití bioodpadu vytvořené v mezidobí zůstaly nevyužity a
veškeré investice se tak rázem staly utopenými Je to prostě
začarovaný kruh.

Myslíte si ale, že recyklace má smysl?
Ano, to jednoznačně.

Jan Slavík vystudoval VŠE a nyní působí na katedře
ekonomiky životního prostředí. Je ředitelem pro rozvoj zahraniční
spolupráce v Institutu pro ekonomickou a ekologickou politiku
Národohospodářské fakulty VŠE a současně spolupracuje se zahraničními
výzkumnými pracovišti INFA Ahlen a IÖR Dresden. Dlouhodobě se zabývá
problematikou odpadového hospodářství.

Mohlo by vás zajímat: