V poslední době jsem začal sledovat diskusní skupiny na školních newsech. Čtu poslední příspěvky, když konečně vidím něco vzrušujícího. Registrace a zápisy po internetu – snadno a rychle! Kolikrát už jsem naletěl hračičkovským návodům, kterak se lehce přisát k cecíku školních registrací a zápisů z lůna svého domova.
Nedávno jsem si uprostřed chmurného dne (jak to obvykle dělávám) zapnul nemilovaný stroj a ze zvyku se připojil k internetu, abych se alespoň podle telefonního účtu na konci měsíce stal obětí iluze, že si s někým telefonuji. V mailové schránce nic. V poslední době jsem začal číst diskusní příspěvky na školních newsech. Jednak proto, abych měl pocit, že někam patřím (i když faktem je, že z většiny diskusních témat jsem na rozpacích) a taky z prostého důvodu, že jsem začal používat Outlook (v něm se ty příspěvky dobře čtou). Je mi jen líto, že sám nemohu nějakou tu noticku přidat, zahájit diskusi, či někomu poradit z mého úplně úchylného pohledu. Newsový server to zvenku neumožňuje. Nejspíš proto, aby se k lidem sedícím v zajetí silového eko-pole u školních počítačů nedostala nějaká úchylná myšlenka. Anebo to prostě nejde. Nejsou obousměrný dráty a proto to jde jenom číst.
Vraťme se ale k chmurnému dni na konci ledna. Čtu poslední příspěvky, když konečně vidím něco vzrušujícího. Registrace a zápisy po internetu–snadno a rychle! Kolikrát už jsem naletěl hračičkovským návodům, kterak se lehce přisát k cecíku školních registrací a zápisů z lůna svého domova. Vždy jsem skončil ošklivě zpruzen opakujíce: „ne, tohle opravdu nemusím umět, opravdu ne…“ (studuju 4. fakultu). Proto jsem i tentokrát byl značně nedůvěřivý, až ostražitý dá se říci. Povzbudila mě však krátkost návodu, podle něhož netřeba udělat téměř nic (rozbalit, spustit, napsat….to umím! jsem ze 4.fakulty, že). Rychle jsem to stáhnul, rozbalil a spustil. Nevěřil jsem svým očím. Byl jsem rázem ve škole, objevila se mi obrazovčička známá z registraci a zápisů. Doma–ve škole, doma–ve škole…nádhera. Naklepal jsem své rodné číslo a heslo. Přestože mě server nepustil dál (neměl jsem ten den zápis), něco mi říkalo, že to bude fungovat. Z koutku úst jsem otřel vytékající slinu a přerušil spojení. Cvak. Nemohl jsem dospat do soboty odpoledne, kdy mi v 16,00 začínal skutečný zápis.
V den „D“ jsem se v 15,45 připojil a střídavě se zkoušel nalogovat k zápisu (co kdyby mě server pustil dřív!) a připravoval věci k odjezdu (co kdyby to nefungovalo, spadlo, onemocnělo…v 16,15 mi jel autobus do Prahy). S blížící se šestnáctou hodinou se zvyšovala frekvence mého srdečního rytmu. Byla to bohatá náhrada za smutné čekání na půlnoc při letošním promaroděném Silvestru. Úderem čtvrté jsem byl připuštěn. Zahrnulo mě blaho, jež bylo pravda brzy vystřídáno rozčarováním ze stavu mého rozvrhu, ale to nebylo podstatné. Přátelé, funguje to! Od nynějška už není třeba jezdit do školy vůbec, snad jen na zkoušky a písemky. Dříve bylo k těmto závěrečným návštěvám potřeba připočítat právě ty úvodní–kvůli rozvrhu. Ještě zápisové listy, nemohli by je zasílat poštou? A co ty testy…?
Na závěr bych rád uvedl, že člověk, díky němuž jsem ušetřil za dopravu se jmenuje Jan Havlíček. Nevím, nakolik to vymyslel, každopádně nám, kdož chodíme za chmurných dnů neradi do školy udělal radost. Snad navěky.
Jan Veselý
student 2. semestru IS F5
