Žiji v Brazílii, ale mé srdce patří Asii

23. 3. 2009 | | Kariéra, Rozhovory

Jana Chaloupková studovala na VŠE Mezinárodní ekonomické vztahy
v magisterském studiu. Vždycky ji lákaly dálky a nové destinace. Prožila
proto nádherná léta v takových zemích jako je Thajsko či Filipíny. Nyní
působí na ambasádě v Brazílii. Rozhodla se pro návrat na VŠE a
pokračuje kombinovanou formou v doktorském studiu stejného programu. Svou
disertační práci zaměřila na svou oblíbenou jihovýchodní Asii.

Váhala jste, nebo jste byla ihned pro odjet za prací daleko ze
země?

Daleko z Čech jsem pracovala již dříve, v Thajsku a na Filipínách,
takže to pro mne nebylo nic nového. S Brazílií jsem trochu váhala.
Brasilia je umělé město, a jak jsem tušila, je to cítit dodnes. Na ulici
nepotkáte nikoho, žijí tu prakticky jen lidé z administrativy a politiky.
Brasilia nemá normální život jako Praha či jiná brazilská města, je tu
smutno.

Jaké pozice jste zde zastávala a máte ještě možnost
kariérního růstu?

V Brazílii jsem první tajemnicí na velvyslanectví. Možnost růstu je, ale
člověk na ni musí pracovat, například absolvovat různé kurzy, splnit
výjezdy v zahraničí s dobrým hodnocením a případně další
požadavky.

Využila jste znalosti nabyté na VŠE?
Studium bylo rozmanité, tudíž se hodilo v různých oblastech –
obchodní, právní i jazykové. Praxe a škola se ale vždy trochu liší,
dobré je vše kombinovat.

S jakými problémy se na ambasádu obrací turisté a naopak jaké
jsou její povinnosti vůči vlasti?

Turisté často ztrácejí pas, peníze, občas mají nehodu, někdy dojde
i k vážnějším případům s úmrtím. Jiní překročí zákony a
ocitnou se ve vězení, agenda je velmi pestrá. Velvyslanectví plní svoji
funkci politickou, konzulární, obchodní a kulturní. Jeho činnost je velmi
rozmanitá, reprezentuje Českou republiku a podporuje bilaterální vztahy.

V souvislosti s předsednictvím naší republiky Evropské unii
(EU) – čekaly či čekají Vás nějaké zvláštní povinnosti?


Samozřejmě, organizují se schůzky velvyslanectví EU v místě a
koordinují se společné aktivity. Samotná ambasáda organizuje řadu akcí na
propagaci České republiky a EU, agenda je velmi rozmanitá.

Líbí se Vám Brazílie? Mám tím na mysli prostředí, obyvatele,
krajinu.

Brazílie je rozlehlá a velmi zajímavá, každý federální stát je jiný,
cestování zde je ovšem velmi drahé. Problémem je také velká kriminalita,
stále musíte dávat pozor. Pokud jdu pěšky, vycházím zásadně bez
šperků, hodinek a dalších cenností. To například v jihovýchodní Asii
nebylo, tam jsem vyrážela večer pěšky i se zlatými šperky. Zajímavé je
Rio de Janeiro a jeho zákoutí s plážemi, vodopády Iguacu na jihu země,
Amazonka s okolním pralesem i samotné hlavní město – moderní
architektura Oscara Niemeyera, kterému je nyní 101 let.

Mohla byste jmenovat nějaké rozdílné rysy české a brazilské
kultury? Říká se, že čas nic neznamená, kamarád mi tuhle říkal, že si
objednal v Brazílii opraváře na sobotu osm ráno, v osm ráno přišel, ale
v neděli.

S časem je to opravdu trochu problém, vše začíná v Brazílii pozdě,
dokonce i koncerty v Národním divadle. Také je tu velká kriminalita,
člověk se musí mít na pozoru a ne moc důvěřovat. Brazilci jsou ale hodně
veselí, mají rádi hudbu a tanec, dá se s nimi zažít spousta legrace.
Líbí se mi jejich barevná móda a úsměv na rtech, ten u nás často
chybí. Co se mi naopak nelíbí, je například přelétavost mužů i žen,
přílišná volnost ve vztazích. A také to, že si Brazilci často myslí,
že bílý Evropan má spoustu peněz a ty je třeba z něj získat. S tímto
se asi setkáte v mnoha turistických místech, ale zde mne to potkalo
častěji než jinde.

Prožila jste si kulturní šok?
Vzhledem k tomu, že jsem již v dalekých krajinách pracovala, tak ne.
Chybí mi zde ale asijská dochvilnost, uctivost, jemnost. Mně osobně vyhovuje
více charakter lidí z jihovýchodní Asie. Brazilci mají mnoho temperamentu,
který jde někdy bohužel negativním směrem.

