Znásilnění: Flirtování a obtěžování je rozdíl

29. 8. 2019 | | Rozhovory IMG_9104

V Česku se hlásí jen zlomek znásilnění. Johana Nejedlová je jednou ze zakladatelek projektu Konsent, který se zabývá zvyšováním povědomí právě o tomto tabuizovaném trestném činu. Kromě aktivit na sociálních sítích pořádají také workshopy na základních a středních školách. Nyní navíc začínají spojovat pražské bary a kluby do sítě podniků, kde jsou zákazníci před sexuálním obtěžováním chráněni.

Podle oficiálních statistik je nahlášeno pouze asi osm procent případů znásilnění. Proč tomu tak je?

Jít na policii je obtížné. Podle statistik jsou nahlášena většinou znásilnění, která spáchá někdo úplně cizí. Ale v polovině případů znásilnění spáchá někdo, koho oběť zná: manžel, partner nebo jiný rodinný příslušník. Ve čtyřiceti procentech je to pak někdo z blízkého okolí, třeba šéf nebo kamarád. Když s tím člověkem máte bližší vztah, je hodně obtížné vypovídat proti němu. A zároveň si myslím, že máme v Čechách docela nedůvěru k policii. Lidé si myslí, že jim nebudou věřit nebo že se k nim budou chovat necitlivě. Další věc je, že proces vypovídání je hodně nepříjemný, člověk musí svůj příběh několikrát opakovat před úplně cizími lidmi.

Je znásilnění v porovnání s jinými trestnými činy v české společnosti pořád tabu?

Já si myslím, že se o tématu sexuálního násilí začíná víc mluvit a společnost začíná být těmto tématům otevřenější, a to možná i díky Me Too. Pořád je to ale něco, o čem se lidi běžně nebaví. Oběti se dost často stydí a mají pocit, že je to nějakým způsobem jejich vina.  

Zmínila jste kampaň Me Too. S jakými reakcemi se setkávala v Čechách?

Ze začátku to vypadalo, že bude mít pozitivní dopad, ale hodně rychle se pozornost, zejména ta mediální, stočila na hollywoodské hvězdy. Zároveň se k tomu ale hlásily stovky a tisíce obyčejných žen, které jenom chtěly sdílet svůj příběh a dost často ani neoznačovaly pachatele. U nás v médiích se to ale začalo podávat jako osočování konkrétních pachatelů. Hodně často se mluvilo o tom, že obvinění mohou být falešná, že se někdo snaží zviditelnit a vypadával z toho rozměr lidí, kteří se k Me Too přidávali na sociálních sítích, neříkali, kdo to udělal, nikoho neoznačovali a vlastně jenom potřebovali sdílet to, že takovou zkušenost mají.

Berou Češi sexuální násilí vážně?

Češi pořád podléhají různým stereotypům. Berou znásilnění jako něco, co se stane v noci ve tmavé uličce. A tohle znásilnění berou vážně. Ale pak, když se to přijde od někoho blízkého, nevnímají to tolik jako násilí, necítí tam ten drastický dopad nebo to, že oběť je traumatizována úplně stejně, možná ještě víc, protože šlo o někoho, ke komu měla důvěru.  Myslím, že tématu ještě úplně nerozumí. Ale začíná se o něm mluvit, takže můžeme předpokládat, že se to zlepší.

Jaké další mýty provázejí znásilnění?

Představa, že sexuální násilí se děje jenom hezkým mladým holkám, které se ještě třeba vyzývavě oblékají. Setkávají se s ním ženy v každém věku. A potkává to nejen ženy, ale i muže, což je ještě větší tabu. Muži, kteří mají zkušenost se znásilněním, se s tím skoro vůbec nesvěřují. Zároveň máme zažitou představu, že muži vždycky chtějí sex, tak jak je možné je znásilnit. Taky máme určitou představu, jak by se měla oběť znásilnění chovat: čekáme, že bude zkroušená, brečet a reagovat nějakým stereotypním filmovým způsobem.  Ale každá oběť se s tím vypořádává jinak, a těm, které takhle nevypadají, třeba lidi tolik nevěří a mají pocit, že si to vymyslely. Často si také představují, že pachatelem je někdo cizí – migrant, sociálně slabší nebo psychicky nemocný. Ale pachatelé jsou často úplně běžní lidé, do kterých bychom to ani neřekli. Je důležité si uvědomit, že to nedělá nikdo cizí, ale děje se to v naší společnosti.

