Začátek byl velmi prozaický – zazvonil mi telefon. Kamarád na druhém konci se mě ptá, jestli mám v pondělí 28. října večer volno. Odpovídám, že záleží na tom, o co jde – úterní písemka z mezinárodní ekonomie je přece jen nebezpečně blízko. „Je ten svátek, u Havlů dělají recepci a já mám pozvánku.“ Nejdříve mi to nedošlo. Zvláštní lidé, ti Havlovi, pomyslím si. Normální člověk ani prapor nevyvěsí a oni hned pořádají recepci.
Začátek byl velmi prozaický – zazvonil mi telefon. Kamarád na druhém konci se mě ptá, jestli mám v pondělí 28. října večer volno. Odpovídám, že záleží na tom, o co jde – úterní písemka z mezinárodní ekonomie je přece jen nebezpečně blízko. „Je ten svátek, u Havlů dělají recepci a já mám pozvánku.“ Nejdříve mi to nedošlo. Zvláštní lidé, ti Havlovi, pomyslím si. Normální člověk ani prapor nevyvěsí a oni hned pořádají recepci. Ale zní to lákavě, tak se ptám, kde se ta restaurace U Havlů nachází. „No, ta pozvánka začíná ,Prezident republiky má čest pozvat…’“ Mezinárodní ekonomie letí okamžitě do kouta, oblek ze skříně a já za spolubydlícím – kolegou diplomatem. Ten, náležitě vzdělán pro podobné situace, mi do hlavy nalévá během několika minut nezbytné informační minimum z Gutha-Jarkovského. Samé užitečné rady. „Kdyby sis chtěl sundat sako, musíš požádat o souhlas všechny přítomné dámy.“ „Víš, ono tam bude skoro pět tisíc lidí.“ „Aha.“ Za chvíli mám v hlavě jako před bakalářkou. Poslední kolegova rada zní po tom všem trochu výsměšně: „A hlavně se chovej přirozeně.“
Devátá hodina večerní se nezadržitelně blíží, stejně jako se já blížím k Pražskému hradu. Jízda nacpanou MHD není zrovna důstojným zahájením večera, ale soudě podle slavnostního oděvu spolucestujících, v tom nejsem sám. Těsně před Hradem nás předjíždí šňůra limuzín s modrými majáčky na střechách.
Před vstupem na druhé nádvoří je dav lidí. Ponuré ticho ruší jen pípání bezpečnostních rámů. Dámy s vysokými účesy, které na sobě mají pověšen obsah menšího klenotnictví, jsou nuceny nedůstojně odkládat své kovové ozdoby do připravených nádob a později si je stejně nedůstojně připevňovat zpět. Potom už jenom vystoupat Plečnikovou Sloupovou síní po schodišti pokrytém červeným kobercem, první sklenička na uvítanou, malé zastavení před sochou prezidenta – zakladatele a jdu se ponořit do víru společnosti ve Španělském sále. Zcela oslněn jeho krásou, mířím pragmaticky k plným stolům – architektura narozdíl od rychle mizícího jídla neuteče. Žvýkaje šunku se sýrem zjišťuji, že zvěsti nelhaly. Letos byl rozpočet akce opravdu výrazně seškrtán. Snad aby se podhradí nebouřilo – plebs trpí povodněmi a páni jedí kaviár.
Končím s jídlem a posilněn vyrážím do útrob hradního paláce. Rudolfova galerie je plná lidí, smažených řízků a bramborového salátu. Chodby obložené moderním uměním – nejsem odborník, takže mi připadá docela odpudivé. Ale proti gustu… Na konci jedné z nich se objevují mikrofony a televizní kamery, o chvíli později mě bodyguard odstrčí ke zdi. Ovinut o neskutečně ošklivou postmoderní lampu mám úžasný výhled na přicházejícího pana prezidenta, kvůli svým tělesným proporcím téměř utopeného v davu, a první dámu s nepřehlédnutelným americkým křečovitým úsměvem. Pan prezident se zastavuje, stačilo by natáhnout ruku a mohl bych ho cvrnknout do ucha. Ale to se asi nesluší. Po několika minutách vtipkování s hosty se štrůdl lidí pohne kupředu a mizí v ohybu chodby. Zlatý hřeb večera je za námi. Nebo ne?
Pokračuji v prohlídce reprezentačních prostor. Ze stěn shlíží vyportrétovaní Habsburkové. Nějaký církevní hodnostář si pod obrazem Marie Terezie potřásá rukou se zástupci soudobé české šlechty. Jeho sekretář, stojící v pozadí, zatím bezostyšně mlsným pohledem hypnotizuje okoloprocházející mladé muže. Celibát – nelíbat. Raději mizím v další místnosti.
Pomalu se vracím do sálů s jídlem, teď už vlastně bez jídla. Zbyly jen zákusky jedovatě růžové a žluté barvy. Po ochutnání vím proč.
Blíží se půlnoc a zástupy řídnou. Unaven sedám do pseudobarokního křesla pod dalším kusem z kolekce postmoderních lamp. Konečně mám čas se trochu porozhlédnout, co je se mnou na Hradě za společnost. Výhled mi však v mžiku zastíní ministr zahraničí. Škoda, že není moc rozumět jeho angličtině, kuloární informace o zahraniční politice by se hodily. V šeru poloprázdné chodby se mezitím míhají známé tváře. Lehce deformován předmětem HP_509 (Informace, dezinformace a podoby současné propagandy) si uvědomuji, jak jsme každý den šáleni mediální realitou. Hvězdy ve skutečnosti vypadají úplně jinak, než nám servíruje senátor Železný. Halina Pawlovská je ještě korpulentnější. Stella Zázvorková ještě babičkovatější. Helenka Vondráčková ještě umělejší. Pan Profesor ještě sebestřednější. Michael Kocáb ještě výběrovější. Jolana Voldánová ještě krásnější. A tak dále. Defilují přede mnou poslanci a poslankyně, herci a herečky, primátoři, sportovci a kandidáti na prezidenta obhlížející své budoucí působiště. Za těmi všemi se šourá vetchý dědeček o holi, shrbený pod tíhou metálů, které se mu houpají na hrudi.
Pozdě k ránu se atmosféra stává víc a víc dekadentní. Vesele opilí pánové odvádějí rozverně opilé dámy v pomačkaných večerních šatech. Světlo obrovských lustrů je stále ostřejší. Vzduch by se dal krájet. Na stolech se v žáru ústředního topení rozpouštějí zbytky tlačenky. Všude stojí nedopité skleničky. Na naleštěné podlaze se klouže několik malých dětí.
Je čas zvednout kotvy. Vycházím z Hradu středem Matyášovy brány. Je zima a drobný déšť smývá hvězdný prach, který se na mě celý večer snášel. Nasedám do noční tramvaje s dřímajícími bezdomovci. Zpět v realitě. Za pár hodin škola. A mezinárodní ekonomie. Chvála automatů na kafe.