Jak trávíte volný čas? Jezdíte někdy domů?
Volného času mnoho není, snažím se pokročit s disertací, ale
momentálně pracuji často i v noci a o víkendu. Jsem hodně unavená,
s předsednictvím v unii je i více aktivit. Kontakt s domovem je také
omezený, je to příliš daleko. Jezdíme na lékařské prohlídky, pracovní
jednání, uteče to jako voda.

Pomýšlíte na návrat nebo chcete raději zůstat v Jižní
Americe?

Pobyt záleží na pracovním vyslání, tento rok bych určite ještě měla
zůstat zde. Budoucnost – uvidíme, záleží i na štěstí. Každopádně
mé srdce zůstalo v Asii.

Jaká nálada byla na VŠE po revoluci?
V době revoluce se vše měnilo – pojetí studia, rozvrh předmětů,
jejich náplň, bylo to dynamické období. Na inženýrské studium ráda
vzpomínám, vyučující měli o studenty zájem, dokázali ocenit, pokud se
někdo studiu opravdu věnoval a projevil hluboký zájem, motivovali. Určite
to pro ně zpočátku nebylo jednoduché, neboť neexistovala nová skripta a
učebnice, museli si vytvářet podklady k výuce často sami, využívali
zahraniční materiály.

Jestli se na VŠE občas pohybujete, máte třeba pocit, že se lidé
jinak oblékají? Nebo že jsou na pohled jiní, než bývali?

Nyní se už na VŠE moc nedostanu, pracuji daleko a i v době, kdy se
pohybuji v Praze, nemám čas na další aktivity. Celý den jsem
v kanceláři a ve večerních hodinách už je méně kurzů. Přijde mi, že
celkově je život uspěchanější, než byl před pár lety. Člověk by si
měl ale vždy najít čas na blízké, na to, aby pomohl ostatním a nemyslel
jen sobecky na svůj vlastní prospěch a kariéru. Oblékání – to si moc
nevybavuji, ale celkově mi přijde, že Češi o svůj zevnějšek dbají
méně než mnozí cizinci. Pokud žijete v zahraničí, zpravidla poznáte
Čechy už z dálky. Dříve jsem pracovala na Filipínách a Filipínci
říkali, že bílí lidé zapáchají. Když jsem se vrátila do Prahy,
uvědomila jsem si, že mají pravdu – v létě mnoho osob nepoužívá
deodorant a v tramvaji se vztaženou paží zavání na hony daleko. Asiaté se
sprchují i třikrát denně a i ti nejchudší mají čisté oblečení a
nejsou cítit.

Proč jste se rozhodla pro doktorandské studium?
Myslím, že člověk by se měl vzdělávat po celý život. Studium je
permanentní proces, realita kolem nás se neustále mění, je dobré si
rozšiřovat obzory, poznat nové a své znalosti zase předávat dalším.

Jak jste se dívala na svět, když jste šla studovat vysokou
školu? Proč diplomacii, s jakou představou jste ji šla
studovat?

Vždy mne lákaly daleké země, exotika a teplo. Mezinárodní vztahy a
diplomacie pro mne znamenaly možnost práce v zahraničí a přitom stále
dělat něco pro moji vlast – Českou republiku. Vždy se mi podařilo
pracovat ve státech opravdu exotických, dalekých, tropických, barevných,
s příjemnými a veselými lidmi. Myslím, že je důležité cestovat, a to
s otevřenými smysly a vnímat to, co může náš život vylepšit.

Co myslíte, že by Češi měli na sobě ještě
změnit?

V mnohém si můžeme vzít z jiných zemí příklad, v mnohém zase oni
z nás. Z destinací, které jsem navštívila (Thajsko, Filipíny,
Brazílie), bych do Čech dovezla více optimismu, přátelství,
kolegiálnosti, veselosti, ochoty pomáhat ostatním a držet při sobě.
Mnohokrát se mi stalo, že když jsem něco potřebovala, pomohl mi spíše
někdo z těchto zemí než z Evropy. S úsměvem a otevřeným srdcem se
lépe pracuje i žije, my na to občas zapomínáme. V jihovýchodní Asii
jsou lidé také velmi pohostinní, rádi vás pozvou k sobě domů, nabídnou
něco dobrého, je to úplně jiný svět. Vždy se tam budu ráda
vracet.A ještě něco, co mi chybí v Čechách – respekt ke starším,
nikdo by nedal rodiče do domova důchodců.

Jaký je dnes Váš pohled na život?
Mým motem je pracovat pro život, ne žít pro práci. Práce je důležitá,
šlechtí člověka, přináší plody jemu i společnosti. Život je ale
krátký a je třeba ho užít a rovněž dát něco dobrého ostatním.

Doporučila byste studium diplomacie maturantům?
Jako každé zaměstnání má své pro i proti. Zajímavá je práce v jiném
světě, současně je ale často spojena s odloučením od rodiny, přátel,
domova. V každém zaměstnání také velmi záleží na kolektivu a vedoucím
pracovníkovi a daleko od domova je to cítit ještě více. Svou životní
dráhu si musí každý zvolit sám, diplomacie je určitě zajímavým
oříškem.

Mohlo by vás zajímat: