Deset minut se zdá jako malá chvilička. Za deset minut se však dá povyprávět celý lidský příběh. V deseti minutách se může od základů změnit něčí osud. Co všechno se může odehrát za tento krátký časový okamžik, ukazuje ve filmu „Dalších deset minut“ sedm předních světových režisérů.
Deset minut se zdá jako malá chvilička. Za deset minut se však dá povyprávět celý lidský příběh. V deseti minutách se může od základů změnit něčí osud. Co všechno se může odehrát za tento krátký časový okamžik, ukazuje ve filmu „Dalších deset minut“ sedm předních světových režisérů.
Aki Kaurismäki v povídce Psi nemají peklo pro něj typickým, zkratkovitým, někdy až syrovým způsobem ukazuje radikální proměnu muže propuštěného z vězení. Opustí rodný kraj, vydá se na Sibiř za prací a požádá o ruku ženu, kterou miluje. Vše má neuvěřitelný spád, námluvy působí až komicky, prstýnky kupují na nádraží. Až ve vlaku si uvědomí, co vše opouští. Kaurismäki i v deseti, jemu vyhrazených minutách, dokáže rozehrát psychologii postav, zabudovat do děje zvláštní přechody hudby od Čajkovského až po současný pop a netypické střihy.
V desetiminutovce Wernera Herzoga můžeme sledovat dopad civilizace na poslední objevený kmen v Amazonii. Přírodní národ se musí přenést z doby kamenné do současnosti se všemi jejími vymoženostmi, ale také nešvary. Za dvacet let urazí lesní lid cestu, která celému světu trvala několik století. Snímek vyznívá jako obžaloba civilizace. Ač v určitých pasážích tento dokument může působit až humorně, jeho poselství je hodně hluboké a klade nám otázku, zda je vůbec možné zasahovat do života těchto národů.
Podtext zvrhlosti civilizace je možné najít i v povídce Wima Wenderse Dvanáct mil od Trony. Mladík se omylem předávkuje patrně LSD. První nemocnice, kam dorazí svým luxusním vozem, je zavřená. K nejbližšímu městu je to dvanáct mil. Předností tohoto snímku jsou rozhodně kamerové efekty, díky nimž divák může sledovat, jak postupně droga začíná působit. Řidič ztrácí kontrolu nad sebou i vozidlem. V poslední chvíli se obrací k Bohu. Nakonec je zachráněn mladou dívkou, která jej odveze do nemocnice, kde mu lékaři vypumpují žaludek. Wenders tentokrát nepoužil hudbu svého oblíbence Nicka Cavea, přesto se drží stejného hudebního žánru. Třešničkou na dortu je pro režisérovi fanoušky jeho osobní účinkování v roli jednoho z lékařů.
Až tragikomicky působí poslední povídka Chena Kaige Sto neviditelných květin. V čínském hlavním městě si nenápadný mužík najme firmu na přestěhování svého domu. V místě určení však stojí pouze osamělý strom. Muž trvá na stěhování a najatí speditéři vidí v neškodném bláznovi snadný výdělek. Podle jeho pokynů začnou s přemisťováním nábytku. Nešťastnou náhodou jeden z nich rozbije imaginární vzácnou vázu. Stařečkův nářek je dojme natolik, že mu chtějí poplatky prominout. Když jej odvážejí, narazí na zvonek, o němž starý blázen dlouho mluvil. V tu chvíli si uvědomí, že zde skutečně byl krásný dům, který chtěl stařeček stěhovat.
Také další povídky vypovídají o osudových okamžicích. Victor Erice ukazuje na jedné kubánské rodině běh celého lidského života, Jim Jarmusch zavede své diváky na deset minut do zákulisí natáčení filmu a odhalí temná zákoutí sladkého života hereček. Bez zajímavosti není ani dokumentární snímek Spika Leeho Vokradli nás. Spolupracovníci Ala Gorea vypráví o podivně prohraných volbách.
Všechny příběhy, ač od různých režisérů, z odlišného prostředí, mají něco společného. Je v nich určité moudro, něco k zamyšlení. Všem se povedlo vyjádřit hlubokou myšlenku, využít možnosti svých deseti minut co nejvíce a dokázat, že patří mezi nejlepší ve svém oboru. Skvěle jsou řešené přechody mezi jednotlivými pasážemi, kdy uvidíte i vlastnoruční podpisy všech režisérů. Každý divák si asi z filmu odnese něco jiného, zapamatuje si jiný příběh, přesto, a nebo právě proto, stojí celý film za vidění.
