Pokud se vydáte do Litvy, doporučuji teplé oblečení a dostatek
trpělivosti. A samozřejmě návštěvu Vilniusu. Toto město totiž nabízí
vše. Romantické hospůdky, spletité uličky s dřevěnými lucernami a
zbořeniny na místech, kde byste je nečekali.
Prohlídku centra radím zahájit na Katedrálním náměstí (Arkikatedros
aikšté), kde si prohlédnete věž se zvonicí a klasicistickou katedrálu sv.
Stanislava. Ta vám zvenku připomene parlament, divadlo, jen ne duchovní
stavbu. Poté se můžete vydat na Gediminasovu horu (Gedimino kalnas). Zde se
nachází zbytky horního hradu, který měl kdysi sloužit na obranu Litvy.
Dnes je zde umístěné muzeum a nad ním rozhledna, odkud se nabízí výhled
na desítky věží, mezi nimiž občas trčí moderní skleněné věžáky
připomínající předkrizový rozkvět této pobaltské země.
Pokud se vrátíte stejnou cestou na úpatí kopce, nemáte daleko do
„republiky“ Užupio. Ta je známá velkým množstvím galerií,
kavárniček a bohémskou atmosférou. Zde nepřehlédněte most závazků,
rozprostovlasatělou mořskou vílu a zeď, jež vyobrazuje poněkud svérázná
práva obyvatel této čtvrti. Například, že „pes má právo býti psem“
anebo „každý má právo zemřít, ale není to povinnost“. Pokračovat
můžete okolo Jitřní brány (Aušros vartai) ke staré radnici. Cestou budete
míjet velké množství kostelů nebo klášterů, kterých je v celém
Vilniusu přes čtyřicet. Dále rozhodně nezapomeňte na úzkou Literatu
Gatvé, již lemují neuvěřitelně fotogenické domky a která nabízí
malebné průhledy a barevné zdi. Na těch jsou přibité různé předměty,
například zubní protéza nebo telefon. Oproti Praze má historické jádro
Vilniusu jednu velikou přednost. Neztrácíte se v davu turistů.
Připravte se na nečas
Na centrum města vám postačí den, osobně ale doporučuji příliš
nespěchat. Přestože se nejedná o rozlehlou plochu, budete potřebovat čas,
než se ve spletitých zákoutích plných záhadných dvorků a
nesrozumitelných nápisů zorientujete. Pokud se budete potřebovat na něco
zeptat, můžete použít ruštinu, kterou především starší generace
plynně hovoří. K návratu vás nebude nutit fakt, že už jste vše prošli,
ale spíše studený vítr a hrozící déšť.
Litevské počasí se totiž s turistou příliš nemazlí. Konec srpna si
pravděpodobně spletete s českým říjnem. Zataženo, deštivo, větrno,
nevlídno. Naštěstí je tu však narozdíl od Skandinávie dostupný a
nepříliš drahý alkohol, pivem a cidery počínaje, pálenkami všech
možných příchutí konče.
Jak jsem navíc za první dny zjistila, Cimrmanova hláška „jen jeden
z národů neskoná, hrůzy severu slavně překoná“ skutečně platí.
Pouze česká skupina se spolu s několika zahraničními nadšenci vrhla
pěšky nebo na kole do poznávání placaté litevské krajiny, která skýtá
pět národních parků, záhadná jezera a pozůstatky sovětské minulosti
(například park sovětských soch Grutas). Většina výměnných studentů
pak nasává atmosféru Pobaltí v teple baru, případně v předraženém
aquaparku v turisty zapomenutém lázeňském středisku Druskininkai.
Litevci spěchají pomalu
Kromě všudypřítomné zimy vás pravděpodobně nemile překvapí i typická
litevská vlastnost, kterou byste v Pobaltské republice, jež se považuje za
geografický střed Evropy, nečekali. Pomalost a nedochvilnost. Zatněte proto
zuby a počítejte s tím, že máte-li s Litevcem sraz ve tři, budete čekat
nejméně do půl čtvrté, a pokud něco potřebujete, dočkáte se reakce
„přijďte za dva dny“, abyste příště slyšeli totéž. Dokonce i na
univerzitní půdě. Od svého okolí však Litevci očekávají přesnost a
spolehlivost. Což může občas zajít až do extrému. Například když vám
prodavačka jízdenek důležitě zdůrazní, že „studentské slevy se
poskytují pouze státům Evropské unie“ a následně si v seznamu složitě
ověřuje, že „Čekija“ do Unie skutečně patří. V zemi, kde na
venkově příliš nerozeznáte rozdíl mezi venkovem v Litvě, Rusku a
Moldávii, podobná věta rozjasní náladu.