Nedávno v Británii padl kontroverzní rozsudek, podle kterého je pro muže sex s manželkou základním lidským právem. Máme tedy na sex právo?

Nikdy nemá člověk nárok na to, mít s druhým sex. Sex by měl být něčím, co lidi dělají proto, že je to baví, je jim to příjemné, a v tom případě musí souhlasit oba dva, jinak to příjemné nebude. Já bych řekla, že představu, že ženy musí plnit manželské povinnosti, jsme naštěstí překonali už před sto lety.

Co je tedy ještě sex a co už znásilnění?

Znásilnění je jakýkoliv sexuální akt bez souhlasu toho druhého. Je tenká hranice mezi tím, když člověka dlouho přemlouváte a on s vámi měl nakonec sex dobrovolně, protože si řekl, že to třeba bude fajn, nebo protože viděl, že nemá jinou možnost. Vlastně kdykoliv, kdy ten druhý nesouhlasí, je to znásilnění. Zároveň taky když nemůže souhlasit, je třeba omámený nebo opilý: to je zneužití bezbrannosti toho člověka a taky jde o znásilnění.

Jak je to po právní stránce?

Český zákon nedefinuje znásilnění jen jako vaginální penetraci. Lidé si často myslí, že ke znásilnění může dojít pouze tímto způsobem, ale je to třeba i donucení k orálnímu sexu nebo jakýkoliv jiný druh sexuálního ukájení se.

Nejsme terapeuti

Jaké aktivity v rámci projektu děláte?

Nejdřív jsme začali s osvětovou kampaní na sociálních sítích, kde jsme se snažili bořit mýty obklopující sexuální násilí a vnášet téma do společnosti. Jenže po čase jsme zjistili, že je to málo.Začali jsme proto pořádat workshopy na základních a středních školách, protože si myslíme, že by prevence sexuálního násilí a zvyšování povědomí o tomto tématu mělo být součástí sexuální výchovy a často tomu tak není.

Kolik lidí se na projektu podílí?

V základním týmu jsme dvě, ale máme spoustu lidí okolo nás, kteří se podílejí na dílčích věcech. Třeba lektorů, kteří vedou workshopy, je přibližně patnáct. Pak máme lidi, kteří nám pomáhají s naším dalším projektem, Respekt je sexy, který se zabývá obtěžováním v barech a klubech. Dokonce máme i jednu slečnu, která bude mít na starosti svépomocnou skupinu pro ženy, které si budou potřebovat popovídat a svěřit se.

Spolupracujete i s dalšími organizacemi?

Jsme součástí České ženské lobby, což je síť organizací, které se věnují ženskoprávním tématům. Aktivní jsme především ve skupině, která se věnuje boji proti násilí. Teď se snažíme prosadit především ratifikaci Istanbulské úmluvy (úmluva o potírání násilí na ženách a boji proti domácímu násilí pozn. red.). Dále spolupracujeme s brněnskou organizací Nesehnutí, od kterých jsme se na začátku dost učili.

Jaké má vaše skupina specifika?

Pro Konsent je specifické, že se nesnažíme poskytovat služby obětem sexuálního násilí, protože na to nemáme kapacity, nejsme terapeuti a vlastně to ani neumíme. Snažíme se věnovat hlavně prevenci. To ale neznamená, že když se na nás někdo obrátí, odmítneme ho.

S jakými reakcemi se projekt setkává?

Je to taková směsice. Máme hodně pozitivních reakcí, kdy pro hodně především holek je tohle téma důležité, ale podporují nás i muži. Zároveň se samozřejmě setkáváme i s útoky nebo výsměchem od různých haterů a lidí, kteří o tomhle tématu nesmýšlejí jako my. Negativní reakce jsou samozřejmě nepříjemné, ale zároveň to znamená, že se dostáváme k lidem, kteří nesdílejí naši myšlenku, a mimo náš úzký okruh lidí se stejným názorem.

