Hromada odpadků, říká se tomu taky skládka. Je plná hnijících zbytků jídla, plastových lahví, starého železa, rozbitého skla, ojetých pneumatik. Prostým pohledem lze zjistit, že vše pokrývá páchnoucí zelený sliz. Když se však na hromadu zadíváte pozorněji, uvidíte mnohem více, je tam život… Mnoho broučků, krys, potkanů a jiných milých zvířátek čeká na to, až si jich všimnete. Hlavně jeden brouk.
Hromada odpadků, říká se tomu taky skládka. Je plná hnijících zbytků jídla, plastových lahví, starého železa, rozbitého skla, ojetých pneumatik. Prostým pohledem lze zjistit, že vše pokrývá páchnoucí zelený sliz. Když se však na hromadu zadíváte pozorněji, uvidíte mnohem více, je tam život… Mnoho broučků, krys, potkanů a jiných milých zvířátek čeká na to, až si jich všimnete. Hlavně jeden brouk. Veliký ošklivý chrobák s hnědými vrásčitými krovkami, tykadly věčně zabořenými v tom sajrajtu a nožičkama tenkýma tak, že by mu je kdekterá baletka mohla závidět. Tenhle chrobák se producíruje co nejvíc nahoře, šplhá i po nejkrkolomnějších místech, aby na sebe nějak upozornil. Přeleze starou pilu a div si při tom nevykloubí nohu, vydá se přes hnijící banánovou slupku, která klouže jako by byla z ledu. Když i tu překoná, je tam jeho oblíbená konzerva se zbytkem oleje, tam se chodí koupat, jen musí dát pozor, aby si nepořezal nohu, když do ní leze, okraje jsou totiž hodně ostré. Jednou se tak přepil oleje, že celý den nemohl z té konzervy vylézt. Ale dnes ji obchází, asi nemá náladu na koupel, valí se dál k autobaterii. Najednou mu noha uvízne v puklině staré dřevěné židle, nebo spíš toho, co z ní zbylo. Co teď? Snaží se ji vytrhnout z nenadálého vězení. Bohužel noha to nevydržela, byla tak teňoučká, zlomila se v půli a brouček zůstal ležet. Bolest projela celým jeho tělem, nemohl se vůbec pohnout a bál se podívat na svou nohu. Pochopil, že se bude muset nějak pokusit žít bez ní. Zkouší vstát a jít dál, jde to ztěží a navíc se bojí kamkoli položit nohu. Směšné batolící se stvoření, případ jako stvořený pro Kafku. Hrabe se do kopce na hromadě harampádí a hnusu, sám nepříliš hezký, teď alespoň politováníhodný. S vypětím všech sil se posouvá k vrcholu, kde má několik listů novin jako svůj útulek. Když v tom ztratí rovnováhu, směšně zahrabe nožičkama a kutálí se na svých krovkách dolů, přes konzervu, autobaterii, brnkne o pilu a tvrdě dopadne na zem. Hlava se mu točí, tělo bolí, ale žije, a vlastně se mu nic nestalo, jen jeho půldenní putování přišlo vniveč. Pomalu se otočí a začne lézt nahoru, jde to nějak líp než normálně, žádné ostré hrany a ani to tak nesmrdí a neklouže. Dnešek je pro chrobáka fakt blbej den… neujde ani deset krůčků a najednou se ocitá ve vzduchu, třepe nožkama, ohání se tykadlama, zkouší chrobáčí box ale nikde nikoho nevidí. Svírají ho takové velké narůžovělé kleště. Najednou se přibližují druhé, ty mají víc zubů – pět. Zkoumají broukovy nohy, zatahají za tu kratší, po chvíli si vyberou jinou nohu a pak další a další… brouk tiše a odevzdaně trpí, ví, že po čase to některá ta noha nevydrží a má pravdu… lidský tyran posléze utrhá broučkovi všechny nohy a se smíchem jej hodí zpátky na skládku, trefí se přímo do konzervy. Z koupelny se stává rakev… brouček pomalu usíná a představuje si, jak to bylo krásné v jeho pokoji z novin a jak mu mohlo být hezky, kdyby celé dny nelítal po skládce. Nikdy se nedozví, co mu vzalo nohy, něco tak velikého je pro něj nepředstavitelné, myslí si, že to měl za to, že chtěl víc, než mohl mít.
