Honza přišel na ekonomku ze svých rodných Františkových lázní v roce 1967. Studoval na obchodní fakultě Cestovní ruch a o rok později si ho docent Pavlát z katedry Politické ekonomie vybral za svého pomvěda. „Pomvěd, pomocná vědecká síla, jak se tenkrát říkalo, byl takový asistent vyučujícího, který mu pomáhal v připravování materiálu pro jeho práci,“ vysvětlil mi.
Honza přišel na ekonomku ze svých rodných Františkových lázní v roce 1967. Studoval na obchodní fakultě Cestovní ruch a o rok později si ho docent Pavlát z katedry Politické ekonomie vybral za svého „Pomvěda“.
„Pomvěd, pomocná vědecká síla, jak se tenkrát říkalo, byl takový asistent vyučujícího, který mu pomáhal v připravování materiálu pro jeho práci. Sbíral podklady pro publikace, vědecké práce, skripta, přednášky, zkrátka prováděl různé rešerše,“ vysvětlil mi. Takovou možnost ale měl tak jeden z dvaceti, třiceti studentů. Za šprta jej ostatní studenti nepovažovali. Pomvěda ostatní brali zejména pokud se o daný obor skutečně zajímal a rozuměl mu.
Za nějakých 20 hodin měsíčně si student mohl vydělat zhruba 250 korun, což bylo pro mimopražského studenta s měsíčním kapesným od rodičů 500–700 korun vítané přilepšení. „Kolej stála 40, oběd v menze 3 a pivo 2 koruny (Plzeň 3,60 Kčs), takže si každý musel nějak přivydělat, když si chtěl dopřát další radosti studentského života. Já jsem chvilku dělal třeba natěrače nebo řidiče sanitky,“ směje se Honza. Vedle výdělku se student dostal i k literatuře, která nebyla běžně dostupná, a mohl se dále vzdělávat.
„Změna nastala v roce 1969 v rámci utužování poměrů, kdy docenta Pavláta z politických důvodů vyhodili. Jeho manželka mi ale nabídla stejné místo na katedře práva. Jinak byl vliv normalizace asi stejný jako všude jinde. Před 21. srpnem bylo vše mnohem liberálnější. To se týkalo jak výuky, tak i třeba kolejí, kde nebyl problém ubytovat na čtrnáct dní svou dívku s tím, že se to prakticky jen nahlásilo.“
Honza skončil školu a přihlásil se do konkursu na místo ve Výzkumném ústavu obchodu. „Tam mne ale tak dlouho kádrovali, až jsem si musel začít přivydělávat jako přidavač u zedníků. Nakonec se mi podařilo získat místo odborného asistenta na obchodní fakultě, kde jsem s vojenskou přestávkou vydržel až do roku 1977,“ dodal k tomu.
Jako odborný asistent měl na starosti zejména samostatné úkoly při výzkumu spočívající ve zpracování podkladů pro skripta nebo odborné publikace. „Pedagogických úkolů jsem měl minimálně. Rád ale vzpomínám na měsíční odbornou stáž v Lipsku, kam jsem jel jako pedagogický dozor a vedoucí s devíti studentkami,“ usmál se.
Nad tím, co si ze školy odnesl, se zeširoka zamyslel: „Studium je třeba brát zodpovědně, ale s nadhledem. Není to samozřejmě jen o tom dobře se učit, ale i užívat života. Patří do toho jak chození na koncerty, do divadel, sport, tak i hospoda a holky a všechno. Vysoká škola je o využití té party lidí, se kterými člověk žije. Studium je totiž nejen o nových vědomostech, ale hlavně o debatách s ostatními, ať už v aule nebo v hospodě. Záleží jen na člověku, kde o všech takových věcech víc přemýšlí.“