Myslíte, že postoje některých českých osobností ovlivňují pohled české společnosti na sexuální násilí?

Známé osobnosti, mezi které patří třeba předseda Senátu Jaroslav Kubera nebo sexuolog Radim Uzel, se často chlubí tím, jak někoho sexuálně obtěžovali. Jistým způsobem to lidi utvrzuje v tom, že některá jednání, která se ženám nelíbí, jsou v pořádku. Mám pocit, že jde hlavně o starší generaci, která vyrostla v určitých představách, že chování typu plácat kolegyně po zadku, mít sexistické vtipy a nadávat v hospodě na to, že s vámi žena nechce mít sex, bylo normální. Tihle lidé v tom pokračují, ale mladí už to vidí o dost jinak.

Někdy se u případů znásilnění objevují i spekulace, že si to oběť celé vymyslela, třeba proto, aby druhého poškodila.  Jak často k tomu dochází?

Tohle je docela zajímavý fenomén. Vždycky, když se začne mluvit o znásilnění, někdo vyrukuje s tím, že si to ženy vymýšlí a že spousta z oznámení je falešných. Je zajímavé, že u ostatních trestných činů se to takhle neděje. Podle statistik je policii falešně nahlášených znásilnění mezi šesti až maximálně deseti procenty, u ostatních trestných činů je to okolo pěti procent. Takže to určitě není tak, že by si ženy většinu znásilnění vymýšlely, obzvlášť když je ročně nahlášeno méně než sedm set znásilnění, ale podle nejnižších odhadů se jich stane zhruba sedm tisíc.

Jak je to se znásilněním u mužů?

Odhaduje se, že znásilnění za svůj život zažije zhruba každá desátá žena a každý třicátý třetí muž. V obou případech se jedná o vysoké číslo, navíc muži se s tím svěřují mnohem méně než ženy. Většinou znásilnění muže nějaký jiný muž, ale neznamená to, že by muže nemohla znásilnit žena. Spousta lidí si myslí, že muže nelze znásilnit, protože erekce znamená, že chtěl mít sex. Ale erekce je normální reakce na nějaký fyzický stimul a člověk ji může mít, i když sex mít nechce. A jak už jsem říkala, znásilnění může probíhat různými způsoby, ne pouze jako vaginální penetrace.

Chceme z barů udělat bezpečnější prostředí

V současné době spouštíte nový projekt jménem Respekt je sexy. O co v něm jde?

Po propuknutí Me Too lidé namítalii, že už nebude možné podržet ženě dveře. To je nesmysl. Když někoho obtěžujete, neseznámíte se. Takže náš projekt se bude snažit mluvit o tom, co je flirtování a co obtěžování. Chceme udělat prostředí barů a klubů trochu bezpečnější, aby se ženy i muži, kteří v nich zažijí obtěžování, mohli obrátit na někoho, kdo jim pomůže takovou situaci vyřešit. Vytváříme síť podniků, které jsou proškolené, jak tyto situace řešit.

Mají o to majitelé klubů zájem?

Pro některé majitele, zvlášť když jsou to muži, je dost těžké přiznat si, že se něco takového v jejich podniku děje. Takže nás stojí úsilí je přesvědčit a vysvětlit jim, proč je něco takového potřeba. Ale jsou i podniky, které k tomu přistoupily s nadšením a chtěly se zapojit samy.

Jaké z toho pro ně plynou výhody?

Lidé se budou v baru cítit bezpečně. Pro podniky je nevýhodné, když jim odcházejí lidi kvůli někomu, kdo se nechová tak, jak by se chovat měl. Třeba v Německu nebo Velké Británii je trendem, že se podniky snaží mít někoho, na koho se lidé můžou obrátit, když zažívají něco nepříjemného. 

Foto: Konsent

Mohlo by vás zajímat: