Známý písničkář, textař a překladatel zakončil na VŠE své
týdenní turné pražských koncertů. Hudební večer provázel převážně
folkovými písněmi za doprovodu polského hudebníka Roberta Kuśmierskiho.
Nechyběl ani Topolánek, tunelování a sálem zazněla i melodie
Eurovize.
Provizorní „pódium“ ve Vencovského aule zaplňují dvě kytary,
akordeon, piano i malá heligonka. Jaromír Nohavica seběhne se schodů a
téměř okamžitě obdrží velký potlesk. „Jó, na koleji mě to bavilo,“
pronese s úsměvem a společně s kytarou a doprovodem zahájí večer
písní Dokud se zpívá. Netrvá to ani chvilku, a studenti se svým zpěvem
přidávají.
„Focení povoluji pouze pro teď,“ zavelil Nohavica po první písni a za
smíchu publika zazpívá znělku Eurovize, kterou známe například z pořadu
Hry bez hranic. Blesky aulou jen lítají. Jako lusknutím prstů se atmosféra
mění. Studentům naskakuje husí kůže, když Nohavica zpívá svou krásnou
píseň Možná, že se mýlím. „Bláznivé Markétě zpívám druhý
hlas,“ slyšíme v textu, který vypráví o pomíjivosti života.
Nohavica vezme do ruky akordeon a v mžiku přecházíme do svižné
písně. „Ostrava zdraví Prahu,“ zakřičí, a po jeho krátkém výkladu
o mlácení do lavic bušíme pěstmi do stolů za zpěvu „Ostravo, Ostravo,
město mezi městy…“
Nenechte se lehce opít
„Chci poezii,“ říká Nohavica, když zmiňuje Karla Hynka Máchu. Jeho
tvorbu v mnohém ovlivňuje literatura a především pak básnici, což
dokazuje v jedné písni, kde zpívá: „Básníkům české země chtěl bych
uklonit se.“ Zpěvákův bohatý slovník a zpěvnost češtiny dodává
koncertu nevšední zážitek. Kolem jeho osobnosti jakoby se vytvářelo něco
kouzelného. Bezesporu má charisma.
V písních se inspiruje například romantismem či historickou tématikou.
Zabývá se otázkami víry, nesmrtelnosti nebo lidského bytí. Popisuje
zákonitosti světa a vyjadřuje své nejhlubší pocity. Užívá jemný humor
a jazykové hříčky. Od spisovné češtiny směřuje přes obecnou až
k vulgarismům. Síla slova je mocná.
Potlesk a burácivý smích diváků sklízí Nohavica, když v jedné
písni zahřmí do sálu „Do prdele práce, Topolánek“. To se pak diváci
opravdu baví. „Polož ten foťák. Víš, že jsem zakázal fotit,“ kárá
Nohavica fotografa a nás varuje: „Nesmějte se. Neuslyšíte ty geniální
slova.“
Na Zítra ráno v pět zpívá nejhlasitěji prostřední část publika a
na Lachtany lachtají úplně všichni. Smutná píseň o minulosti vnáší do
sálu posvátnou atmosféru a já nechci ztratit byť jen okamžik. „Svou
minulost si neseme všichni,“ říká zpěvák . Když zpívá, oči mu
jen svítí.
Nohavica předá prostor polskému hudebníkovi z blízké Varšavy, a ten
spustí své akordeonové sólo. Prsty mu po klávesách jen kmitají.
,,Nenechte se lehce opít,“ radí před další písní Nohavica studentům.
Kuśmierski sedne za piano a oba společně hrají pomalou píseň, kterou
doplňujeme luskáním prstů.
Došlo i na tunelování
Nastupuje dlouho očekávaná píseň a Kuśmierski to doslova rozjíždí na
piano. Hlídače krav si užijí snad všichni, především pak při hlasitém
zpěvu bez kytary, kdy nám zpěvák přenechává slovo. Na heligonku nám
Nohavica zahraje i Metro pro krtky a my se učíme pro změnu točit rukama a
vrtat. „Rrrrr.“ To abychom prý jako ekonomové uměli i tunelovat.
V popěvku o zeleném lese, kde se netřeseme, zase procvičujeme
artikulaci.
Snad nejkrásnější píseň večera – Mám jizvu na rtu. Přenádherným
způsobem opět doprovází píseň na piano Kuśmierski. Když Nohavica zpívá
onu větu „Básníkům české země chtěl bych uklonit se..“, nemám
daleko od slz. Oba umělci se uklánějí a chtějí ukončit koncert. Ani
náhodou. Studenti vstávají a za ohromného potlesku a výkřiků si
vyžadují další pokračování.
Nohavica bere do ruky housle a kousek od prvních řad pokračuje šumařskou
písní. Režie mění atmosféru. Při krásné Kometě se mezi paprsky světla
linou táhlé tóny harmoniky za zpěvu publika. „O vodě, o trávě,
o lese… “ Slova při skládání textu prý můžeme najít všude kolem
nás. „Myšlenky taháte ze shora jako nitky,“ vysvětluje Nohavica a
publikum podruhé vstává, aby poděkovalo.
Potlesk, výkřiky ani pískání nekončí. Po několikátém uklonění
zašeptá Nohavica něco Kuśmierskimu, a ten začne hrát na akordeon. Za
zpěvu „Pěkné, fajné a pěkné.. “ oba utíkají po schodech nahoru a
mizí ze zaplněné auly. Ještě dlouho do večera mi v hlavě zní jejich
písničky. Myslím, že na příští rok by mohli přijet znovu.
Foto: Jan Herch
