První Ples VŠE je za námi. Bílo, bohatý program, zábava – i tak by
se dala akce shrnout. Spokojenost s večerem slibuje, že by ples snad nemusel
být poslední.
Prvního prosince pořádně sněží. Sype se tak, že do Národního domu
na Vinohradech dorazím celá zplihlá a mírně rozmazaná, ač je to od školy
na Žižkově autobusem na Náměstí Míru kousek. Nevadí, i tak to určitě
bude stát za to.
Jelikož přijíždím na místo činu jako pomocná síla o hodinu dříve,
než se oficiálně otevírají prostory, je tu liduprázdno. Občas někde
proběhne napůl oblečená tanečnice, jindy pomocníci nosící kousky
nábytku nebo nepřehlédnutelný moderátor oděný v bílém. Potkávám
organizátorku – prý nám nedorazí aerobicová skupina, zapadli někde
u Kladna. Snad takhle neskončí i půlka plesuchtivých, kterým se podařilo
ukořistit lístek.
Před sedmou zasedám s kolegou v mezipatře připravena nenechat projít
nikoho bez lístku nebo jiného oprávnění. Asi vypadáme spíše jako
prodejní místo Studentského listu, několik hostů musíme skutečně
zastavovat a o lístek prosit. Vypíšeme si proto cedulku „Kontrola
lístků“ a hned je to lepší, už nás nikdo nepřehlíží.
Konečně slavnostně začíná první oficiální Ples VŠE. Slovo rektora,
předtančení. Zábava začíná proudit. Stejně tak lidé. Sem tam.
Z jednoho sálu do druhého. Bary se zaplňují. Najednou už tu není
liduprázdno. Člověk, kam se podívám. Program je nabitý.
V hlavním sálu hraje po celý večer klasický big band, který ale
vyšvihuje i neklasické písně všech možných žánrů a rychlostí. Pokud
na podiu zrovna nesedí kapela, zaplní sál některý z účinkujících.
Páry tančící standardní i latinskoamerické kousky, jazz dance skupina
nebo biker Petr Kraus. Ten předvádí naprosto odzbrojující show, několik
dobrovolníků z diváků dokonce nechá na chvíli pochybovat, zda se někdy
dočkají potomků, když přes ně skáče na kole. Absenci tomboly se snaží
alespoň částečně nahradit Studentský list se svou soutěží. Celým
večerem zkušeně a přirozeně provází Martin Rey.
Ve vedlejším sále ale také není o vystoupení nouze. Skoro ani
nestíhám přebíhat, další zdržení navíc představují ještě shluky
u barů. Celý večer v Raisově sále hraje DJ, kterého pouze na hodinu
přeruší skupina Niceland se svým koncertem. A opravdu to stojí za to. Jen
se podivuji, že na parketu není víc narváno. Něco málo ze svých triků
s jojem tu předvede také duo Sleeperz. Ty ale bohužel již podruhé
prošvihnu, asi mi není shůry přáno.
Večer plyne rychle. Potkávám spoustu známých, pevnou základnu ale
tvoří pevné jádro ze Studentského listu. Nadšená jsem já, organizátoři
i pan rektor. S postupujícím večerem ale přichází i společenská
únava. Ples si užívám naplno, a to tak, že s podporou svých věrných
kamarádů opouštím ples až těsně před oficiálním koncem, tedy před
druhou hodinou ranní. Přestože se nabízí možnost pokračovat na after
party, pro niž organizátoři zajistili prostory v Retro Music Clubu, jedu
raději rovnou do postele.
Doufám, že příští rok se VŠE dočká i druhého ročníku, tentokrát
v nějakém větším sálu. Tento tomu totiž rozhodně nasvědčuje –
nezklamal.
Foto: Nina Chernenko
