Ne vše je na VŠE úplně jednoduché. Snad jen VŠEvěd dokáže vysvětlit všechny záhady tuto instituci prolínající. Jídlo číslo 1 se zásadně podává u okénka číslo 3, které se nachází v menze číslo 2. Jakákoliv změna by způsobila zmatek. První týden je lichý. Jistě. Číslo týdne v kalendáři má ale na konci osmičku, takže se leckdo cítí zmaten. Nad plakátky Studentského listu upozorňujícími na tento fakt pak někdo nevěřícně kroutí hlavou.
Ne vše je na VŠE úplně jednoduché. Snad jen VŠEvěd dokáže vysvětlit všechny záhady tuto instituci prolínající. Jídlo číslo 1 se zásadně podává u okénka číslo 3, které se nachází v menze číslo 2. Jakákoliv změna by způsobila zmatek. První týden je lichý. Jistě. Číslo týdne v kalendáři má ale na konci osmičku, takže se leckdo cítí zmaten. Nad plakátky Studentského listu upozorňujícími na tento fakt pak někdo nevěřícně kroutí hlavou, někomu jinému zase lehce usnadní život. Každopádně se při jednoduchém dotazu na tuto banální záležitost zapotila i moje studijní referentka.
Čipové karty už fungují i na kopírky a tiskány. No hurá! Prázdniny však byly opět krátké na to, aby se provedla z laického pohledu zřejmě nepříliš náročná výměna čtecích zařízení včas. Fronty se tak na dva týdny přesunuly z knihovny do konkurenčního DOSu. A virtuální peněženka, velký sen některých zaměstnanců školy? Asi zůstala u ledu. Peníze vložené v menze se tedy příliš nekamarádí s penězi vloženými v knihovně, ačkoliv společně sdílejí jednu nenápadnou kartičku.
Velmi pikantní záležitostí zůstávají i letos naše koleje. „Kvality“ obhospodařování těchto zařízení si letos povšimla i naše nejkoláčovější televize a jisté paní K. ušila zcela oprávněně z ostudy kabát. Přesto jsem přesvědčen, že paní K. bude pečlivě zavírat své okénko před stometrovou frontou přesně v 16.00 i za rok, za dva, za deset. A na zmatené prváky někde od Karviné nebo dokonce z Košic, kteří dostali od své velmi vysoké školy první pořádnou facku, bude znovu a znovu stejně smutný pohled. Dnes budou spát v autě nebo u tetičky z Čakovic, oni to nějak přežijí.
Jednání zaměstnanců SÚZ a kolejních rad je ale pochopitelné. Byli celé prázdniny zaneprázdněni tím, jak co nejlépe rozházet kamarády, kteří spolu už nějaký ten semestr bydleli, nejlépe na opačné konce Prahy. Páťák, který si žádal o internet a svého kamaráda, teď bude bydlet s několika cizími lidmi a kabelem mu poteče maximálně elektřina. Bude muset zatnout zuby a při psaní diplomky si vystát hodinku či dvě ve frontě před studovnami. Snad dostane aspoň kredity za fronting. Pořád je na tom ale lépe, než student stejného ročníku z Havlíčkova Brodu, Klatov nebo Vrchlabí. Ten se bude muset ohánět podstatně víc, aby měl v Praze kde složit hlavu. Škola pro něj připravila velkorysou nabídku agentury Karlos, která má z nějakého důvodu jako jediná tu čest mít reklamu přímo na webových stránkách VŠE. Študáci tak mají možnost ubytovat se kdesi na konci světa za pěkné tři tisíce korun. Možná budou mít za tuto skvělou cenu i víc kamarádů na jednom pokoji.
Aby toho nebylo málo, štěbetají si už nejen všichni vrabci v okolí školy o tom, jak se mezi sebou hašteří některé fakulty ústavu. Převedeme-li situaci do modelu, dalo by se zjednodušeně hovořit například o tom, že jste-li studentem fakulty A, měli byste s důležitou zkouškou XY na fakultě B nějaký pátek počkat. Alespoň do té doby, než z ní odejde osoba Z, jejíž nelibost vůči fakultě A se projevuje mimo jiné zvýšenou nepropustností jejích studentů u zmiňované zkoušky XY. Podobných modelů by se dalo sestrojit ještě několik.
Jedinou šancí studentů, kteří se kata Zet v poslední chvíli zaleknou, je neschopenka na míru ze Senovážného náměstí. Tři sta korun na ruku a máte třeba lepru. Česká lékařská komora se může třeba postavit na hlavu se svými vyjádřeními o tom, že student nemá na tento doklad nárok. Prostě proto, že student studuje a z tohoto pohledu nemůže být práce neschopný. Zajetý rituál neschopenkového šílenství dokáže zřejmě zastavit jen rozjetý buldozer na inspekci některých kanceláří nové budovy. O jednoduchém řešení, které se skrývá za vypisováním více termínů na zkoušky, nechtějí některé katedry ani slyšet. Docela zajímavé by bylo sestrojit křivku popisující vztah mezi počtem termínů na test či zkoušku a procentem studentů omlouvajících si kurz kusem papíru s modrým a růžovým proužkem.
Pokud vás z toho všeho nakonec začne bolet hlava, můžete se nechat unášet proudem studentů tekoucím po přepravních koridorech VŠE. Jako ztracené ovce. Škola je evidentně přetížená a na předpisy týkající se požární ochrany se zde hledí pouze v tom smyslu, že si po chodbách nemáte většinou šanci někde sednout, protože případná odpočívadla brání požárnímu úniku. Lavičky nelavičky, stejně bychom se tu všichni ušlapali, kdyby se něco semlelo.
Možná by to tak bylo lepší. Ve škole by se rázem dalo lépe dýchat, na kolejích by bylo místo snad i pro místní, frontování by přestalo být povinným předmětem a já bych nemusel psát ufňukané statě o tom, jak je ta naše alma mater nemožná instituce.
