V poslední době je to fenomén. Měl jsem dojem, že si tuto hru již
všichni mí známí vyzkoušeli a byli nadšení. Zastřílet si
v potemnělém prostoru, a zažít tak Star Wars naživo nezní špatně.
Navíc je to bezbolestné.
Proto jsme se před dvěma týdny rozhodli s přáteli lasergame zkusit.
Bylo nás třináct, což je ideální počet. Akce se konala na Praze 5 na
Klamovce. Samotné hraní mělo trvat patnáct minut. Předtím jsme všichni
dostali vesty a pistole v modré nebo červené barvě podle skupiny. Vesty
nám takto svítily a sloužily zároveň jako cíl. Strefovat jsme se mohli
i do zbraně, to se také považovalo jako zásah.
Pravidla byla jednoduchá – snažit se zastřelit a nebýt zastřelen.
Při každém zásahu od někoho z druhé skupiny podle instruktorky zablikáme
a nemůžeme asi deset vteřin střílet. Hned potom se opět plně
zapojíme.
O necelou minutu později jsme celí nedočkaví vtrhli do tmavé arény
plné různých úkrytů a stěn. Celý prostor byl velký asi jako půl
fotbalového hřiště. Ve mně se silně probudil bojový duch. Po pár
vteřinách jsem už zběsile běhal dopředu a vyhledával své protivníky.
Ovšem byl jsem moc vrhavý a dostal několik zásahů najednou, proto jsem se
musel na chvíli stáhnout z dostřelu. Potom se hra naplno „rozjela“ a
všichni jsme pobíhali po aréně.
Čas ubíhal neskutečně rychle
Výstřely padaly jeden za druhým. Když jsem se snažil zasáhnout co
nejvíce soupeřů, tak jsem sprintoval z jednoho rohu místnosti do druhého.
Byl to úžasný pocit, připadal jsem si jako ve sci-fi filmu z daleké
budoucnosti. Šero kolem mě ještě více umocňovalo pocit napětí. Najednou
však skončila první hra, jako když utne. Myslel jsem, že je to nějaký
omyl, protože se mi nechtělo věřit, že vše uběhlo tak rychle. Podle mého
dojmu trvala celá „střílečka“ tak tři minuty. Čas ubíhal neskutečně
rychle. I když to celé zabralo jen patnáct minut, cítili jsme se docela
dost unavení. Bylo to fyzicky náročné, ale všichni jsme se bavili,
přestože každý si hru užíval po svém.
Lasergame nadchla i moje kamarády – podle Hanky při ní člověk
zapomene na problémy všedního dne. Jediná starost je totiž někoho trefit a
nebýt trefen. Že by ji hned šel hrát zase, říká i Dima. Jediné, co mu
vadí, je, že je hra trochu neosobní – ve tmě totiž vidíte soupeře jen
jako barevné tečky. „Zážitek je tam autentičtější jak z psychického,
tak i fyzického hlediska. Hráč lépe pochopí díla spisovatelů Remarqua,
Hemingwaye, nebo to o čem vyprávěli naši pradědečkové.“
dodává ovšem.
Oba se ale shodují na tom, že by se hra mohla trochu vylepšit. Dima by tam
například přidal kouřovou kulisu, vodní střik, nebo by si podle něj mohl
někdo pohrát s barvami a světlem. Hanka by zase uvítala zajímavou hudbu
pro rozvoj atmosféry.
ČTĚTE TAKÉ:
