Zkušenost au-pair mi dala i vzala. Přesto ničeho nelituji

29. července 2010 – Lucie Marková
Studentský život - Reportáže - Duben 2010

V letištní hale na mě měla čekat neznámá rodina se dvěma neznámými synky, kteří nemají daleko do puberty. Budou tam vůbec? Budu jim rozumět? A jací vůbec budou? Sice už jsem si s nimi vyměnila pár mailů a prokousala se jedním telefonátem, ale to mi stejně příliš neřeklo.

Určitě bych se tolik nebála, kdybych bývala sehnala rodinu přes agenturu. Jenže to nevyšlo. Sice jsem se u jedné registrovala a zaplatila zálohu, ale zůstalo to bez výsledku. Začátkem června jsem chtěla odjíždět a s příchodem července stále žádná vhodná rodina. Tak jsem si nakonec sama našla hostitele na webu a šla do toho „na vlastní pěst“. Vždyť se o nic nejedná. Když se mi rodina nebude líbit, koupím letenku a peláším domů, utěšovala jsem se.

To však naštěstí nebylo třeba. Rodina sice nepřekypovala přílišnou srdečností, ale mohla jsem dopadnout daleko hůř. Přede mnou už měli devět dalších au-pair, a tak věděli „co a jak“. Jako bonus jsem se svými hostiteli strávila nádhernou dovolenou na severu Španělska. Také mě naprosto uchvátil Londýn, na který jsem předtím slyšela velice rozporuplné názory. Do této metropole jsem to měla pouze čtyřicet minut cesty pohodlným vlakem, a tak nebyl důvod proč tam netrávit svůj volný čas. V neposlední řadě se mi poštěstilo seznámit se tu se spoustou nových tváří různých národností a poznat různé kultury.

I přes tu hromadu skvělých zážitků se však mé hlavní vize nenaplnily. S angličtinou to nebylo tak horké, protože rodiče byli od rána do večera v práci a dva výrostci, které jsem měla na starosti, toho všeobecně moc nenamluvili. Kvůli tomu, že byl můj pobyt pouze dvouměsíční a rodina mě na výlety nikam nebrala, jsem ani nestihla procestovat zemi tak, jak bylo v mém plánu. Z kapesného mi také moc nezbylo. Část mi nečekaně strhli za dovolenou a něco také padlo na suvenýry, kulturní vyžití a letenku zpět.

Po návratu domů u mě tedy převládaly lehce rozhořčené pocity z mého pobytu. Původně jsem se chtěla starat o předškoláky a já dostala jednou tak starší fandy počítačových her. Celé léto bylo deštivé a to mé náladě rovněž nepřidalo. Také mě překvapilo, že má vysokoškolsky vzdělaná hostitelka netušila, že Čechy nejsou přímořským státem. O své vlastní zemi totiž věděla naprosto vše a náležitě to dávala najevo. Třešničkou na dortu pro mě byla brokolice, která tvořila přílohu u každé večeře. To vše jsou však pouze banality, které mi dnes na tváři vyvolávají úsměv.

Všechny svízele mě totiž o něco posílily. Ať už bylo mým úkolem řídit nalevo nebo se vyznat v londýnském metru, vždy to pro mě byla výzva, jak překonat nějakou překážku a dostat se o něco víc dopředu. Po příjezdu domů jsem si pak nemohla neuvědomit, jak moc lehký je život v zemi, kde mi přinejmenším všichni rozumí. Proto jsem za ten nápad vyrazit bez agentury nesmírně vděčná a v žádném případě těch dnů strávených za La Manchem nelituji.